Říká se, že o Vánocích ti před očima proletí celý život. Možná se to neříká, ale sotva ty letošní započaly, což bývá obvykle příjezdem Martina na koňovi, kdesi v dálce na samém obzoru naší limity zkolabovala vlnová funkce a celý svět se mi vychýlil z osy a málem se začal propadat zpět do nebytí. Třeba za to zas může Saturn, nezdá se – ač spím možná podle hodinek hodně, mám nekonečné kruhy pod očima.
Bizarní obrazy jsou obvykle vcelku normální, kdyby tedy ty nynější byly bizarní; pořadí nedává smysl, ale vzpomínky na časy z dávno přešlých let nechtějí a nechtějí mizet ze stěny před i za očima a vytvářejí doslova nekonečný film, který nejde nijak přerušit. A jsou to útržky scén se zaměřením na detaily, které samy o sobě postrádají skutečného významu – prázdné symboly se skrytým, ale latentně vždypřítomným potenciálem. Zdá se mi to celé jako zlé znamení a nechápu, co může ryze racionální charakter přinutit najednou pochybovat naprosto nade vším; nemyslím si, že je náš osud daný a že cokoliv, co opravdu chceme, můžeme změnit – a proto mám strach vyslovit jakákoliv jaksi povinná vánoční přání, neb hrozí, že se zase splní a zase budou v naprosto nevhodném kontextu své doby a jednoho dne se zas prostě rozplynou a celé se to bude donekonečna opakovat. Možná ne všechna vězení, co si stavíme sami, jsou vyloženě na škodu. Zkusím to napsat.
Splývají mi od rána dva nebo tři dny do jedné ze vzpomínek, jako kdyby to byl jeden jediný den. Je těžké to asi popsat, může to být jarní, pozdně-březnový den v listopadu a je cítit rostlinná vlhkost, zkrátka počasí celého rána vybízí k nějakému dobrodružství. Vím, že sedím v autě na nedalekém … spíš prostoru pro zásobování než parkovišti a dívám se na palubku, šikmo, zatímco okolo chodí lidi do práce. Volant je studený jen na jedné straně, nemá to důvod, okýnko u řidiče možná na půl centimetru dole, lehce do něj profukuje. Zcela jistě jsem se musel zrovna vracet od ∂∂-Avi a zároveň být po rozhovoru s divokým Jájou, což se sice vylučuje, ale takový je to prostě pocit. Vyprávěl jsem mu tehdy, že mi bylo k neuchopení nejen seznámení se s ní, ale i celá následující situace. Kolik jí mohlo být tehdy, zhruba 29. Asi. Měl z toho radost, ale rozhodně by nemohl rozumět, protože takové náhody se zkrátka někdy dějí. A do dneška nechápu jeden sen, který vlastně ani nevím, zda jsem vyprávěl celý, když se jednoho rána Kamísek ani nevyptávala, co se mi to zdálo – jak jsem se o nějakou dobu později probudil přesně v tom bytě v Polabinách a viděl jen barvu těch dřevo-imitujících přelepů na nábytku, co se mi vyloženě nelíbila – to mohl být dost podobný vlnový kolaps. No a když se to o nějaký rok nebo kolik skutečně stalo a deja-vu projelo všemi kostmi v těle, kontext se začal rozbíjet a nakonec zanikl. Ale co už, pořád vidím tu palubní desku, možná nemůžu najít zapínání světel… měli jsme o chvíli jet se Standou na Babišovu přednášku na UHK, což bylo neskutečně zábavné, protože katedrála našeho velitelství byla prostě úžasná.
Tady se to zase rozplývá a jediné, co zbývá, je šmouha po palubní desce, v té vizi nedovedu otočit hlavu a podívat se na ulici, kde musí být něco, co mi uniká. Myšlenka na fakultu je totiž tak silná, že znovu procházím jejími chodbami, slyším přístroje, vnímám barvy a především fikusy na chodbách. Líbí se mi, jsou všude a vše působí tak klidně a jednotně. Jenže je už večer a ne všude svítí zářivky, v sále je tma a ticho a nechce se mi odcházet, ač vím, že budu muset. To místo sice není zakleté, tedy doufám, ale dovedu si až příliš živě vybavit ozvěnu z kachliček vyvolanou různými zdroji, v jednom nádechu třeba klapání podpatků a pískání skeneru, jako kdyby se to celé zase opakovalo a vešlo se do jednoho zážitku, do jednoho pádu bez ohledu na kalendář. Čas. Deset let sem nebo tam, ztrácím se.
~ Sněží. Zavři oči a rozjímej. Ale nezapomeň, že přes zavřené oči ten sníh neuvidíš. ~
A venku. Venku už nejsou ty kroužky pod barevnými stromy, jen zapadá slunce v letním večeru stráveném v absolutní samotě, přičemž odlesky od laviček, jak jsou paprsky nízko, jak kdyby lákaly a zvaly; jako prožít dýmkové odpoledne s nějakými přáteli, jen se jich dotknout, jenže ten večer se zdá tak jejich a ne můj. Vím, že tohle nebyl a nemohl být jeden den, nebyl to ani celý život, ale pocit absolutní nepolapitelnosti okamžiku je tak silný, že je na celém sledu obrazů pouze otázkou, zda všechny cesty skutečně dávaly nějaký smysl, zda vedly k jednomu zaslouženému cíli, nebo zda jejich patetická existence skutečně postrádala hlubšího významu.
Nemám pocit, že letošní Vánoce ještě dokážu nějak vyhrát, nebo že si je zasloužím. Nemám žádná přání, žádné obavy až na jedinou – co bude, až to promítání skončí. Jestli pojede všechno zase znova, nebo jestli bude absolutní tma. Obě možnosti vedou totiž tak maximálně k nové desynchronizaci. A to je trochu málo. Dnes na mě prosím mysli, ať alespoň špička naděje nezmizí v kouři při pokusu se znovu dotknout nebe, ať už to znamená cokoliv. Každý okamžik je vzácný, ale nikdy není opravdu bezpečný.