Eida.cz - Plavání se zářivými brouky

Budu zase trošku podvádět s časem, protože jinak to opět nejde. Času je nedostatek, to je tento rok objektivní fakt. Důležité ale je, že letos přišla příležitost konečně doplavat ten bazén, co byl loni sice započat, ale nepovedlo se ho v myšlenkách dokončit. Nuže, budeme dělat, že je teď skutečně čerstvě předminulý týden, řekněme osmého, a všechno je nezpožděné. Celé to vlastně začalo už o Vánocích plánovanou výpravou do divadla... možná. No a povedlo se to vlastně vůbec doplavat? Svítili u toho brouci? No a když nemůžu chodit na terapii, pomůže mi to tu?

Samotná výprava měla celkem tři časově náročné fáze, podobně jako tomu je třeba o narozeninách, a započala ještě dřív, než našim čumáčkům zastupující pan velitán stihl předat diplom, na kterém měli nějakým vyšším dobrem doloženo, že ač k nám před mnoha lety přišli s dys, teď už odcházejí s DiS do divočiny. A ti menší že prostě odmaturovali a můžou se jít konečně domů koukat na seriály a kutat u toho do noci namísto cvičení. Bylo to skoro až dojemné, asi nikdy předtím se mi nezdálo, že budu zrovna takovou ceremonii prožívat podobně jako všemožná jiná představení, ale stalo se – nebo možná si přeji, aby to tak bylo, už to nevím jistě. Na každý pád jsme to pak šli kutácky oslavit ven s tím, že zcela jistě podnikneme ještě další kutací výpravu, ale ne teď, ne dnes. No a pak se před očima lusklo a týden se najednou vypařil do prázdna.

No ale k věci. Jak už to bývá, cokoliv se stane ještě před Vánoci, asi se tomu nedá utéct. Konkrétní vzpomínky jsou v tuhle chvíli poměrně děravé, ale pokud si mám vybavit cokoliv kromě červeného prostírání, pak to bude pozvánka na otáčivé divadlo a s ním spojené plánování vícedenní výpravy do Českého Krumlova. V mžicích před očima mi bylo jasné, že ten termín je poměrně hraniční, jenže višjak, někdy v rámci dodo-doktríny přestaneš v cokoliv doufat, takže všechno nakonec vlastně vypadá jako víc než dobrý nápad. Uteklo pak ještě hodně vody z děravých kotoučů, z ulic utekly i obří krysy; ten den nakonec skutečně nadešel a vydali jsme se s čarodějnicí na poměrně dlouhou cestu na jih.

Bylo to celé jinak, než jak si to pamatuji z časů. Za oknem přebíhaly dálnice a zajímavé vesnice a jejich architektura a stožáry a rozvodné sítě a vodní plochy a páry nad hrncem, až najednou došlo k přerušení, protože po cestě je zámek Hluboká. Já vím, že tam je. Ale nemůžu si vzpomenout a vybavit si, zda vůbec a s kým jsme tam kdy byli, nebo jestli to nebyl jen sen a ta malá skládací věc s obrázky vůbec existuje. Nebo jak je možné, že mám zafixováno, že Varberg je na východním pobřeží, i když není. Občas jsou chvíle, kdy se dá zpochybnit úplně všechno.

Místo se mi docela líbilo z několika důvodů, přičemž jedním z nich budou asi bílé stavební bloky, ze kterých je celý zámek až po špičku sestaven. Voliéra po jeho boku naopak budí dojem, že to celé není skutečné a že je všechno okolo jen simulace. Ale to nevadí, pravda bude nakonec někde uprostřed. Na vnitřní prohlídky mě možná taky moc neužije, ale tak je hezké dát si všechno do historického a časového kontextu a zjistit u toho, že dějiny jsou pořád totéž, stejně jako vnitřní dekorace a styl. Na konci, v místnosti s přilepenými větráky, kde byla i pěkná sbírka starých zbraní, bylo dost jasné, že spoustu těch starých krámů měli dávno vyhodit. Takže doporučuji.

