Během výjimečného čtvrtečního rána mi při pohledu na strom za oknem přišlo až neskutečné, že se jako kočky pod nohy pletou všechny vzpomínky na to poslední osamocené ráno v zahradách Corcomaru. Nemůžu si to přesně vybavit, i když by se to přecejen možná někde nakonec dohledat dalo. Vím, že každý den tenkrát ještě nezačínal dinosaurem, ale mňoukáním, slunce slunilo svými paprsky přes vánočně-jarní okno kuchyně na bylinky s prorostlými kořeny skrz stěny sklenek a v plánu nového dne bylo lísknout si, natočit palivo za 666,-, odjet na velitelství a prožívat znovu a znovu tu opravdovou magii.
Vážně netuším, jestli to splývá jen kvůli tomu, že čas neexistoval a pomíchaly se roky, nebo je to jednoduše z toho důvodu, že se věci daly vnímat prostě tak, jaké v té dané chvilce zrovna byly, a to bez násilí, takže nebylo třeba si o nich vést prakticky žádné zápisky. No a vidíš to, teď to chybí, protože je nesmírně těžké chytit znovu za pačesy kontext a prakticky i směr. Je potřeba zakonzervovat více takových chvilek. Co se tedy týče samotmého stromu v Chýši, je to dub jako buk. Za oknem. Je docela výrazným prvkem každého dne a je dost zajímavý, jelikož na sebe koncentruje věšinu dění. Podzimem a celkovým vlivem té podzimní alchymie hýřil velmi hřejivými barvami, po jednom rudém dni pak opadal a během zimy předváděl, jak umí ve své koruně držet naději i v té největší vichřici, dokud zas nevysvitne slunce a všichni zatoulánci zas nenajdou cestu domů. A teď v jaře, což je překrásné, doslova během mrknutí zazářil sytě zelenými listy, ve větru mohutně vrčel a doporučoval snídaňový klid, zatímco všechny straky a jejich krize létaly sem a tam a dole se v trávě procházela zvídavá bílo-rezatá koťátka.
Nějak se toho ale nedá celkově dotknout, tj. setrvat desítky hodin v úžadu. Jako kdyby to bylo pryč, či spíše neskutečné; dost možná je tu pořád ten lockdownový syndrom, co způsobil v minulých letech efekt toho, že jsme zkrátka nějak plošně nebyli připraveni na léto, které stejně nakonec přišlo, navzdory narušenému řádu všedních dnů. Plánování se tehdy proměnilo v chaos prostý všech rarášků, přísnosti Zuzany, touze po pamlsku... nezbylo vůbec nic. No a dneska tohle všechno vypadá nakonec nesmírně pateticky, teda asi skoro stejně jako UI roku 2015. Pořád je to takové celé na hraně jako tenkrát, systémy selhávají, zdroje jsou všechny blokované a už ze sebe nedokážu pořádně vydat víc, než se pokusit přežít až k nějakému bodu vyhynutí.
V té nekonečné únavě uplynulých týdnů by se ale našlo alespoň jedno štěstí v neštěstí – při úterním extrémně brzkém vstávání a cestě na úřad až támhle nějak do pryč se splnilo rčení, že když vstaneš brzo a budeš vzhůru jako nikdy, zažiješ dobrodružství, zatímco ostatní budou ještě tiše spát ve svých pelíšcích. Je to opravdu zvláštní, možná když je práce za celý den hotová už v 8:00, obdobně jako během dnů laborky, pak se něco začne možná opravdu zase zarovnávat a všechny frameworky začnou zase fungovat, tedy alespoň na chvíli, dokud nepřijde zase ten střet s realitou. Protože on existuje strom v Chýši, neměl by být zapomenut. Pomáhá – je to jako maják, co chvílemi dovede plašit negativitu.