Eida.cz - Život v modrém

Na zdi v jedné z prvních tříd visí pro děti plakát, kde jsou obrázky a u nich popisky minulost, přítomnost a budoucnost. Zleva doprava, shora dolů. Jenže jak všechno v okolí přestává pomalu fungovat podle klasických pravidel, nabývám čím dál častěji dojmu, že jak se děti učí o toku času… má fundamentální trhliny a vytváří jim to do života umělé mentální bloky. Čas je kolotoč, možná trochu houpací koník, ale je místem, okolo kterého se dá neustále poskakovat a jeho určení prakticky nikdy není a nemůže být definitivní.

Svět a samozřejmě Davídek se pomaličku připravuje na ARM a BigSur a na všechny tyhle novoty. No ale jaké by to bylo jít zase zpátky a z Intelu skončit k PowerPC? Podobné otázky mi nedají moc dlouho spát a je potřeba je prozkoumat, takže po několika letech v ústraní došlo k mému opětovnému setkání s modrou princeznou, s 15" PowerBoookem G4, který byl imho jedním z nejlépe navržených počítačů na světě. A za tím si stojím do dneška. 

Takže naschvál stačí dát na stůl zástupce různočasu a hned vyjde najevo, jak patetické mnohdy vlastně inovace jsou, přestože by na to někdo v rámci my-ass politiky mohl říct cokoliv jiného. Když pomineme totální fiaska s klávesnicemi, asi největší slabinou moderních MacBooků je jednoznačně lesklý bezrtuťový displej. V tom nejnovějším 2020-Airu je možná znát nějaká progrese, která to měla opravit, ale nic se asi zkrátka nemůže vyrovnat dokonale matnému povrchu, který má navíc na rozdíl od těch nových skel ještě schopnost se i sám za určitých podmínek opravovat. 

No ale ve vzduchu už nějakých 14 let pořád ležela myšlenka, jaké by to asi bylo, kdybychom mohli používat SSD? PowerBook G4 a soudobé počítače se daly ještě relativně slušně upgradovat minimálně co do RAM a disku, možná dokonce bylo relativně snadné vyměnit i procesor. Operační paměť byla tehdy pochopitelně první věc, která se tady dala hodit až na neuvěřitelné 2 GB, a disk… No, řekněme, že s pevnými disky byl vždycky tak trochu oříšek. Používalo se IDE, což v příapadě notebooků znamenalo malé disky s 44-pinovým konektorem, a ty byly, pokud mi paměť ještě slouží, poměrně obtížně dostupné. Každopádně nějakým zázrakem se do toho dal hodit 100GB, 7200otáčkový disk a všechno bylo v pohodě. Jenže když disky leží, časem se stejně zanesou a už nenaběhnou. Jedna z alternativ pozdější doby pak byla použít paměťovou kartu, jenže karty byly neuvěřitelně drahé a v porovnání s disky taky vyloženě malé.

Jenomže z nějakýho důvodu teď žijeme v roce kdovíjakým, takže opětovný průzkum ukázal, že by se dala sehnat odpovídající karta za rozumnou cenu v dokonalé kapacitě. Samozřejmě dneska všechno běží na SD, ale zpětně vzato byly více populární Compact Flash a běžně se používaly jako drahé upgrady v podobných strojích, nebo ve strojích od Sunu. No a hodně dostatečně jednoduchých adaptérů na IDE může mít za určitých podmínek s SD docela potíže, takže po získání této CF – kde je 128 GB oproti 100 GB i mohutným navýšením kapacity a především kde UltraDMA 7, které PowerBook stejně neumí, představuje prakticky neomezenou rychlost limitovanou přímo rychlostí FSB – bylo naprosto jasno.

Otevření je vždycky nostalgie, protože kdysi dávno dostal počítač pořádný násos od džusu, který se pořádně nepovedlo vyčistit do dneška… ačkoliv s dostatečným úsilím, isopropylakoholem a zmrazovací schopností stlačeného plynu začal pořádně rulovat už i trackpad a zámek.

Daleko zajímavější bylo zkusit nainstalovat na kartu systém, což provázela docela srandovní komplikace. Kromě toho, že nemůžu najít DVDčko s Tigerem a bylo potřeba si ho znova stáhnout, se během oprav cosi přihodilo s PRAM a klávesnice začala psát spíše náhodné znaky. Bohužel i externí. Reset PRAM, kdy bylo hledání kláves P a R spíše pokusem a omylem, to ale zachránil, a proto překvapilo, když se ozvala klasická příjemná chime a OF začal po úspěšném testu zavádět systém z DVD.

Už instalační prostředí Aquy dostatečně připomenulo život modrém a nechápu, jak to mohli tehdy v Yosemite tak strašně, příšerně zpackat, že vlastně moderní systémy pak lidé vítali a tleskali za opravení UI hnusku, který ale vůbec nemusel v pvrní řadě nastat. Když systém naběhl, tak přestože se PowerBook nemůže úplně připojit na 5GHz WPA2/3-Enterprise wifi, ale má gigabitový ethernert port, okamžitě naběhlo Software Update a kupodivu nabídlo přímo z živých serverů Combo Update Tygříka na 10.4.11, tedy spolu s dalšími aktualizacemi Javy 1.4 a QuickTime 7. Nejenom, že to potěšilo, ale hlavně se ukázalo, jak hrozně pohodlná, přímočará a krásná práce v Tigeru fungovala, přestože už tam začalo UI trochu trpět mixem Carbonu, Cacaa, Aquy a Graphitu.

Velmi potěšilo i to, že pořád jsou k dispozici původní aplikace pro úplně normální práci, jenom tvrdým návratem do reality bylo použití MacPorts. On asi v dnešní době nikdo neudržuje staré binárky, takže všechno muselo projít překladem, včetně nějakého hacku pro další překlady, tj. asi půl dne se kompilovalo GCC 4.2. Je docela k nevíře, jak ale účinné plánování procesorového času tam bylo, i když za to díky RISCové ortogonální ISA, no zkrátka pohoda jako vyšívaná, která pak dokonce i při porovnání se současnou Catalinou jednoznačně zvítězí.

Není potřeba asi ničeho více – původní iLife, iWork, LaTeX, BSD subsystém a jede se jako za časů. Ach, to byla krásná doba. Někdo by mohl namítnout, že pořádně nefungují webové prohlížeče a že TenFourFox je pomalý. A to je pravda, hodně z prohlížečů jednak nezobrazí moderní hnusoweb založený na přeskriptovaném frontendu, ale hlavně taky nerozumí certifikátům a současnému TLS šifrování. Ale višjak, pro život v modrém nepotřebuješ grafický browser, když máš textový.