Dlouho nic. Vyčerpání. Je to snad výsměch osudu, že v jediný okamžik, kdy by se chvilka na načerpání sil našla, dojde ke globálnímu výpadku energie. Ještě sedm minut a bude úplná tma, baterie nejsou na takhle velké protivenství vůbec stavěné. A zapnout to znovu bude jen stres, protože se zas něco nechytí. Už to vidím. Není vyhnutí. Ale jak se psalo – pokud to nejde dál, má organismus ještě jednu možnost. Může vyhynout. Jenže vyhynutí se chci taky bránit, protože to v tuhle chvíli není cesta. A je toho tolik, co by se přitom mohlo stihnout... nebo je nám jen úzko bez ARMových čipů?
Jmenoval se Adam. Aspoň myslím, dostal to jméno totiž po cizím plyšákovi. Nebo to bylo spíš naopak, může to být ve finále stejně všem úplně jedno. Prostě kluk, co se zajímal o celkem normální blbosti, měl svoje háro a nějaký plešatý kamarády, se kterýma hrál Call of Duty, a hlavně neustále dožíral svou tehdejší přítelkyni z gymplu tím, že po večerech navzdory jejím přáním a posteskům rozverně a docela povýšeně pokuřoval trávu a ještě se tím chlubil všem na facebooku. Tehdy totiž frčel facebook, tak je to dávno. Netuším, proč se mi zrovna tenhle příběh v posledních dnech, a to často ráno ve sprše, začal vybavovat. Nebo čím byl vlastně tak výjimečný. Asi ničím, prostě záblesk. Stejně to s ním nakonec dopadlo tak, že zůstal sražen pomyslnou lokomotivou na konci tunelu. Ale dost možná tehdejší počasí a pocitové podmínky nějakého vnějšího tlaku a stresu byly dost podobné těm současným, co se právě prohánějí za oknem. Už nějaký měsíc a kus koukám z okna naší chýše na strom a především na to, jak se to tam všechno až nějak moc rychle mění, i když nechci. Je to nějak moc povinností a žádný čas. Ještě před nějakou dobou by mě nenapadlo, že cokoliv z toho vlastně může nastat. Třeba to není skutečné. Třeba je. Třeba může prostě doopravdy cokoliv fungovat. Nedává to smysl. Jediné, co vím, je moje stálá neschopnost vypořádat se s následky lockdownu. Někde uvnitř nedovedu už přijímat nové tváře. Nejde mi to. Nemůžu chytit tu přesnou cestu k dokonalému osvobození.
Sezónní zdobení a dekorace jsou neuvěřitelně krásnou a povznášející myšlenkou, která ale nejde dost dobře dohromady s ohýbajícím se lifespanem. Prožili jsme tu už podzimní dýnění s dýní za dveřmi a teď se pomalu chystáme na Vánoce. A já dost podstatnou měrou umím Vánoce prožívat, nebo se spíš nechat s radostí a s klidem unášet atmosférou vánočních dekorací a estetična, ale přijde mi, že tu vděčnost nedovedu dostatečně jasně vyjádřit – a proto hrozně moc chci poděkovat za všechny Vánoce a předvánoční chvilky od roku 2010, ať už byly kdekoliv, s kýmkoliv, v jakémkoliv kruhu, který mi zrovna poskytoval útočiště, nebo propůjčoval rodinu. Všechny ty vzpomínky mám uložené na svém obláčku, pěkně v cloudu, kde září navěky. A až jednoho dne skončíme mezi hvězdami, budeme na ně shlížet shůry nekonečného prostoru a nepřestaneme žasnout. Vlastně pokaždé, když tady od stolu dostanu záchvat reality, se podívám okolo sebe a nerozumím, kde se pořád bere ta hybná síla způsobující synergické útulno, a jak moc se vlastně všechno liší od minulých životů. Stejně pořád nevěřím na čas a tuším, že všechny příběhy pokračují souběžně najednou, i kdyby se chumelit zase nemělo. A tak nějak takhle pokračuje rok odchodů asi až do úplného a nevyhnutelného vyčerpání, jehož konec je v nedohlednu. Asi se uvidí příští měsíc, jak moc současná situace tam venku ještě v této souvislosti zamíchá s kartami, ale do té doby tu pořád budu s hlavou vztyčenou a připraven bránit i tu poslední šanci na jakýkoliv plán.
