Eida.cz - Skok do tmy léta

Skok. Je to zvláštní. Mám napůl rozepsáno z minulých dnů a nemůžu se k tomu vrátit, nejde to. Měl to být skok jenom do léta. Teď to asi navěky věků zůstane v cloudu jako doplněk. Stručně šlo ale v úvodu o to, že se mi nedaří dohnat zameškaný čas, který ve skutečnosti už dlouhé kororoky chybí, dost možná dokonce vyhynul. A že vyústění celé korosituace rozhodně nemohlo prospět nikomu a celý ten nekončící lockdown byl tím největším strašákem schopným narušit jakoukoliv dlouho opečovávanou stabilitu. Do teď se divím, že jsem měl ještě tolik síly minimalizovat většinu škod, ale jak už se stalo, síla došla a bylo jasné, že nemůžu pokračovat v této budoucnosti, alespoň neteď, neasi, tečka net. Vyčerpání nabídlo možnost uvažovat o tom, že když to nejde dál, možná to půjde zpátky – alespoň na jeden okamžik. Jenže kam? A cui bono? Třeba tohle není skutečná budoucnost a je to jenom zlý sen, třeba ta opravdová budoucnost nakonec ještě přijde. Pořád tomu věřím.

Matoucí analogie zlomu tu visí jako na talíři – ta krize musela přijít s přechodem z PowerPC na Intel, dost možná by teď přechod z Intelu na Silicon mohl smazat tu šmouhu a dal by se chápat jako přechod z PowerPC rovnou na Silicon, ale to možná chci asi už moc. Předstírat, že těch krutých deset let násilné intelizace vůbec nebylo, by bylo taky chybou. Ale vnímání je zvláštní. Ještě ve čtvrtek bulo potřeba dělat nějaké přenastavení v AD a pocit z fullscreen RDP W10 na primárním stroji byl doslova neuchopitelný, přitom ještě před – ale dnes už mnoha – lety to bylo docela normální, normální zvyk a síla zvyku. Teď je to ale už nepředstavitelné a možná i neovladatelné. Pevně doufám, že otázky okolo W11 mě minou obrovským obloukem a zmizí někde v kouři. Nebo na to tak intenzivně myslím, protože mě to vnitřně ubíjí? Možná dejte prostor úvaze o tom, že byste mohli na Windows přestat tolik lpět... 

Už jsou to skoro dva týdny od od první letošní regenerační dovolené. Stálo to za to, stejně jako loni – oddech a výživa, do toho zas plavání na verlybku; jen aby ty nastartované regenerační mechanismy ještě nějakou dobu vydržely a přinesly svoje ovoce. Asi i na tom se musí pracovat, ale modleme se k Pánu, ať není na podzim další zavírací koro, protože to už by zničilo asi naprosto vše. Asi tím nejlepším na všem, tedy kromě večerů kočení a levandule, byl jakýsi pocit odpojení ode všeho, prostě Sisi-like vzdálenost ode všech strastí, které, ač někde třeba byly, se nezdály skutečné a neměly reálnou šanci se nás dotknout; tedy pocit hození za hlavu, kdy není možné na hony vzdáleným chimérám nikterak pomoci – co tě nezabije, musí ti posílit styl.

Taky se mi tam stala poměrně legrační příhoda s novým čipem na rameni. Co mám čip, jsem už plně transformovaný z dinosaura na robota a všechny moje hodnoty se zkrátka chvějí ve větru. Bohužel výdřž čipu, ač se s ním může – nebo je dokonce doporučeno – lézt pořád do vody, je podstatně omezená na 14 dnů a ještě ke všemu vysává pomocí bluetooth z telefonu energii neuvěřitelně svižným tempem. Sice to nemá být recenze, ale stabilní přesnost a s ní spojená celková použitelnost je zatím poněkud sporadická, potom to taky docela bolí při nějakých činnostech, nebo i v klidu v solničce. Každopádně jednoho relativně stabilního rána došlo k přerušení, kdy čip začal z čistého nebe hlásit stonásobně vyšší proudové hodnoty a čtení dat začalo lineárně stoupat nade všechny meze, tedy až do nebíčka. V tuhle chvíli, kdo by to měl napojené na systém se zpětnou vazbou, by to nedal. 

Ale co teď dál s tím létem. Riskantní skok do jeho tmy. Všude a nikam. Nedokážu teď, tedy v tenhle okamžik vyhrát, ale hrozně moc si přeju celkově neprohrát. Třeba je to všechno pořád jen hodně špatný sen, možná bych raději, kdyby jen nastala konečně dovolená. Pořád nevím, jaká je celková cena za morální integritu, ale vím jistě, že nikdo nemůže zamítnout svoji vlastní podstatu, protože pak už nemůže nic nabídnout – a kdo nenabízí, není velitelem, nebo v tomhle případě spíš Kapitánem. A jím pořád chci být. Třeba se vrátím na naše velitelství. Třeba všechno ještě dopadne dobře. Nebo zkrátka všechno dopadne tak, jak to dopadnout má.