Eida.cz - Poslední letní laborka

Včerejšek ve znamení poslední letní výpravy do laborky před začátkem nového roku se nejprve zdál poměrně běžným, ale jak už se děje za dunění tohoto roku odchodů, všechno je jinak. Úplně totálně všechno. Všechno je teď cokoliv, jen rozhodně ne běžné. Možná všechny ty rekonstrukce jsou příslibem skutečně lepších časů, ale ještě tam nejsme. Ještě asi zbývá nějaký ten krok.

Nařídit budík na nesmyslný čas. Vstát. Jít. Koukat cestou na kočičky. To by se vážně dalo, nakonec je to cvičení jako každé jiné a je potřeba si to užít, když už je to poslední letní laborka, teda cesta do ní. Jen bylo chladno. Ale to bývá v podobných srpnových dnech. Na den přesně, 2012, to bylo dost podobné. Ale mám z toho v oku už jenom šmouhu a odraz od vody. 

Byl klid. Nikde nikdo. Jen cesta zabrala o nějakých šest minut déle kvůli nově vzniklým komplikacím. Facilitátorka dýchánku se na to ovšem nebála poukázat a byla proti jiným neobyčejně povídavá, jako kdyby čtyři kilometry chůze měly v životě něco změnit. Ale zásah měla profesionální a vyřízené to bylo hned. Je asi těžké popsat, co je tedy zajímavé na těchto rituálech, ale jsou zkrátka chvilkami, které celý svět drží na okamžik v kontextu, v soukolí mezi různými realitami, všude a nikde. Stačí jen dýchat. 

Při cestě zpět všechno obvykle začne znovu zapadávat do sebe, asi jako tenkrát, když bylo to brutální ráno a já psal zprávu v nesmyslně brzkou dobu. Vím, že bylo tehdy sice jaro, že před příchodem na zaslouženou snídani už všude děti vycházely do školy a čekal je bezva den. Ale tenhle letní... jsem šel znovu zaspat po opětovně vyčerpané, probdělé noci. Takových je teď nezvykle mnoho, ale Verčo, bude to dobrý, teda spíš, je to teď modrý... ani nemáš nejmenší tušení, jak jsi to s tou barvou vystihla. 

Zvláštní je, že po třech dalších fázích spánku přišlo přerušení a pořád to byl jeden den. Zvonil telefon. O život. Cosi se nepodařilo, ale stačilo se jen ukázat v našem budníku, všechny pozdravit, usmát se na metodickém semináři, povypínat experiment spuštěný předchozího dne. Nikdo na to nepřijde. Nezvyklá síťová aktivita se musela tak maskovat, že by zabralo opravdu mnoho dní, než by komu kdy došlo, o čem to celé vlastně bylo. Napůl legální. Nádech. Stejně se to nepovedlo. Málo času.

Druhá půlka dne se už začala nezvyklým způsobem vybarvovat a dost možná teprve rostla nová únava a s ní spojená nervozita ze všech úkolů, které se teprve začaly hromadit. Zajímavé to bylo s diagnostikou na autě, protože se ukázalo, že všechno funguje, jak má, a že není potřeba se kvůli tomu nikterak znepokojovat, že to jen čímani udělali blbě a kvůli nim teď není úplně sranda jezdit si jen tak na černobílo jako na začátku léta. Bez cíle. Bez výčitek. Uvidíme. Zítra se ukáže.

Proboha proč se už zas stmívá tak brzo? Spoustu situací umí pořád překvapit. Spoustu příjemně, spoustu nepříjemně, spoustu jakkoliv mezi oběma extrémy. Nikdy by mě nenapadlo, že můžu vůbec kdy zažívat takové věci, jaké se zrovna teď dějí. Jestli tohle znamená propadnout se králičí norou... pak vůbec netuším, co znamenaly všechny ty uplynulé dny. Poučit se. Naučit se něco nového. Možná. Všechno se začíná protínat v jednom jediném bodě. Dodo. Dinosauři. Literatura. Pouštní planeta. Monte Christo. A já to pořád chci sníst všechno. V novém roce. Ať už bude jakýkoliv.