Pořád to mám před očima. Dva tisíce dvacet jedna, život v budoucnosti bez ochechulí. A přitom jako kdyby bylo včera, co paladinský víkend připadl na… víkend. Ono před čtrnácti dny vůbec byla taková situace, kdy je obyčejně ples, takový ten nepoplesový přelom, kdy jsou všichni poměrně unavení, naštvaní, s rozporuplnými pocity a s pramálem naplnění v duši. Dny se ale těžko popisují pouhými slovy. A zrovna tahle neděle začala varovnou Desítkou mečů.
Vím, že to dokážu. Že tohle dokážu alespoň částečně odvyprávět. Asi není úplně s podivem, že s nekonečným lockdownem konečně začalo lidem hrabat. U někoho se to projevilo dříve, u jiných později, ale stalo se. Nakonec. Připomíná mi to poměrně přesně tehdejší cestu za synchronizací, která byla nesmírně trnitou a nakonec se ukázalo, že jí stejně není možné dosáhnout. Nebo spíše… je, je možné dosáhnout úplně všeho, čeho bychom chtěli, ale pokud cíl ve finále nestojí za to, je pak vítězství jen formalitou bez skutečného významu. Ale pořád můžeme mít všechno, neexistují žádné limity. Na tom se nic nemění.
Bylo nakonec naivní si myslet, že ty tisíce očistných dnů mezi léty MMXI a MMXVI samy o sobě přinesly konečně vytoužené usmíření a opravdu dokonalou harmonii. Je potřeba si přiznat, že jsem se mýlil, možná je totiž všechno jinak. Teď je okolo hodně životních paralel a po čtvrtečním výletu do minulosti, kde se povedlo možná zachránit malou zklamanou duši, se kterou ale už vlastně není žádné spojení, se vyjevilo několik nových možných náhledů na dvě osoby, které kdysi měly někoho vážně rády. Tyhle jinačí obrázky mi neuvěřitelným způsobem staví na špičku všechny dosavadní představy. Asi to začalo třeba panem Q, či jak mu pro teď říkat, není to podstatné. Mám za to, že si nikdy sice nemůžeme z cizího vyprávění brát jen to nejlepší nebo nejhorší, ale pokusit se získat třeba i ze silných negativních (nebo i slabých pozitivních) emocí kousky, které se budou třpytit jako dílky skládačky, může být přínosné. Myslím, že Q měl poněkud jinou povahu, než by se mohlo zdát na první pohled. Třeba udělal hodně a to svoje poslední kopnutí do mrtvoly myslel ve skutečnosti jako příklad a ne jako zášť, i když, dejme tomu, byl motivovaný snědeným vztekem. Toužil se osvobodit, ale nemyslím si, že na ni kdy zapomněl – teď jde o to, zda stále v dobrém, či ne. U slečny J by se situace dala do jisté míry chápat podobně a ze všeho vyplývá, že její původní záměry byly celou dobu nesobecké a city hluboké, leč mluvila k někomu, kdo to nedokázal v té době vnímat. Druhá nemoc. Devastující setkání, ze kterého bylo i v jejím případě lepší odejít. Nevydržela by, jakkoliv byla statečná. To pomyslné kopání do mrtvol pak musí být nutně přímým dopadem kumulovaného vzteku – třeba je to doopravdy motivace se pomstít, ale ono není možné se pomstít démonovi, pouze člověku.
Tohle je samozřejmě docela no-win situace, protože ani jedna zúčastněná strana si nedovede představit celé spektrum takového stavu. Mám za to, že je možné s tím nějakým způsobem pracovat při správném rozvrstvení, ale vždycky to bude především o snaze, která musí pramenit z vlastní touhy po sebepoznání, po přijetí vlastního démona, po procitnutí, které umožní vnitřní potřeby nedestruktivně zapojit v jiných činnostech. Takový proces může ale klidně zabrat i celé roky, zvlášť pokud bude ještě nějakým způsobem zatížen nátlakem rodinných vazeb, ze kterých nemusí být ani úniku.
Někdy se tedy hvězdy zarovnají… a letos ne na čtyři, ale na pět. Pětečka je deminutivem substantivizované číslovky pět, letošek, rok velkých ztrát. Symbolika pětky je poměrně jasná a všudypřítomná a může jít o vyřizování dost nenáhodných karmických záležitostí, které asi musely přijít jako vyúčtování za předchozí život před budoucností. Výsledek je nejistý, ale je to výzva. Hej, roku. Já tě vidím na obzoru a vím, že ještě nejsi konec. A možná taky nevedeš ke štěstí. Ale cílem jsou odpovědi. Hledání nových cest, té nejlepší z několika špatných a horších variant.