Odpoledne se zatáhlo a cesta do Krumlova se přiblížila. Velmi hrozilo, že průtrž mračen, která přišla, celé venkovní divadlo pokazí a všechna snaha vyjde vniveč. Důležité je ale věřit, i kdyby na chleba nebylo – doslova posledních dvacet minut před začátkem se nebe vybralo, blesky padaly už jen v dálce a představení mohlo v klidu začít.

Musím říct, že to bylo víc než povedené. Všechny scény tvořily dohromady logicky soudržný celek a kouř v kombinaci s potemnělým nebem a blesky v dálinách dotvářel atmosféru soudného dne, jako kdyby měl pejsek co chvíli udeřit. Asi to chtělo velkou odvahu se válet v mokrém porostu, jsou to všichni profíci, dokonce i koník, který přiběhl s kočárem a měl něco jako hlavní roli.

Dojmy byly veliké. Na druhý den se ovšem vyčasilo a takový ten odpočinkový čas přímo v Krumlově mohl nastat. Za zmínku stojí možná to, že po dešti byla voda dole rozvířená a špinavá, takže v ní kvůli špatné navigaci nebylo moc kachýnek, ale dalo se to. 

Ve městě zrovna probíhala nějaká věc s provazy a provazochodci na nich, což bylo na pohled docela dobré, na poslech už tolik ne. Vlastně to bylo jasné hned při příjezdu, kdy se silueta provazopostavy vyloupla zpoza hradního mostu a začala ťapat po laně tak dlouho, dokud zhruba v polovině nespadla. I když ne až úplně na zem. Takových lan bylo po celém městě nataženo velmi mnoho a trochu to celé připomínalo dávné florentské dobrodružství, kdy taky všude bylo spoustu provazů a nezaměnitelný šelest holubích křídel hlásal, že je všechno v bezpečí. Jenomže to už je dávno.

Výlet to byl pěkný, následovala už jen strašidelná cesta zpátky. Strašidelná z více důvodů, ale podstatné na ní je, že úspěšně skončila a mohla hned následovat další. Protože ty stovky kilometrů očividně nebyly dost, musela se přece vybudovat silnější a šílenější bolest v zádech a paranoia z klapání čehokoliv na autě.

~ ~ ~

Byl čas. Bil zvon. Bylo horké, přehorké odpoledne, kdy se jen tak tak stihlo doletět do Litomyšle na plánované poslední představení v zahradách. Jak už to bývá, i když přijdeš včas, všichni ostatní dorazí pozdě. Přesto jsme potkali pár čumáčků, který okamžitě poznali, že podle propocení z vyhřátého auta budu všechno zřejmě dávat na Vodníka, i když tomu tak nebylo.

Zastavení se v zahradách byla možná první podivná kombinace z tohoto léta. Přestože se tam kvůli festivalovým počinům povalovalo značné množství lidí, vzduch byl z nějakého důvodu naplněn klidem jako tenkrát, dokonce i odraz slunce v kostelních oknech připomínal stálost a neustálost. Bylo to chvilku vážně na poskočení, další chvilku zas ne, ale to už tak prostě chodí. Závěrečné výkony čiperníků byly úžasné, dobře si poradili se zmatenou organizací. Ohlasy publika byly přímo úměrné jeho složení, řekl bych, protože třeb jeden pán na kraji vůbec netušil, která bije. Ale to už bila nějaká večerní hodina. Byl čas.

~ ~ ~

Obvykle není úplně úplně příjemné dělat přípravy do noci a hned ve čtyři ráno vstávat na cestu, ale někdy není zbytí. Byl to koneckonců i tento případ. Litomyšlenky ještě ani nezanikly, dokonce připomínaly pár minulých brzkých litomyšlích cest zkázy pro ověřené dokumenty, když tu náhle sluníčko zavelelo a způsobilo plán vyrazit další stovky kilometrů daleko s okamžitou platností. Opravdu jsem vděčný za tuhle šanci, která se naskytla doslova na poslední chvíli. Motor naskočil a operace započala.

