Je dost možné, že jsou právě dny možností, dny, kdy jsou jedinkrát do roka Zuzany a Kláry v kalendáři a schyluje se ke tradičnímu hvězdění. Včerejší nákus letmo ukázal, že by se to mohlo vydařit, leč, hle, letošní Měsíc divoký je teprve na začátku své cesty a zřejmě modře neprozáří tyto magické noci spletí své bledé energie. Možná je to náhoda, možná tomu osud nepřeje, nebo jsou to prostě jenom výzvy, kterým musíme čelit, aby všechno bylo zase úplně v pořádku, v původním plánu, mimo dualitu, mimo soudy, mimo neprostorů cizích myslí.
Uplynulo okolo 515 dnů počátku kolosálního vyčerpání a konečně přišla ona očekávaná dovolená. Možná je to jenom jeden týden, ale je to naprosto největší týden. Doslova týden možností, týden jako vystřižený ze snů starého světa – a já si prostě přeji prožívat to nejlepší ze všech období a věřit tomu, že na skvělé věci a události se vyplatí čekat, i kdyby to mělo být čekáním napořád. Možná je to trochu nadnesené, ale kdo ví. Kdo ví. Já ne. Kdyby se daly shrnout uplynulé týdny od konce července, dalo by se říct, že byly dobou rozjímání a očekávání právě této chvíle, tedy hvězdopádu. Myslím, že to bylo právě 25. v neděli, kdy se Inspirobotu podařilo vystřihnout rčení, že nesmíme zapomínat zapomenout, kým jsme. Je to divné, ale je to tak. A od toho okamžiku se úplně všechno změnilo.
Začal jsem pozorně koukat na Sisi kanál z toho důvodu, že si tam sosá karty poměrně nezaujatě, takže můžu jenom doporučit a doufat, že to někoho dalšího taky motivuje. Vlastně je to úplně jednoduché, jako u všech motivačních řečníků a influencerů, prostě stačí vidět příležitost a chytit si ten moment, vytěžit z něj maximum, asi jako ukrást Kvakyho a nenechat ani kost. Teď už to vím. Možná to vím už dlouho, protože takové podněty jsou zkrátka latentně vždypřítomné a je nutné jim jen naslouchat, nebo spíš jim dát prostor k vyjádření a pak si je poslechnout. Víšjak, intuice.
Hezky se to mluví o mindsetu. Vlastně ho stačilo jen najít, napojit se zpátky na to nepřekonatelné přání a rázem bylo téměř vše možné. Teď už zbývá jenom jediná věc – probojovat si cestu zpět na velitelství, i kdyby to mělo stát život. Nebo mnoho životů. Ve vzpomínkách vidím jen tolik, jak moc skvělé by to bylo, v nerealistických představách pak střípky z období od teď za dvacet let, kdy by byla možná mnohá setkání. Jsou to jen sny, ale nesmíme se jich vzdát. Ostatně právě jen vědci jsou jako děti, co nikdy nepřestaly snít. Třeba se tam tedy uvidíme. Třeba všechno znovu vypukne.
A teď jdu tedy na ty hvězdy. Chytat je holýma rukama. Vím, že by mi mohla jedna z nich znovu spadnout přímo do kafe, nebo že by jedna hvězda mohla zářit tak silně, že všechny ostatní vyblednou. Možná je to taky jenom sen. Možná nás jen ve vnitru pokousali insekti. Bude těžké tohle vysvětlit, až se v ordinaci budeme bavit o čipu, co to vlastně ukazuje za čísla a proč. A možná, možná, pokud si to budeme opravdu přát, skončíme jednoho dne i my mezi hvězdami. Pro teď a napořád.