Na Vánoce by se měl každý asi připravovat průběžně. Nebo takhle nějak to možná platilo ještě před prvním lockdownem. Nevím, nemůžu si vzpomenout – kdykoliv totiž během adventu někde v ulicích zavřu oči, ocitnu se zpátky kdesi v jednom dni ztraceném v roce 1998, kdy vítr s nečekanou lehkostí nadnášel krystalky zmrzlého sněhu a hrál svou meluzínskou melodii pro dokonalost okamžiku. Ale nejde to polapit, nakonec asi jako všechno ostatní. MMXXI nedává smysl od začátku a protože v něm není najednou na nic čas, síla, prostor, ani celková naděje, bude možná tohle hledání adventní podstaty jeho epilogem, tedy namísto tradičního povánočního shrnutí. Dejme si tradiční čaj během kočení už dnes, pojďme otevřít dveře na konci roku odchodů.
Samozřejmě Vánoce klepou na dveře. Vlastně zvoní. Zvoní svými třpytivými zvonky, ale nepřinášejí ten klid a pohodu, jako tomu bývalo před časy – úplně teď stačilo za záminkou globální apokalypsy zrušit tradiční vánoční trhy podle osnov EU a krize byla na světě, krize, která ale nakonec přispěje k totálnímu konci současného chaosu, donutí nakonec občany přijmout nesmírně rasistické zákony a všechno bude po totálním rozpadu zase vytvořeno. Teď když se ti chce jít si dát potajmu svařák na náměstí, monopol tam má pouze jeden kamenný obchod, kam se prostě smí po pár lidech v respirátorech, přičemž ti dají mlsku do kelímku, kterou si můžeš venku usosávat vládním opatřením navzdory – a to je na tom to nejhorší, protože to je ten nejlepší svařák, jelikož jiný si nemůžeš prostě jinde mimo domov obstarat. A vůbec už jen představa, že i dopravní podnik se na tomhle zvěrstvu podílí tím, že přejmenovává tradiční autobusové zastávky a vytváří místo nich duch komunismu, který stejně maskují za vánoční výzdobu jediného trolejbusu namísto všech. Snaží se, aby lidi co nejdříve zapomněli. Že Vánoce ve skutečnosti mají být o tom dostat něco hrozně legračního – dinosaura, divoká zvířátka, nebo třeba sešit na mutónky. Jo. Tomu nic nezabrání. Je to jako vidět to znovu – jak se sníh sype skrz silná světla nad fotbalovým hřištěm, jak se vzduch tříští. Rozhodně.
Mám poměrně velkou radost z toho, jak dopadla páteční nepatrná kapička v obrovském oceánu úkolů důležitých pro nikdy nekončící zisk dokonalé svobody. Ten den začal kartou Soudného dne. Bylo přesně 11:11 a bil zvon, na křižovatce došlo k absurdní nehodě, policie zasahovala jako splašená a po přečtení letáků dostali i facilitátoři mezi leviathany moje rozhodné, byť neenergické ne. Hned v 11:22 už bylo vše vyříznuto a v 11:33 zpráva předána všem andělským bytostem tam na nebi, ať už to znamená cokoliv. Žít svobodně. Moc si vážím takové podpory a i když nemám zrovna žádná konkrétní data, co by všechno náš fyziologický stav vlastně mohl ovlivnit a co jej, tiše a neslyšně co den vysílám skrz okna autobusů tuhle vděčnost a ovládám rozličné vypjaté situace pomocí těch nejúžasnějších vlastností, které raněné laně sice nikdy nebudou mít, ale zaslouží si, a to nejen o Vánocích, pocítit alespoň špičkou sílu jejich frekvenčních výkyvů a hebkost labutích křídel, která je objímají, vkládají do bezpečí, byť na jeden nepatrný okamžik.
Ale je to cesta? Asi od začátku roku MMXXI mám pořád pocit, že je celý svět nakřivo, že cesty nikam nevedou, že neexistuje vykoupení. Doslova mám strach a bojím se, ale je potřeba vytrvat až do hořkého konce. Překvapuje mě, že třeba jedna čumáčkyně naprosto nevěří, že konec musí být za každou cenu hořký, ale jaký jiný by vlastně mohl být? Vždyť ještě ten den se mě ti o noho menší ptali, kde jsem se tak naučil pracovat s příkazovým řádkem. Trochu je chápu, oni nevědí, nebyli nikdy donuceni si to celé zkříženě sestavit, nastavit patřičná IRQ a nahodit na tom konečně DOS s rozšířenou pamětí, dokonce jsou ještě zmlsanější, než kdyby si pustili Norton nebo Volkov commander, případně by jim ani nestačilo si dát český M602 do autoexec.bat, prostě musí mít naleštěné klikací widle – jenže tam tak snadno nejde ani takový základ, jako spustit z neregistrovaného JRE jeden maličký jar. Otázkou je, můžu se kvůli tomu zlobit, rozčilovat, rozptylovat? Bráti si to osobně? Pořád nevím a je to mnohem silnější nevím než před rokem.
Celý rok odchodů utekl přespříliš rychle, bez možnosti zastavení, bez možnosti sáhnout is na čipy. Koutkem oka, zatímco pořád nemám doplavaný bazén, pozoruji podobně jako loňské obrysy naší limity jednoho ze svých čumáčků, kterak nastoupil cestu odrazů na našem velitelství, jak prožívá prvotní strasti a poučení a navzdory době mu docela závidím, že vlastně může provést ono magické zastavení, že se může rozvíjet ve všem, co považuje za vlastní organizaci a zvídavost, že se o něj velitelství teď postará a nemusí se zabývat ničím jiným, jen si užívat čas, když kvete, se svou rodinou. A bylo by vskutku velmi krásné užívat si čas Vánoc s kočičí rodinou, minimálně ve chvíli, když už nezbývá žádná kapacita na pojetí čehokoliv nového.
Rok odchodů ale pomalu směřuje ke konečné, která možná přijde, možná nepřijde, už po několika desítkách týdnů. Třeba pak třeba zase začne konečně svítat, ale možná taky ne. Ono je vlastně nakonec úplně jedno, jak co bude, protože všechny zdánlivé možnosti jsou úplně stejně špatně schůdné, jako kdyby nezáleželo na tom, čemu a komu čas chceme vlastně věnovat, protože to vysněné absolutno je všude úplně stejně nedosažitelné a nepolapitelné. Nic nedává smysl a na nic, co by bylo jen trochu zábavné, nezbývá teď už žádný čas. Pevně doufám, že alespoň dojdu a dovedu současný osud – kam nejdál to půjde – k nějakému stabilnímu cíli v tom, aby se už nikdy nemusely opakovat ty strašidelné příběhy, co kradou dětem Vánoce a nedají nikomu vydechnout. Třeba jednou bude zase všechno v pořádku, v rámci nikdynepřivykačnictví. Třeba přestane existovat čas. Zas budu mít možnost vystoupit U Kachničky, jít rozpálenou ulicí budek, kvést, sněžit, kočit a přemýšlet pod magií v lískovišti a věnovat se i oblíbeným čipům a žasnout nad zázraky na každém kroku, třeba bude zas někdy konečně možnost, prostor a především čas tu všechno říct tak, jak to je, ne takhle nesmyslně přerušovaně. Možná v příštích iteracích už konečně budeme svobodní. Zatím nezbývá než se zachytit do adventní podstaty a užít si každou volnou minutu... a je to na nic, protože ani ta minuta nestačí a všechna slova zkrátka budou spálena v nesvíčkách, dokud se znovu neobjeví.