Eida.cz - To lze jen stěží nazvat plánem

Ale hej, přesto se alespoň snažím. Protože když to neudělám, vyloženě hrozí propad do mlhavého zatracení, kde se nic zas nebude zdát skutečné, kde všechno zanikne. Jako tenkrát. A to nikdy víckrát nechci. Už to bude nejspíš pár týdnů, co jsem se rozhodl nepřekážet a vyskočit do tmy, abych do ní nemusel být nakonec shozen. Zvláštní gambit, přistání bylo nesmírně tvrdé. Jaká je cena, co se dá získat, co se ztratí, na to je pořád ještě brzo říct – jen je to zatraceně frustrující, jako pokaždé během léta, kdy nic a nikdo není, kdy se velmi těžko balancuje křehká hranice mezi očistnou samotou a totálním opuštěním. Začíná se zase až moc brzo stmívat. Nostalgie by se dala krájet.

Nekonečné soumraky.

Celou dobu to, ještě stále, píšu do kapitánského deníku. Dost možná proto to tu trochu zanedbávám i tady, ale někdy je komplikované správně přerozdělit zdroje, pokud zrovna neexistuje konkrétní akční plán, aktuální krátkodobý směr. Vím, že jsme ještě před chvílí seděli u karet a ve finále šlo o morální volbu, ale nic to nemění na tom, že plán dlouhodobý zůstává i po posledním vážení prostě stejný. Celou dobu. Jako před ní, jako po ní, jako pořád – ale to je tím, že někde uvnitř sebe ve skutečnosti nevěřím na čas. 

Dřív nebo později by asi stejně došlo ke katastrofě, přesně jako to bylo vyzobrazeno, tak bude zkrátka lepší asi počkat, soustředit energii někam jinam, všechno zase urovnat a hodit do klidu. V rámci takového klidného rozjímání mám zas otevřený PowerBook G4. Minule dostal CFko a je to vlastně jako život se SSD-akcelerovaným Tigerem, což je super, ale taky teď došlo k pokusu v rámci MacPorts na tom skutečně používat nový software – k velkému překvapení se to zatím daří, bash 5.1.8 a moderní curl s 1.1.1k openssl, to z toho dělá znovu velmi použitelný stroj. A pokud můžu porovnávat G4 a M1, pak G4 just works, zatímco M1 Silicon čas od času nehezky spadne s nějakou záhadou při konfliktu AFP/SMB/NTFS komunikace, ale to třeba jednoho dne taky zmizí. Už už aby byl silikonový book. Pak se ukáže teprve potenciál.

V rámci hledání nové synchronizace koukám na věci a významným způsobem se je snažím instagramovat. Je to těžká volba, protože odpadl návyk; přesto se našlo pár velmi nostalgicky konzistentních obrázků, které asi budou muset být ještě oficiálně zveřejněny kvůli svému nádechu. Jsou to tyhle, nesmírně uklidňující. Potkávám je, když prostě jdu. Musím chodit, není kde zůstat, není kde si vydechnout.

A tak jdu. Rovně. Často. Všímám si a ignoruji, rozpoznávám a děkuji. Hledání vzorců, nebo spíš jejich znovunacházení, je poměrně složité, ale jde to. Půjde to. Musí to jít. Nějak okolo podzimu a Vánoc, kdy se cesty začaly hroutit a místa přestavovat, kdy nebylo kam jít, ze všeho čišela beznaděj, ale pořád se musí hledat nové cesty. Nakonec vzniknou. Jednou. Jen tohle utrpení teď není s kým sdílet, tedy když nikdo nezbyl – kdokoliv, kdo by ale dokázal skutečně pochopit tu důležitost, přijmout podstatu. Po vyúčtování se všechno změnilo a sesypalo. A nezbylo už na zaplacení následků globální apokalypsy. Ale jak už o to bývá, na konci nás úplně všichni opustí. Jen chci pořád věřit, že to nebylo zbytečné. Před očima mám pořád loňskou kometu, která to celé svým ohonem předurčila.

Jednou to muselo přijít, jít se podívat zpátky, protrasovat znovu všechna rozhodnutí a na okamžik zahodit úplně všechno, jen aby už nemohla dorazit sklíčenost. Na random vyrazit bez přípravy, to lze jen stěží nazvat plánem, ale lepší dříve než pozdě – na výlet, kde všechno začalo poprvé do sebe zapadat. Nutno říct, že to bylo úžasné, přes 30 tisíc kroků možná bylo poměrně velké sousto, ale když není kam a proč spěchat, není si co vyčítat. Navíc je to mnohem lepší, než mít pocit ze ztraceného léta, které až příliš rychle přejde, když jsou všechny ostatní výlety v nedohlednu. Musím příště vzít zrcadlovku, chodit s telefonem je cool jenom na chvíli.

A v souladu s očekáváním na chvíli všechno do sebe zapadlo. Díkybohu. Přes děsivé dobrodružství a imaginární rozhovory s šílenými fanoušky nakonec dorazilo ono přesvědčení, že všechno pořád pokračuje, jak má. Že to vyrovnání celým vesmírem je pořád skutečné, jen to může trvat poměrně dlouho. Určit hranici mezi čekáním napořád a uměním nespěchat je ale subjektivní a nikoho k tomu nemůžeme nutit. Když poslouchám občas všechny ty řeči kolem, mám vlastně opravdu dost vyrovnaný život, bez potřeby vytvářet si zbytečné komplikace – každý zkrátka něco prostě nepotřebuje. Ale někdy ani to prostě není dost. Tak ještě uvidíme. Týdny léta, kdy stejně nikdo nebere telefony, zatím nejdou skokově nijak změnit. Ale všichni občas potřebujeme dovolenou – období klidu, kdy se může stát téměř cokoliv.