Dívat se s výhledem do budoucnosti vyžaduje víc než jen špetku fantazie. Navíc když je to do celého nového roku, který z nějakého důvodu zrovna započal, je to úkol poměrně nad síly kohokoliv, kdo se předtím neúspěšně pokusil zapřemýšlet i nad tím minulým a zcela rozplynulým. Stojíme zrovna na rohu 23 a zbývá už jen udělat ten krok a skočit. Zítra to vypukne.
Od podzimu uteklo hodně vody z děravého kotouče a nebyl prostor s tím cokoliv udělat. Nemůžu říct, že mě to nemrzí – naopak, velmi intenzivně a na racionální úrovni rozmrzele prožívám rozčarování z toho, že nemám jak co napsat. Nejde to, není kdy – kéž by rok byl zas lepší. Hlavně jsem od října na AD a všechno se tím otočilo vzhůru packama. Ono je to vlastně naprosto epické, protože se ze všech křivek prakticky přes noc staly čáry rovné k pohledání, koneckonců flatlines in forecast dostálo svého cíle. Efektivita vzrostla, ale přijde mi, že je všechna síla plýtvána na činnosti bez potenciálu jakéhokoliv rozvoje a vývinu do post-budoucnosti, nehledě na nekonečnou stagnaci, která se v životopisu vyjímá skoro jako rozpláclá slupka někde na zdi. No ale ty sny, ty sny... se změnily z abstraktních světel na velmi nezvyklé dějové linie s různými postavami, což je naprosto k nepochopení; také k nepochopení je vyšší stabilita snových textů a dokonce logická soudržnost různých myšlenkových konstrukcí. Ale je to k něčemu? Zatím nevím a do nového roku vcházím s fyzickým, psychickým, emočním a finančním vyčerpáním, přesto s nadějí, že se vždycky může stát něco velkého. Jen neztratit víru. Nepřivyknout. Rok začne dinosaurem. Ano. Písní kachny.
Musím to shrnout, tedy po té odmlce, dej mi chvilku. Možná nejvýraznějšími změnami prošli naši nejbližší animálové. Na začátku listopadu jsme se museli rozloučit s Hryzákem. Byl dobrým čumákem, ač občas děsně smrděl, ale teď bude dlít v zahradách hned vedle kamaráda Kocíka, kde budou oba jako hvězdy zářit navěky. Protože by tu bylo prázdno, jeho místo prvního hryzadůra a velkého kousače zaujal Boriáš, úplně nový a divoký dog. Uvidíme, co mu dny přinesou. No a do Chýše jsme si pořídili malého kousače, Pašiáše, se kterým bylo na začátku hodně starostí zejména proto, že k nám přišel v hodně mladém stádiu a zatím prostě neuměl a i přes svou prvotní nebojácnost a tulivost u to sem tam nevyšlo a nachystal několik nesmírně dobrodružných chvilek s kočkolitem. Ale kdo je kočič, krosis, ví, že je to pořád dokola kolotoč krmivo-stelivo, nenaděláme nic. Ke dnešnímu dni je už ale čičík docela velký, mohutný, stále nebojácný, tulivý, zubatý a méně kousavý, aspiruje tedy na prvotřídního malého kousače a zaslouží si mazlit. Jistě se z něj stane skvělý parťák, dost podobně jako byl Kocík – v očích má totiž přesně tutéž družnou povahu. Ukázal to i při různých návštěvách, na které se usmíval a nechal se trochu chočit a trochu se předváděl.
Ze střípků podzimu až zimy příchodu, tedy co se návštěv týče, mi hned po zajupiteřeném hvězdaření v paměti nejvíce utkvěla výprava do Olomouce. Musíme pochopit, že ne na všech místech umírají imaginární přátelé jako v té naší nemocnici... Každopádně i s vynecháním detailů je potřeba říct, že absolutně nejdůležitější je udržovat si nějakou rozumnou linku, nepřivykat vnějšímu tlaku a nenechat se zastrašit všudypřítomným konformismem, jinak se to hrozně snadno zvrtne. Pokud to vydržím a poučím se, možná mě nepotká nutnost účasti na podobném programu, který by stejně nijak neovlivnil vnější objektivní příčiny, ačkoliv by asi rozhodně pomohl proti všem těm konformním vlivům. Nejvíc mi na tom asi vadí to, jak si právě konformisté vychvalují svou unikátnost a ve finále jsou jako přes kopírák. Přijde mi, že není z čeho brát. Možná. Ale neztrácím naději, optimum se dříve či později najde. A když ne, možná můžu skutečně čekat napořád.
Díky mnohem digitálnějšímu pojetí Vánoc značně pokročila i osobní robotizace – ač se přestávám vnímat, snažím se být v jistém smyslu divoký a stále olizovat roboty, takže v rámci svého vybavení mi Ježíšek naježil nová NFC pera, plně kompatibilní s čipem, což je cool. Teda do coolnosti to má ještě pár kroků daleko, třeba že nejde automaticky nastavit nebo vynechat kontrola průtoku na základě nějakých parametrů, ale asi stačí v tuhle chvíli vzít za vděk tím, že konečně se věci daly více do pohybu a i v ČR jsou konečně takové technologie dostupné. Hodně mě zajímá, zda nové Watch v tomhle ohledu nějak změní pravidla hry a budou umět měřit opticky – kromě toho, jak moc by to pomohlo, by to taky kompletně vytočilo mikrofluidní lobby a všechny ty lab-on-chip výrobce, kteří by najednou neměli co žrát. Nebo to půjde prostě nějakým kompromisem. Uvidíme.
Už se moc těším na jaro. Poslední dny hodně připomínaly takové ty idyličtější a větší dny před deseti lety, kdy bylo všechno o něco špičatější a zatočenější. Schůdnější. Chce to vytyčit si nějaké smysluplné cíle a začít k nim rotovat i všemu navzdory. Zatím to měří pouze Duolingo, ale asi není nic, co by mohlo dát jasné kontury takovým těm vizím ve sklepeních a přístrojům a slunečním paprskům a pokusím si vzpomenout, zda jsou některé obrazy v hlavě skutečné, nebo se snad nikdy nestaly; večerům plným kouře a vůně domova a rodinných setkání a pohledů plných naděje a pochopení. Asi je potřeba mít naději. A když ne na větší dny, tak třeba na úsvit konce menších dnů. Teď jsme zatím na rohu a všude to vypadá, že každý je lepší a vhodnější, ale kdo ví, co bude za tím rohem. Možná jablka. Možná home office a jablka. Nebo kočička a jablka. Nevím. Chci slíbit jen to, že se budu snažit se nerozpadnout. A cítit zas ten stisk tlačítka pause.