Loni se mi v myšlenkách nepovedlo doplavat spoustu pomyslných bazénů, ačkoliv jsem dostal diplom za 500+ skutečných. Bylo to všechno asi příliš rychlé. Letošní cesta samotná utíkala dost slušně, ačkoliv jet na jihovýchod brzo ráno těžko mohlo vyvážit odpolední cestu v děsném horku, ale stalo se tak, horkotěžko začalo být skutečně až v posledních deseti minutách ve vsi. Na samotném konci se na hodinách rozsvítilo 9:06 a parkoviště blokovala cisterna s nějakým čističem, či co to bylo. Později se ukázalo, že to byl nějaký přístroj na kalibraci podlahy pyramidy, ale skutečnou podstatu se už asi nikdo nedozví.

Celý čas se najednou na chvilku doopravdy zastavil a všechno bylo cítit zase jako doma. Přestože mi chyběl první den, díky meagplánování se daly měřící procedůry rozplánovat už na pondělí, takže nic nakonec neuteklo a doba opravy mohla započít. Bohužel úvodní měření ukázalo v červených číslech negativní nastavení způsobené jednak dlouho cestou v autě, ale taky hodně dlouhou stresovou zátěží. Bylo jasné, že bude velice složité s tím něco pořádného s dlouhodobým výsledkem udělat. 

K uvolnění svalů nepřispěla jenom kočička, která se přišla mazlit, ale taky všechny energetické body v okolí spolu v kombinaci s výživnou stravou do papule a pak taky manifestační cvičení pro znovunaladění na kočičí úroveň – napoprvé to nevyšlo, nedoladitelnost znemožnila dokonce plynulé plavání přímo za zářivými brouky. Jednoho odpoledne se ale přímo do pokoje dostavil divoký koník a celá situace ohledně vyladitelnosti se konečně změnila k lepšímu. Bylo to tím, že koník vycítil, jak mizí entity, proto se nebál se jen tak ukázat. Za zmínku dál stojí taky to, že nahoře u střechy byl obří pavouk, sršní hnízdo, večer se dali do rukou chytat ti nejlegračnější brouci a především krátce okolo soumraku přiletěli do borovic i vysnění bioluminiscenční brouci – svatojánské můšky, slétaly se k nim. 

Manifestace by nebyly úplné bez poutě na Hostýnek – to je speciální bazilika s větrnou turbínou, která celému vrchu dodává nebývalou energii. Po několikaminutovém rozjímání bylo hned lépe, protože cesta nebyla nakonec tak dlouhá nebo příkrá, vůbec ne, byla prostě tak akorát a pak se dalo v klidu jít na pivíka a zakončit den dalším rozjímáním a manifestacemi a vědět, že všechno nakonec jednoho dne zmizí, aby se to mohlo znovu dostavit s lehkostí, radostí a slávou. A toho je potřeba se držet.

Závěr týdne poměrně dobře smočil déšť, takže i cesta zpátky probíhala úplně na kocoura. A navíc se vším tím čerstvým naprogramováním. Říká se, že když ty změny uděláš v sobě pořádně, začnou se projevovat navenek ve vnímání ostatních bytostí. Bylo tomu nejprve složité až těžké uvěřit, ale hned nějaký den po příjezdu do Chýše se výsledek dostavil – otázkou sice pořád je, jak je to vlastně doopravdy, ale mnoho nepříjemných situací zkrátka mohlo v klidu vymizet, aby se už nikdy nemohly vrátit.

Začali jsme pak zase kutat, protože náš svět potřeboval nějaké neotřelé změny. Taky potěšilo, že hned po příjezdu došlo k opravě nějakých knihoven a netatalk v debianím balíčku 13-ds2 konečně zase nekončí segfaultem. Plavání se zářivými brouky skutečně přineslo trochu klidu a vůle zvládnout všechno až do hořkého konce, protože jedině tak se dá na všechno v tuhle chvíli nahlížet. Chtělo by to víc takových týdnů, které by postupně přešly v dokonalé osvobození do úplného ničeho, přímo mezi zářivými brouky.