To, že začal nový rok, je už pár dnů všeobecně známo. Obvykle se to tak v září stane. Dveře se otevřou, přijdeš do třídy, na okně bude nějaká blbost a pak dorazí návaly prvních, divokých žáků a studentů. Je to jako sen, dost možná kvůli tomu, že loni se všechna disciplína rozplynula jako když voda uteče z děravého kotouče.
Nemůžu si už skoro vzpomenout. Ještě na začátku března to vypadalo ultranadějně, všechno se plnilo jako papriky a přibývaly další a další výzvy v podobě výkonně zpracovaných ukázek pro divotvorbu. No a jako vždycky, když jde něco podezřele snadno, musí po právu přijít příšerka a celé to zastavit, což znamenalo, že se přesně 11. března svět zastavil a vše bylo v pohodě. Jakože doslova, ale ta potíž nastala až teď na konci léta, nebo spíš až na začátku toho týdne, kdy bylo absolutně nepředstavitelné, že se prostě restartujeme a nový rok pojede fakt nanovo – protože striktně vzato, dost podobně jako s velkým rokem 2014, možná pořád trvá tento kororok, který tu třeba bude ještě nějakou dobu. A už při prosekávání úvodek vyšlo najevo, že nemá vlastně cenu nic slibovat, že se řítíme do hlubin a dost možná nic jako opravdový nový rok nebude, že bude oficiálně pořád ten starý. Což by bylo super. A pak plesk, včera přesně podle proroctví nastal roušek čas, nejdříve pokradmu v kancelářích, pak na chodbách. Pokračováním by imho mohlo být, že to přeroste i do běžné práce, a to je samozřejmě v našem případě zcela kritický moment znemožňující některým čumáčkům jakoukoliv činnost. Konec je za rohem, možná doslova. Pokud tedy někteří mají fakt rohy.
Na druhou stranu byla celá ta uplynulá uzávěrka docela zajímavým obdobím, kde se ukázalo, že by to všechno šlo možná i jinak, lépe, že by se dal život celkově zkvalitnit a že se dá konečně věnovat úsilí i něčemu jinému a smysluplnému. V první řadě se rozhodně povedlo zase trávit nějaké ty večery ve společnosti Javy, jako tomu bývalo ještě za bojů. Tím se doslova rozplynul taky souboj s hýsky, protože nasazení nové technologie jim doslova zatlo tipec. A to je jedině dobře. Každopádně ty večery přinesly i několik zajímavých technických výzev, které by si možná, možná, pokud bude nějaký čas a prostor, zasloužily zvláštní povídání, rozpravu a možná i prezentaci.
Když je řeč o Javě, nedalo se nevšimnout, že z nějakého důvodu není možné aktualizovat stávající minecraftové světy na 1.16.2 tak, aby dále mohly běžet pod strojem OpenJ9. Zkrátka z nějakého důvodu vyžadují HotSpot, ale to dokonce taky znovu i klient – tedy pokud za to nemůže jenom Optifine. Prakticky se tím asi nic nemění, ale vlastně to v rámci pokroku znamenalo rozjet nový chobo-svět od začátku. To je na jednu stranu taky asi dobře, ale zase tím zmizí veškerá koropráce na kočičím tunelu. A hlavně jsme se v minulém světě zase vůbec nedostali do Endu, takže tak.
Co je ještě prakticky srpnová novinka, pak asi to, že po nesčetných letech blog.cz ukončil svoji činnost a všechny zážitky s bleskovkami a blogísky o koních odeslal do pekla. Jestli je to škoda, to je zase otázka na dlouhé povídání. Samozřejmě vzpomínky a nezodpovězené komentáře zůstanou v srdci asi napořád, taky jde možná trochu pochopit, že pomalu mizel zájem nějakých – natož normálních – lidí něco (smysluplného) psát. Pochopitelně všechny ty teenky jsou dneska vinou rodičů na sociálních sítích a technologie úsvitu milénia je prostě nezajímají, ale to není legitimní důvod právě tyhle možnosti omezovat a sociální sítě s čím dále nevalnějším obsahem podporovat. Dalším důvodem, proč si za odliv lidí mohli sami, bylo zcela jistě zavedení všech těch totalitních klubů ve stylu piš, co ti řekneme, a to pochopitelně odradí. Celkově to vakuum, kde není moc co číst, je těžko stravitelné a bolí vlastně číst i to, co teďka někdo zkouší psát nanovo. Ale nevybereš si, těžké časy. Třeba je to paradox si takhle zoufat zrovna dneska v tygří den, ale těch deset let zpátky bylo všechno jak druhým dechem, tak i počátkem konce. No a kdyby s tím ostatní nesekli, třeba bychom se měli dneska lépe. Na dni paradoxů asi moc neubírá ani to, že zrovna přišel jeden GDPR incident z dávnočasu, za který mohou všechny věčné archivy, ve kterých i tady dlí vzpomínky na blogy z dávno přešlých let – hezky v databázi v cloudech, v zrcadlech nestýskání, kdykoliv bude potřeba si připomenout velikost doby. Tak s tímto povzdechem připíjím, na dny budoucí i minulé.
Využití zbylého volného času na excesivní playstationování se taky zdálo jako docela dobrý nápad, od kterého je teď velmi těžké se zase oddělit. Poslední večery strávené v No Man’s Sky cestováním po nesčetných cizích planetách jsou docela dobrou metaforou zbytečného přešlapování z místa na místo, kdy se jeden den rozjede nový rok a hned druhý den se tentýž rok zabalí do roušky, následně do krabičky, pak se odešle do kosmu a začne se znovu a znovu spekulovat o digitálních dnech, které vlastně nakonec nikdy nepřijdou – až bude pozdě. A pak se začne asi zase znova. Netuším, co nám přinese tento kororok, ale oproti všem optimistům normálnosti nevěřím – a vlastně hluboko v sobě tak nějak ani nechci vracet věci zpět do fádní běžnosti – a namísto toho věnuji více energie strategickým a operačním přípravám na novou apokalypsu. Protože ve finále z trosek kororoku povstaneme jako ještě digitálnější formy života.