Nikdy nezačínám milý deníčku, až moc dobře na to vím, kam slova ve finále doputují, nebo že antropomorfizace má pramalou cenu a daleko se s ní nedojde, ne-li že snad tu celkovou cestu dokonce nepatřičně zkracuje. Přesto dny zase začínaly vyslovením 2021, jako kdyby stále ono MMXXII pořádně nedorazilo. Pravda je bohužel taková, že minulý rok odchodů už prakticky vyhynul jako dodo v děravém kotouči a přestože by mohlo být vše v klidu v šuplíčku přikryto hedvábím, pokaždé nakonec přijde ta šílená rána od reality a je vymalováno. Ty výšky a pády s sebou přinášejí spoustu otázek, především ohledně celého konceptu vyhynutí.
Je březen. Najednou. Poslední dva měsíce je nesmírně složité až nemožné dostat se do nějakého stavu, který by umožňoval rozjímání s vnitřním kocourem, dodem, dinosaurem, divočákem, nebo zkrátka čímkoliv jiným. Od konce ledna to frčí prostě tak nějak samo, skoro by se dalo terezovsky říci, že salám-banán, ale obecně platí, že než se vůbec probudím, jdu zase spát. Pro trochu lepší pocit ze všeho zbytečného přidalo v uplynulých dvou dnech zjištění, že celý síťový stack, resp. implementace síťových rozhraní v nových macOS od BS dále je skutečně v pořádku. Celou dobou mi nedáválo smysl, proč na iOS WireGuard jede perfektně, ale macOS se stejným postupem má neuvěřitelné potíže a nefunguje celou dobu šestka. Nuže, routování IPv6 ve skutečnosti funguje a celou drahnou dobu od chvilek drsného lockdownu je zádrhel kdesi jinde. Totiž při tehdejších pokusech rozjet na Fedoře cosi příjemného, nedejbože grafického, došlo k zajímavému úpisu v endpointové konfiguraci a dva peeři znenadání dostali přiřazenou stejnou IPv6/128, což je stav, který by třeba na OpenVPN nevadil, pokud by oba nebyli ve stejnou chvíli aktivní. Konfigurace WG ovšem není tak úplně dynamická a co se načte při spuštění tunelu, to tam zřejmě zůstane, takže platná je ve finále konfigurace, která se uplatnila jako poslední – pokud měl tedy peer č. 1 přiřazenou adresu před peerem 2 s jiným klíčem, tak o ni přijde. Je to legrace, která vede až k slazám.
Nu ale z původního soudku. Po polovině ledna přišlo několik málo větších dnů, dalo-li by se jim tak říkat. Po jedné běžné cestě z práce do Chýše se před okolím Míšodvoru rozzářily barvy takovou intenzitou, že šlo na chvíli vše znovu vnímat, jako kdyby se konečně zastavil čas. Co následovalo v dalších dnech, bylo ryzí vidění – třeba jak přesně dopadne řízení s čarodějnicí v první instituci. Uklidňující, rozhodně, ale taky párkrát zas byly patrné energetické stopy všeho živého a pocit z předvídání přešel v čistý pocit vědění. Tam mi to došlo, že hodně lidí si seká pod nohy chyby tím, že do předvídání zahrnuje vlastní subjektivizované vědomí a celé předvídání mění v předjímání, tedy blokují si tím cestu k dokonalému osvobození. Co obvykle následuje po takových větších dnech, jsou dny menší a nejmenší, doslova miniaturní. V nich občas zazní tóny a ač je možné je přirovnat k paralelním světům, jsou spíše odlesky možností budoucích časů, nebo spíše průsečíkem všech časových sledů – a čas, jak se ukázalo, sám o sobě nijak neexistuje, to si ho jen někdo zamkl do své mysli. Nechci být součástí konformního myšlení o čase. A nebudu, eventuálně; v jednom strastiplném víkendu zalitém sluncem všechno uvědomění zkolabovalo a povedlo se mi definovat tři základní body, proč je současný stav prakticky neudržitelný a povede k nevyhnutelnému vyhynutí.
