Eida.cz - Měsíc ve znamení sítí

Asi není tajemstvím, že náběh jara byl dost těžkopádný a jen velmi pomalu se všechno mohlo dostávat do jakéhosi jakžtakž flow. Nejen kvůli dlouhotrvající zimě a mrazu a tmě a raráškům, ale hlavně i kvůli pokřivené morálce, kdy všude hrozí koro a prostě nemůžeš jen tak rulovat v práci a dávat věci na pána. Naštěstí i v takových dost nespolehlivých okamžicích vyšel na světlo jeden spojovací prvek – celý měsíc se dost potajmu nesl ve znamení sítí a najednou mám za to, že síť je jeho tajné slovo. Možná.

Vlastně to do všech těch starostí začalo dotazem z velení na nejednu diplomku, kde se mluvilo o sítích, jakože o obecných sítích. Prostě tím nebyly myšleny konusové sítě, nebo přenosové sítě, nebo sociální sítě, ale zkrátka sítě; sítě sítě. Tak co na tohle týpkovi říct, žejo, co si tam má vyplnit do diplomky, který sám nerozumí… síť je většinou graf, graf má uzly a hrany, což je asi všechno. Možná v uzlech mohou existovat autonomní agenti, ale taky nemusí, jednoduše je to všechno obří a kolosální multiagentní systém, který to prostě dává. 

Každopádně díky čipu dostávají sítě nový rozměr a odchod Intelu je ve skutečnosti rychlejší, než se zdá. Protože došlo prý k nějakým… nepříjemnostem nebo co, tak se nejen taputukaniáš musel nakonec přemístit do nové krabice. Začátek nebyl tedy tak průzračný, dočasně se to prostě zamaskovalo tím, že stávající spojení byla přesměrována na jinou adresu, kde běželo Velocity a posílalo všechen provoz přes WireGuard na původní systém – takže hezky rychle a především šifrovaně, aby do toho ti sosáci nemohli čmuchat. To je samozřejmě super způsob, ale ne úplně ideální, hlavně na správu a další věci. Takže nastal čas pokusit se přemístit pelíšky i fyzicky, a to do relativně nečekaného stroje. Původní stroj byl pořízený v roce 2011, v něm i5-2500 a pak jsme dosypali spoustu RAM a vedle Re RAIDu utajili jedno SSDčko. Je to pochopitelně věc, která potřebuje hodně energie, což není úplně optimální doma. No ale pak přišly ty myšlenky o čipu a Intelu a ukázalo se, že Mac Mini z roku 2011 (Macmini5,1) je vlastně taky dost podobné i5 s možností výměny SATA disku, jen tedy má maximum 16 GB RAM. Co se dá dělat, myšlenka byla ale super, takže hurá, pojďme do toho nacpat Linux a vyzkoušet provoz jen tak na random.

Samotná instalace byla trochu ošemetná, protože s jedním jediným diskem se těžko lavíruje a chtělo by to víc a víc možností, jak fluidně dělit budoucí místo. Navíc boot z USB nevyšel úplně na první pokus – z nějakýho důvodu současný stabilní Debian 10 Buster, když se přelije jako CD-netinst obraz na flashdisk, má tendence ukazovat několik separátních EFI vstupů a pak se třeba nepovede instalace GRUBu, ovšem dalo se to nakonec opatrně obejít tím, že při manuálním rozdělení disku dostal EFI oddíl okolo 530 MB místa. Je to hodně, ale s menší hodnotou to prostě odmítalo správně jen. Rootovský oddíl neměl tedy oddělený /boot, zůstal na Ext4, swapu stačilo teoreticky taky jen na doplnění RAM, protože stejně bez reálné paměti tohle provozovat nelze, tak jen aby bylo pro ostatní programy v systému. Jediný extra oddíl byl vyloženě vyhrazen pro provoz instancí MC, což je docela omezující. Samozřejmě profi servery používají RAMdisky, čili si pálí svíčku z obou konců, ale správně nasadit SSD s optimálním filesystémem pro světy do 30 hráčů nezpůsobuje zas takové starosti. Bohužel první pokus – tedy zda celý ten systém vůbec pojede – obnášel JFS, což je špatná volba, ale nevšiml jsem si toho, špatná karma. Krásně pak bylo vidět, jak každá IO operace za sebou tahá nákladní vlak žurnálu, takže se to nedalo používat. Osvědčené optimum je btrfs s vypnutým CoW (a pochopitelně noatime), přičemž zálohy musí být odporoučeny někam externě, v tomto případě po LAN na úložiště. První výsledky stály rozhodně za to, bohužel pro 15GB svět existuje po nějaké době běhu obrovitánská dynmapa o nějakých 130 GB, takže její přenos, tedy přenos několika milionů malých souborů přes rsync, stály mnoho, mnoho nervů. Nakonec to kvůli potížím stejně dopadlo tak, že se to prostě přegeneruje za několik týdnů celé znovu a basta. Nový svět, až bude, rozhodně bude už více omezený a předgenerovaný.

Další nevídaná věc je pak umístění. Mini má tradičně napájení realizované pouhou dvojlinkou s C7 konektorem, což není úplně obvyklé pro připojení k UPS v případě tragédie. Úvaha vyústila v docela velkou legraci v podobě tvorby custom šňůr – jedné přímo pro C7 a druhé jako klasické prodlužky se zásuvkou pro zálohu, ale i možnost tvrdého restartu, síťovinek. 

Do těch sítí nakonec vstoupil i čip M1 a všechno začalo dávat větší smysl, především díky lepší mobilitě a on-demand WireGuardu. První pokusy s virtualizací ukázaly magický potenciál. Armový linuxový desktop, i když je to jen XFCE4, je proti zvyku z KVM nebo RPi 4 totální dělo a rozjíždí se dvěstěpadesátkou a odstartuje do vesmíru. Budu to ještě sledovat. Nakonec přibyly i další updaty, o kterých se tolik nemluvilo – kromě Big Suru 11.3 totiž vyšla Fedora 34 s Gnome 40, která se už hřeje na služebním HP a proti minulému prostředí nabízí mnohem větší svižnost, takže paráda.

Jak budou sítě pokračovat v dalším měsíci a zda i květen bude měsíc ve znamení sítí, to není prozatím jasné. Co jasné je, že přijde spoustu dalších novinek a my se na ně budeme těšit a louskat je a nakonec prostě zvítězíme na plné čáře. Stejně tak dopadnou snad i mí čumáčci, kteří tento víkend bojují sami se sebou, ale nevidím – minimálně ve svém zuzanství – žádnou větev pod nohama.