Díky investičnímu šílenství se taky stalo hodně divokých nápadů doslova možných. Finanční stabilita je obecně hrozně zajímavá a podivná věc, chvíli je to stresující a chvíli ne, někdy je potřeba si všechno rozdělit na různé misky s různými vlastnostmi a postupně umožňovat kočkám z těchto misek mlsat, pokud je jim zrovna libo. Často ale taky dostávám dotazy, jestli udělám nějaký seminář nebo přednášku o kryptotrhu a podpoře finanční nezávislosti, ale asi málokomu dochází, že jsem jen obyčejný kocour a ne finanční panter, co by znal odpovědi na všechny otázky. Myslím, že smysl pro příležitost si musí každý v sobě umět tříbit postupným pilováním zkušeností z nesčetných pokusů, že zkrátka bez vlastní iniciativy se z nikoho nestane odborník na trhy. A tak to prostě je. Je jen škoda, že spoustu možných nápadů nelze využít i prakticky v tom běžném a ubíjejícím životě, tedy pokrýt jimi náklady na strasti všedních dnů.
Mezitím vyšel docela v tichosti macOS 12 Monteriggioni a myslím, že se docela povedl, konečně se vše ve spirále odklopuje od Intelu. Asi bych moc rád rozebíral nějaké další tíživé poznámky do větších detailů, ale zdá se, že jak není, tak pořád asi v dohledné době nebude příležitost je rozebírat. Celkově mě ale moc těší, že nové systémy konečně opravují ty nejotravnější potíže v poště a jiných oblastech. Posledním oříškem byl asi přenos pracovních O365 účtů na nové systémy, kde bylo potřeba vyřídit nové přihlášení, ale z nějakého důvodu si System Preferences sahaly na zacacheovaná jména O365 serverů, tedy spíše takový ten popup zodpovědný za OAuth přihlášení na MS služby; bylo tedy třeba si buď jména přeložit manuálně ještě před otevřením okna, nebo, a to je pro obyčejné smrtelníky asi snazší, si účet odebrat a přidat manuálně znovu. Co mě osobně ale trochu trápí, protože stejně máme v plánu si do budoucího pracovního koutku pořídit M1 iMac, je možná trochu unáhlené nasazení M1 prakticky okamžiky před specifikací ARMv9 architektury – samozřejmě ARMv8.4 není vůbec špatná, ale sjednocená SIMD rozšíření v nové specifikaci umožní vyrábět opravdu robustní draky a byla by škoda případně sledovat přesně tu samou chybu, co Apple udělal s prvními pokusy s Core procesory od Intelu – ignoroval x86_64 a stavěl nejprve na IA-32, což sice bylo pro přechod z 32b PPC snadné, ale poněkud krátkozraké. V brzké době po vydání nových systémů totiž už bylo možné pomalunku nasazovat 64b jádro a později kompletně přejít na 64b architekturu, čehož jsme se ve finále děsili až v Catalině, kde hodně věcí najednou nešlo, protože developeři zaspali. Nemuselo se to přitom stát vůbec, kdyby se koncepčně myslelo dostatečně dopředu. Ale třeba se pletu a tohle nebude ten případ. Necháme se překvapit a u toho budeme mlsat spoustu věcí.
Myslím, že se stále máme na co těšit, a to platí pořád. Zbytek myšlenek si ale ponechám asi pro sebe a postupně je třeba vypustím jako holubice. Zkrátka vše ostatní pro teď, doufám, zůstane jen dočasně uloženo a odloženo v cloudu a třeba se sem jednoho dne vrátí jako stěhovaví ptáci. Jako vrány, co přinášejí ve svých pařátcích jaro. Nebo oříšky. Dívat se směle dopředu bez výčitek, i kdyby to mělo znamenat vytrvat až do hořkého konce, je jediným klíčem vedoucím ke stabilitě a ke štěstí. Buďme silní, všemu navzdory, neboť ve svých srdcích nemusíme nikdy zemřít.