Těžko říct, zda má jedno či druhé vyšší prioritu, když se to tak nějak kříží. Třeba je prvním bodem totální absence ritualizace generování času. Přestože je těžké si to přiznat, rituály a tradice nejsou pouze smyslobytsřiče, nebo nástroje pro tvarování, ale mají svoji nezastupitelnou roli v duchovním rozvoji, nebo zkrátka jen v péči o duševní zdraví. Ten pojem je sice často skloňovaným tématem bez skutečného významu, ale ve zkratce jde o to mít možnost vytvořit si někde uvnitř klidné klubíčko, které teprve skrze samo sebe bude skutečně čas navenek i tvořit; to rituály jsou krásným příkladem takového počínání, pokud jsou tedy ale vědomé a nepřejdou v rutinu, nejlépe pokud jsou to rituály zaměřené na porušení rutiny a vnesení vyššího magična do všedních dnů. Svět obyčejných lidí je příliš zahlcen starostmi nižších úrovní, které ale ve skutečnosti vůbec nemusíme mít – pokud se tak sami rozhodneme –, a tyto starosti jsou jako neviditelné překážky v ritualizaci a jistě netřeba říkat, že stresování se nejen ničemu nepomáhá, ale ve finále zhoršuje dlouhodobý pocit, a taky že absence ritualizace, nebo její přerušení, má objektivně negativní vliv na první i druhou nemoc. Ty špičky jsou bohužel patrné a často se nachytám, jak to okolo teče a nejde to zastavit, a to vše v duchu altruismu, kdy se duše snaží rotovat ke svobodě, jenže za sebou táhne něco jako nákladní vlak, tak je snazší s rotací přestat. Pokud je rotační nastavení mysli ale emergentním atributem, pak poněkud nešťastně přichází právě redukce, pokud je i v tomhle smyslu redukce opakem emergence, o čemž se mnou nemá moc kdo diskutovat. Projevy v materiálním světě jsou dost podobné, to je asi druhý bod, že každý se může – a měl by se – rozhodnout, jakým způsobem si před sebou mést ty cestičky. Prakticky všechno je možné, čehokoliv se dá dosáhnout za libovolných podmínek, ale asi není dobrý nápad to dělat na sílu a obětovat pro to úplně všechno, zvlášť pokud nepřijde nic skutečně naplňujícího nazpátek, nebo alespoň na doplnění. Asi nikdy se mi nechtělo žít životem střední třídy, ale dá se to vydržet, musí se, pokud jednou má přijít znovu ono dokonalé osvobození. V uzavřených myslích tohle kupodivu není takovou starostí, ale udivuje mě, v jakém riziku jsou takové mysli a podladěné duše schopné žít, připouštět si stresy a konflikty jako normální a běžnou součást existence – ale ono to pořád platí, jejich cílem není žít v bezkonfliktním stavu. Ptám se – nedokážou si představit nic lepšího? Protože cokoliv si dokážeme představit, je skutečné. Posledním bodem je bohužel lockdownem někde hluboko zafixovaná esence nikdynepřivykačnictví, která dostala docela podivné podivné podoby a netuším, zda se s tím vůbec dá cokoliv udělat. Nepřivyknu, nemůžu, nechci, protože nevidím význam. Můžeme říct, že to začalo tou vánoční objednávkou, kdy jsem nebyl s to mluvit s obsluhou, jelikož mi přišlo nemožné si připustit její existenci. A tak je to s každým novým v okolí – navyknu si sice na změnu relací a rolí, ale očividně nepřijmu možnost, že nějaké nově objevené osoby vůbec můžou jakkoliv ovlivnit moji vlastní činnost. Nejsem z toho sice úplně nešťastný, ale celkově to rozhodně nevede ke štěstí. Je to trojnásobný paradox, se kterým v tuhle chvíli nedovedu nic udělat. Optimální by bylo vyhynout, alespoň na chvíli, dopřát si onu dovolenou. Bylo by to na okamžik, jako bezesný spánek, zatímco by vše okolo mohlo zaniknout.
Ve stínu stresujícího prázdninového týdne plného války, která by jinak neměla šanci mě jakkoliv zasáhnout, došlo ke zvláštnímu zjištění za překrásného svitu slunce a tónů, co otevírají srdce – a to, že někde tam na obrysu limity mohou jsou stále vyšší cíle, vidiny doslova větších dnů. Všechno, co bylo překrásné a naplněné magickými chvílemi, se může znovu zhmotnit. Protože tak jako tak, jednoho dne budeme dokonale svobodní. Tolik možností a jediné místo, kde se i odpolední sluníčko dá nějak zvládnout, kočičí dny, noci plné slibů a tvoření a hřejivá síla ohně a klidu, zatímco vedle mohou s hrdostí lozit brouci a každé ráno oživí kdákání kuru. Všechno je takhle krásně možné, i když podle karet s nějakým až, ale to nevadí. Ta možnost je krásná. Moc. V tuhle chvíli je ale potřeba zakousnout se a splnit úkol a brát to třeba jako dny s nouzovými schopnostmi. Vím, že to dokážu. Že dojdu a dovedu to až na konec. Ale dál nemůžu, takový není úděl a otázky vyhynutí stojí na poměrně jasné hraně. Je to lepší, než nikdy nepřijmout nějaké skutečnosti.
A protože nemám moc jiných možností se sem dostávat, čímž si připadám, že zanedbávám i svoje čiperky z dávnočasu, tak se pokusím shrnout ještě pár postřehů za uplynulé měsíce. V první řadě nám prošel grant na 3D tiskárnu od Průši a teď můžeme konečně tisknout jako diví. Hlavně na tom bylo nesmírně pozitivní, že dorazila v nesloženém stavu a po složení byl za těmi hodinami práce vidět jasný výsledek s dobrým koncem. Vyloženě mě potěšilo, že to není hračka, ale skutečně průmyslový přístroj a všechna čest návrhu, jelikož na to, že si to lidí skládají sami a může dojít ke mnoha a mnoha odchylkám, se ten software se vším vyrovná a tisk je až překvapivě, skoro nepředstavitelně, přesný. No a taky se teď ukázalo, že Apple konečně nacpe svoje čipy úplně do všeho; přesně jak jsem říkal Davídkovi, že potřebujeme víc čipu. M1 Ultra je krásnou ukázkou škálovatelnosti a těžko říct, jestli nové hi-endové Studio bude jen předstupněm nějakých pracovních Pro stanic, každopádně Intel je v tuhle chvíli nadobro vyšašen ze hry a ARMová budoucnost může plynule přecházet v přítomnost. V neposlední řadě mi dělají radost i řídké chvíle příspěvků a aktivity na GitHubu, ač to není rozhodně jako dřív, ale třeba u těch návrhů forem je nádherně vidět graf se samostatnými větvemi, a to se počítá. Nu. Je mi trochu líp, současné středy se snad ponesou v podobném duchu. Posílám packu, mňau, všechno chce jen odvahu.