Eida.cz - Jarní laborování

Když vše začne venku nakvítat, hned je více radosti. Možná. Asi určitě. Jarní laborování je ošemetná záležitost, protože je potřeba vychytat přesně ty dny, když už není zima, ale ještě není ani totální, tedy zcela vypuklé, teplo. Letos se to láme krásně, dostali jsme darem překrásné dva týdny postupného vyjarňování spojené s dlouho očekávanými premiérami a určitým volnem, takže to lze považovat za jeden z prvních nádechů do skutečného jara MMXXII. 

Úsvit před laborováním

Když na nic není čas, dny pochopitelně letí jako splašené a nepočítají se ani nahoru, ani dolu. Jsou najednou jako cizí – otevřeš oči a hned jdeš zas spát. Mluvili jsme o tom teď nějaký den cestou do kočkárny, kde nám došlo, že některé dlouho očekávané dýchánky jsou dávno pryč a už se z nich žádný pocit nevrátí, ač dojem uchovaný ve vlasech z nich ještě do jisté míry přetrval. A dost podobné to bylo v ono laboratorní ráno těsně po úsvitu, kdy se město začalo probouzet do ranní mlhy a okolo pělo ptacvto, jako kdyby lákalo zažít předlockdownové pocity v GTA Online, dokonce i provoz okolo čtvrt na sedm vyběhl do obřích rozměrů. V ruchu byl klid a v klidu jarní ruch.

Hrozně mě mrzí, že právě kvůli časování a odkládání času pod polštář některá místa zanikají, aby mohla vzniknout nová a nepřítulná, třeba jako luční zahrady, které rozvojová lobby zastaví novou zástavbou a všichni se tam budou mačkat a nikdo ve finále nebude spokojený. Je to asi jako když si nějací pokrytci online stěžují, že si pořídili byty, ale najednou jim tam všichni nacpali psa, který štěká a vyje na měsíc na nebi hlubokém, a to především dopoledne, kdy se tahle nižší střední třída odebere do práce a na všechny okolo zapomene. Nežijí své životy.

Přijde mi nešťastné, jak se přestavěla i samotná budova laboratoře a její okolí. Bylo by to jako mrknutí, kdy jsme tam byli ještě s malým Kocíčkem, ale najednou rup, vše pryč, zkorumpovaná urbanistická lobby vše zničila v zájmu apokalypsy. Tehdejší vchod sice býval všelijaký a třeba i nepřívětivý, ale ten nový se z nějak ani v nejmenším nepoučil. Počínaje automatickými lítacími dveřmi, které jsou víceméně jen matoucí, přes podivně navržený vestibul tak, aby znovu všichni o sebe zakopávali, až po absenci normálních věšáků před pultem. A když pak přijdeš až dozadu za facilitátory, vše vypadá jako relaxační místnost, kde ti teprve nabídnou věšák, což už nemá žádné praktické opodstatnění – zvláště, pokud je potřeba z něj rychle zase věci vzít a utéct ku kamsi do dálky. 

Jarní laborování byla chvilka a byla jako věčnost; hned před sedmou uzavřené kroužky a den jako vyšívaný, ale něco tomu pořád chybělo, něco jako nedostatek únavy z nekonečné cesty domů – ale snad, možná, možná jednou bude svítit sluníčko a tahle cesta bude taky dokončena a všechno bude zase ve škatulce. Do té doby zkrátka asi nebude možné se vyhnout některým změnám, protože zkrátka nastanou. Ale pro teď... posílám slibný kávový nádech a kočičí srst ve svých očích pro štěstí a uvidím, kam po středečním povídání další cesty povedou, jak se vše ještě bude vyvíjet a jak moc se bude celá obloha opírat o naše vědomí. Co zobu pravidelně nové tobolky, přijde mi celá ta představa méně bezedná, a to je hlavní, protože cokoliv si dokážeme představit, to už skutečné je – zase něco jako nekonečné dny čipu a úsvity za kdákotu kuru, takové to napětí těsně před cestou na velitelství, vrzání branky, zrání pšenice a úleva v lískovišti.

Dej mi chladit pivo, na večeři jsem doma.