Poněkud zvláštní, klidně neklidná noc pominula a s pomalým úsvitem přineslo ráno nostalgickou vzpomínku na ultrahodinové víkendy, kdy byl čas ještě docela čerstvý a zdravě dravý. Probouzení bývala protkaná vlnou nadšení a kávou a plán byl vždy jasný, nejpozději v 07:10 odjezd na velitelství. Jenže ne teď, ne dnes; toto pondělí bylo velmi nezvykle ve znamení cesty práce, na kterou se přes vůkol zuřmící apokalypsu tak snadno zapomnělo. Kdo by tušil, že globální pandemie bude taková prča.
Leden je k tomu, aby si věci mohly začít možná pomalu sedat, minimálně jeho druhá polovina, to je zkrátka historický fakt. Asi nebylo možné si nevšimnout, že se mi tu letos neobjevilo pojednání MMXX, ale celkem upřímně řečeno to možná nakonec nebylo kvůli nenaplnění roku, jeho svázanosti, případně vztekem ze ztráty rituálů, ale dost možná tím, že i ty uplynulé roky se desynchronizovaly a z okamžitých pojednání se staly bolestivé odlesky posunuté o více než týden. A letošek by byl ještě dál, z desítek dnů dvacítky a tak dále, takže v duchu přivyknutí bude možná lepší se smířit s tím, že nakonec nic takového nebude, protože formálně není nikoho, kdo by to za mě sepsal.
Duch; to je zvláštní metafora, která má sloužit jako nepolapitelná dominantní charakteristika. Při zvýšené vnímavosti se jí dá ovšem dotknout, což se dnes po cestě naštěstí stalo – ulice začaly zářit, možná i v rámci jasnějších dnů jakýmsi brzkým předjařím, ale také vynesly na povrch několik dlouhodobě potlačovaných vzpomínek. Významnou z nich musela být jedna noc už okolo poloviny prosince 2019, kdy se snad vůbec poprvé daly za oknem pozorovat obrysy naší limity, snad asi jako předzvěst roku, který nikam nepovede. Co si k tomu pamatuji ještě dále, byl poměrně klidový čas strávený na účet budoucnosti. No a to je ta věc. Před nějakou dobou totiž ona zmiňovaná budoucnost dorazila, a tedy začali jsme opravdu žít v budoucnosti. Přišlo vyúčtování. Je to poněkud… překvapivé.
~ ~ ~
Dej si kávu. Už jsme ji opravdu dlouho neměli virtuálně – dřív to nebylo tak cool, teď se všechno v těchto pošahaných časech dělá online úplně běžně. Už skoro deset let mi tu na poličce stála netknutá, hermeticky uzavřená pikslička ukrývající čistou radost a když ji neotevřít dnes a nevyužít u toho sváteční konvičku, pak nevím kdy jindy. Ta myšlenka tam někde před spaním totiž padla, že bude ráno potřeba silné kávy, jen místo ní byl ráno klasický instantní infarkt, takže zcela jistě přišel čas to napravit. To není náhoda.
~ ~ ~
V poněkud prázdné práci, ve zcela opuštěných chodbách, byl cítit nepatrný náznak toho, že by budovu možná jednoho dne mohly čekat i lepší časy. Vždyť po rekonstrukci už i ty interní budky velmi nápadně připomínají fakultu. Nebo je to až příliš moderní a chladné? Dost možná se to nikdy nedozvíme. Dnešní úkol nahoře byl ale docela snadný, zas něco jenom nahackovat a pokusit se u toho potajmu zjistit nějaké další skutečnosti. A to se povedlo. Chtělo by se mi tvrdit, že mi schází mluvená italština a další jazyky, ale prostě to asi není úplně pravda a se psanou formou se tady dá docela vyjít, takže za mě asi taky dobrý. Jak to vnímaly další strany, to se těžko dozvím, navíc to zcela jistě není na pořadu dne.
Cestou zpět se ale stalo možná cosi magického. Ono nesněžilo, jen začal padat takový ten maličký, vločkový sen třpytící se ve slunci, asi jako v nějakých dávnočasech. A po cestě mi asi poprvé došlo, že by se doopravdy mohly začít rýsovat nějaké konkrétní plány a východiska, že co se zdálo nereálné, může mít dokonce až příliš skutečné hrubé obrysy. Že blížící se limita vyúčtování je jen hořkým předělem na spirále mezi znepokojivě uklidněným čekáním a pokračováním ve velkém roce. Nechci být nevděčníkem, nebo nic nenabízet, ale nemá smysl pořád a pořád dokola zadupávat všechny instinkty a podstatu, protože potom z nabídky nezbude vůbec nic. Zamítnout sebe sama a stát se jen tím, čím ostatní chtějí, aby člověk byl, je možná větší katastrofa, než žít zase v lesích, mít v kapse jenom blog a sem tam se stát utrženým ze řetězu z masa a kostí.
Pět. To je původní plán. Původní číslo pro všechny, co tomu rozumí a neustále hledají nové cesty. Tajemství mnoha životů. A dnes je to na jeden okamžik přesně pět let od prvního kolapsu vlnové funkce, od kolapsu Princezny, od první velmi úspěšné prevence sociálně-patologického jevu mezi našimi čumáčky. Věřím, že jsou šťastní, ale musí si uvědomit, že ne všechno prostě půjde podle jejich přání, a to ani i kdyby trackery padaly. Že zkrátka ne každý, kdo se zasní nad nějakým dílem, u něj může a chce setrvat jako pouhý konzument, ale zkrátka musí i samostatně tvořit, aby mohl jednoho dne skončit mezi hvězdami – a ne nutně kvůli tomu, že si to třeba přeje.