Eida.cz - Laborace Kónický ušák

Letní laborování je pokaždé speciální v tom, že cestou okolo z důvodu prázdnin nikde nepobíhají děti do školy, zatímco je vše už dávno hotovo. Ani dnešek se v tom nijak nelišil a zase jen dokázal, že rituály a hluboká ponoření do vnímání mohou způsobit něco jako chvilkovou rovnováhu; pocit, kdy kočík sedí poměrně přísně jako kužel na zápraží, jako takový ten kónický ušák; pocit, že každý moment je vlastně vzácný, ale nikdy ne zcela bezpečný.

Po úsvitu ještě stála mlha nízko nad travinami a v ten okamžik bylo jasné, že tohle je asi poslední chvíle, poslední opravdový pocit a místo, co není potřeba s nikým sdílet a uchovávání si originalitu a autenticitu i všemu navzdory. Pak koridorem prosvištěl vlak a rozříznul úsvit na zbytkovou část léta – nabízel místo pro poslední opravdový pocit léta siluet a hlásil, že developeři se na nadcházející cestě rozhodli pro konstruktivní zánik. Umím si trochu představit, že budovy namísto zahrad budou obloženy dřevem a popínavými rostlinami – což se asi nestane – a všechno bude ještě relativně útulné a klidné, ale futuristická betonová kostka bez terasových záhonků namísto staré továrny je zlo na nejvyšší úrovni a jednoho dne způsobí obrovské utrpení.

Stejně jako laborka samotná. Od minula se toho příliš nezměnilo, pořád mají křížení a musí se čekat, ale ujde to. Ovšem vedle je to celé hanebně zastavěné a je ostuda, že zrovna Kocíčkovo místo musí vypadat takhle a ne úplně klidně, lahodně a mazlivě. Mezitím terminál na zdi zahlásil číslo 8 – to znamená, že ještě nejsem na řadě, že ještě není konec, tedy alespoň ne teď, ne hned, neasi dot net. Byly to jen dva kilometry, další očividně ještě čekají. Jak vše může být lepší?

Cesta zpět je vždycky jako skok do jiného světa, a to v libovolném ročním období. Ráno je úsvit a ticho a pak to lupne, během několika minut začne den postupně propukat, ač na něj není možné se připravit. Slunce ozářilo předtím skryté věci a listy na zemi se leskly štěstím. Jako vkročit z léta přímo do podzimu, ale s tím rozdílem, že se už nikdy v této iteraci nepodívám na velitelství. A přitom stačilo vykročit, popojít o blok za továrnou a na malý, maličkatý moment v čase obdivovat mohutné kury, kteří si vykračovali již plně probuzení a moudří a svými zobáky drželi svět na uzdě. A taková představa se mi moc líbí. Je škoda, že nic netrvá věčně, ani pomeranče. Ale pocit z laborace přetrvá a zůstane zaklíčen v podobě kroužku někde v cloudu napořád.