Eida.cz - Deštivá výprava v apokalypse

Už nikdy v tomhle životě, řeklo by se v minulém životě. Jenže minulý život je minulý a dávno pryč, abrakadabra a puf, takže prakticky nic nebránilo udělat si výpravu do zapovězeného města během současné globální apokalypsy, když už se tedy naskytla taková možnost alespoň na okamžik utéct z té stupidní reality. Samozřejmě na pozvání, za které moc děkuji, byly to vskutku přínosné dny.

Záměrů bylo několik a kromě toho oddálit si alespoň o několik dnů psychické potíže se naplnily snad všechny, zdá se. No ale co bylo děsivé, tak rozhodně začátek plánování cesty. Nikdy by se mi nezdálo, že je tak složité vlastně vzít si do kapsy jenom blog a prostě odjet, protože cesta městem na nádraží až podezřele připomínala dny velkých bojů, kdy bylo třeba co chvíli odjíždět na Moravu a nějak to tam celé přežívat. Ne teď, samozřejmě, ale ten pocit… ten nebetyčný pocit úzkosti nešel vyhnat a nebýt všudypřítomných roušek, asi by to bylo ještě celé depresivnější. Nutno dodat, že na nádraží samotném došlo k protnutí reality poněkud neočekávaným směrem, neboť se po perónu promenádovalo hned několik čumáčků, které bych očekával spíše až kdesi v útrobách Prahy. Celkem komické, dá se říct, měli dobrou náladu a spoustu zvídavých dotazů, nicméně odjeli si svými vlaky ku kamsi a už jsme se přes ty dny nakonec nesetkali.

Začínalo být krásně slunečno a mašina se už už vyrojila zpoza zatáčky. Vzhledem k opatřením by se daly očekávat komplikace, ale nedošlo k nim – nakonec všechny velkoprostorové vozy měly obsazenost do nějakých čtyřech osob, což už samo o sobě bylo docela příslibem pohody a bezpečí. Už si ani nepamatuji, jak tyhle cesty vlastně probíhaly, ten zvyk protahovat to o hodinu vlastně rozsekal celou cestu na poměrně malé části atomických úvah a nezbylo času na holistické procítění. Chtělo to jen se nechat unášet, i bez sluchátek, protože jak jinak. Co se dá vyčíst, pak asi ČD wifi není technologicky koncipovaná na šifrovaná on-demand VPN spojení, takže muselo vystačit žít si na datech, která, jakkoliv se prve zdála nekonečná, začala pomalu docházet. Pak se počasí za labutími jezery a kouřem najednou začalo až vztekle kazit. Prahy bylo v okamžiku dosaženo a byl jsem vyzvednut, v očekávání čehokoliv.

Poměrně zajímavou zkušeností bylo zažít i jen to relativní liduprázdno. Dali jsme si odpočinek, organizaci a dokonce oběd. Pak jsme se šli jít konečně koukat ven na krásy lockdownu. Začalo pršet a Olšanské hřbitovy se zdály poměrně studené a neklidné, jako kdyby měly být předzvěstí velmi mokrého dne, ze kterého nebude kvůli zapomenutému deštníku úniku. Ale i tak se naskytlo několik možností odfotit si mokré pohlednice a poslat je éterem; a snad byly v ten okamžik oceněny, vždyť v duchu jejich otázek se neslo celé odpoledne. Nadšení ale poměrně nemělo mezí, protože svým způsobem byl tím okamžikem naplněn první záměr a díky odstupu a díky odvaze vstoupily na misky vah pocity strachu a beznaděje, že možná, že není východiska pro nikoho, že nic nemá cenu, nebo že by bylo spíš snadné bez výčitek utéci na druhou stranu oceánu a nechat celou situaci zapadnout temnotou. Jenže já bych si ji stejně nesl s sebou.

Když jsme konečně opršeli a šli se schovat a oschnout na naprosto random cestu, nastal možná čas na Instagram. Jenže tam se ukázalo cosi nepochopitelného a začal se rýsovat plán. Jako pravda, bylo to jen storiečko. Sice nebylo nikde čumáčků jako takových, ale na obzoru se zjevila naše rulerka Inka na cestě do Ameriky, takže jsme si dali společné selfiečko na Karlově mostě hezky s divadlem za náma, které tam není vidět. Bylo to asi naše poslední setkání – než odletí a už se k nám nikdy nevrátí. Bude potřeba si naplánovat nový výlet do Utahu a navštívit ji prostě tam, když situace nedovolí jinak. Tak zní plán do budoucna.

Dál se sluší říct, že vyprázdněné karanténní město je poměrně zašlé, ale nabízí i spoustu zajímavých průhledů, které by mohly stát někdy za vyfocení, ale jen pokud k tomu bude dobrý důvod. A je často složité hledat dobré důvody. Rozhodně výprava stála ale za to a splnila, byť jen krátkodobě, svůj účel – několik dnů po ní bylo téměř pohádkových, ale jak se zdá, pohádky jsou pro děti. Ale třeba bude stačit přežít nadcházející mrazy a jednoho dne bude zase hezky a všechno naváže na další, pohádkovější výpravy.