Intoxikující rituál se dá vyrobit téměř ze všeho, pokud je k tomu vůle. A když je motivací k udržení vůle prostě snaha se udržet v bezpečných hodnotách původní energie, dost možná i obyčejné laborování dostane svoje kouzlo jako lusknutím. Má totiž svoji rekurenci, pravidelnost, je jistotou ve všech rovinách. Chvíli trvalo na to přijít, pravda, ale každé mistrovství vyžaduje mraky píle a zkoušení. 2775 dní, pokud by to mělo být přesně.
V minulé cestě zmiňovaný vydatný spánek se stal zajímavou a poměrně bolestnou vrstvou obestírající nedávné vkročení do budoucnosti. Ve spánku se totiž mohou oddělovat prostory a vědomí a stručně by se dalo říct, že kdo bude poměrně brzo ráno vzhůru jako nikdy, nejen, že má potenciál zažít dobrodružství, ale taky se docela dobře může stát iluzí a všem zmizet z dosahu. Přestat se potkávat – když ostatní spí a nic netuší. A naopak, přespávat celé dny, nebo taky utíkat z bezesných nocí, kde stejně možná děláme, co bychom neměli. Prostě abraka-dabra a puf, hotovo, vaše obyčeje zas budou mít velmi nereálnou šanci se mě jakkoliv dotknout.
Proč ale navzdory tomu nevyšla dnešní cesta podle plánu, to je věc na další a delší polemiku. Stručně by se to dalo shrnout tak, že mi strhli most, na kterém se stejně už nějakou dobu pracovalo a velmi špatně se po jeho rozklíčeném železobetonu a suti za mřížemi chodilo, takže vitální cesta pěšky nepřipadala v úvahu. Jestli je strhávání mostů zas nějakou pitomou metaforou na současnou situaci, pak opravdu už nevím, co si o tom celém myslet. Není možné jít dopředu, cesta vede jenom zpátky a všechno okolo po mně chce se vrátit do nějakého bodu, tj. vykostit novou budoucnost ze spárů minulosti. I tak dost možná zní všechny výklady a všechna znamení na obloze a už se vlastně ani nepokouším o žádné interpretace ničeho, protože to nemá pražádnou cenu. Co cenu mělo, bylo včerejší prozřetelné zjišťování, zda je cesta vůbec možná – nebyla. Ale to plánování stálo za to.
Takže nezbývalo než se zakousnout do mrazivého jablka a vyjet navzdory všemu přesvědčení autem, tedy s určitým časovým posunem a nutností všechen mráz odstranit. Hrozně nehezky se jezdí na sedmou po městě, když jinudy cesta nevede, navíc to dost komplikuje zase jedna strašlivá rekonstrukce přímo v laborce a ještě ke všemu tam udělali covidové centrum, takže totálně vymalováno, neútulno. Ale překonávat překážky je důležité, stejně jako zaparkovat na centimetry těsně do jediného osudově volného místa, zas si promítnout všechny zážitky a pak zas odejít, mít hotovo. Moc tomu ani nepomohlo, že dneska nevyšla vzdálená židle, ale servírka na té blízké měla i tak radost a všechno zvládla na minimální červený puntík.
Při příjezdu zpět nastal čas na menší synchronizaci, kterou se stala po nějaké době zase káva na věčnost, kombinovaná s kočičím hrníčkem. Protože káva generuje čas, je zatím příliš brzo tvrdit, že to nese nějaké ovoce, nebo se nějak loupe význam, ale je to nová cesta, kterou bylo potřeba vyzkoušet a která zatím nemá ani negativní důsledek. A zase jako vždy, všechny pracovní záležitosti se daly stihnout do osmé ráno, takže hotovo všechno, nadešel okamžik operačního plánování. Kéž by tohle období stojatých vod co nevidět pominulo, kéž by byl zas koťátkový ples, kéž by se dalo dělat něco víc konkrétního než trpělivě čekat a vyčkávat na první příležitost, po které zůstane kost.
Otázkou budoucího strategického plánování jsou pomyslné nové mosty do laborky, protože je potřeba, aby se konečně nějakým způsobem znovu vybudovaly a okolo nich vyrostly nové blumky, které půjdou v letním slunci zase mlsat, jako tomu bývalo kdysi za časů. Pro to ale asi není možné udělat více, než budovat pomyslné cesty kdesi hluboko v mysli, jako to dělávali vizionáři. Nehybný únor, který za pár okamžiků přijde, bude zřejmě měsícem totálních ztrát, ale taky příležitostí k návratu k sofistikovaným, stylovým a mnohem elegantnějším pořádkům. Tak zní plán.