Eida.cz - Oslíkové dobrodružství

Srpen poslední roky znamená něco jako druhou výpravu za dobrodružstvím, přestože je to stále těžko uchopitelné. Letošní koro sice mohlo zamíchat kartami, ale nějak nás to neodradilo ani na začátku léta, ani teď, takže vlastně nezamíchalo. Možná jedno nepodstatné rozhodnutí tu sice padlo, ale ve finále nemělo šanci nic změnit. Ve výběru – to znamená ve výběhu na airbnb – jsme se s králíkovou vílou rozhodli navštívit oslíky, protože oslíkové dobrodružství zkrátka zní jako oslíkárna a dalo by se to od nás docela čekat. Popadli jsme tedy Selku za ocas a vyrazili, letošním hvězdíkům navzdory.

Už to bude nějakou dobu a přiznám se, že si nepamatuji mapu Českého ráje, ale je to zkrátka klidné a příjemné místo k odpočinku. A vesnička, do které jsme dorazili, vyloženě čišela novorustikalitou. To znamená, že tam všechno bylo sice fancy, ale taky bylo všechno ještě klasicky rustikální, čemuž se možná dřív bez té fancynosti říkalo agroturistika. Všechno vlastně spočívalo v tom, že jsme měli přímo před oknem výběh radostných oveček, které nás co ráno vítaly svými projevy. Zkrátka něco jako Čertek, jen víc ovčí. Bhéé. 

Zmiňované oslíkové dobrodružství spočívalo především ale v tom, že jsme si mohli kdykoliv jít prohlédnout a hlavně pomazlit středomořské oslíky, kteří byli pokaždé tak nadšení, že to snad ani slovy není možné vyjádřit. Je důležité se zamyslet, že ne všude mají oslíky, natož tyhle malé mazlivé oslíčky – svým způsobem je to vlastně rarita, kterou bychom dokonce i na našich domovských animálních farmách těžko hledali. Ze zážitku mohu smělě říct asi tolik, že oslík je vlastně koník se zvýšeným smyslem pro srandu a rochňání se.

Za další důležitou zmínku rozhodně stálo přiložené ohniště, které jako vždycky implikuje tradiční buřtění, na které jsme byli naštěstí docela dobře nachystaní. Docela dobře znamená, že jsme si prostě sjeli do nejbližšího Lidlu pro nejvíc potřebné věci na vaření a pro buřty, co ale mělo bohužel za následek pak taky to, že se mi ta divná holka z Lidlu začala zobrazovat v doporučených uživatelích sociálních sítí, takže bylo potřeba všechny tyhle aplikace spouštět co nejméně až vůbec, nepovolovat jim přístup vůbec k ničemu a neustále se zaklínat a maskovat pouze a jen přes WireGuard jako z domovského biomu. No ale zpět k těm buřtům. Nakonec nás na ně pozvala malá Týnka, protože se tak s rodiči rozhodli snad ještě než přijeli, čímž nám jen posílili naše mlsací plány. Celé dny bylo horko a rozpálení velkého ohně tomu sice moc nepomohlo, ale jakmile bylo dopečeno a odpočívali jsme u žhavých uhlíků při pozorování hvězd, mlsnota prostoupila nejen jazykem a žaludkem, ale zkrátka celým tělem i duší a bylo vymalováno.

Bylo by samozřejmě k ničemu, kdybychom jen seděli v ohradě a nevyrazili si na výlet, ale jedna zajímavá zkušenost vznikla hned po první probuřtěné noci hezky v okolí, a to protože byl stanovený odpočinkoý den. Hrozně mě zajímalo, jak a jakým způsobem může v ČR fungovat Randonautica, takže jsem si naplánoval několikaminutový výlet, ze kterého se vyklubal bezmála dvouhodinový boj o přežití. TLDR nefunguje to, takže doporučuji koukat na americká videa, kde na to mají poněkud lepší a dost divnější prostředí. Kvantová anomálie mě zavedla totiž do velmi prázdného úseku kopce v lese poblíž pole, kde popravdě vzato nebylo nic než zvadlého plevelu. Ale co už, cesta zpět zahrnovala jeden z rybníčků, kde jsme v jednom z minulých průjezdů viděli hodně zblízka skupinu kachen, které se chladily na břehu a lehce štěbetaly. Kromě nich se na místě našlo i několik roztomilých malých labutěk, takže pohoda.

Z velkých výletů není ani tak moc o čem referovat, vše odpovídalo víceméně očekávání a vzpomínkám. V místních anglicky psaných tipech pro Valdštejn ale utkvěla v paměti zmínka o nezdravém, nesmírně chutném jídle, což ostatně koresponduje s více než dvacet let starou vzpomínkou, takže asi vše při starém. 

O něco zajímavější pak byl Hrubý Rohozec, což při překladu ze staročeštiny neznamená opět vůbec nic, ale bylo to tam moc pěkné a kromě původního moderního vybavení interiéru stojí za zmínku zahrada, která sice králíkovou vílu moc nenadchla, ale byl tam strom a pták na tom stromě a celé to vypadalo tak, jak je zaznamenáno na videu. Mohutnost stromu se zkrátka nedá popsat slovy ani pocity, je potřeba ji zažít. Jo a taky tam byla na lavičce vosička a bzučela.

Cestou zpět, poslední slunečný den v řadě, jsme si pak skočili nahoru na Kozákov, což je jedna z nejvyšších špiček široko daleko. Je na ní travnatá plocha, skákání a pak taky supertajná komunikační věž a vojenský prostor, který tak trochu zasahuje do rozhledny. Rozhledna samotná je pak armádní konstrukcí úplně jako z Falloutu, má nějakých 120 příkrých schodů a úplně nahoru se stejně nedá jít. Nějaké děti si tam nechaly baťůžky a pak už se dalo koukat daleko předaleko, co jen viditelnost, která toho dne nebyla nejlepší jako za prvních korodnů, dovolila. Pravda, vypadalo to vše moc hezky a byly vidět všechny ty dominanty a domy a dominanty měst a ovcí, ale bohužel tomu musím dát o něco sníženou známku, protože všechna ta souhvězdí vypadala jinak, než jak jsme zvyklí z našeho domovského biomu.

No a protože je to kousek a mělo co nevidět pršet, nemohli jsme si odpustit návštěvu Liberce, která se nám naposledy na podzim tak trochu vymkla. Bylo hezky a vyjeli jsme si do kopce na botanickou, abychom nasáli trochu vůní a viděli i nějaké rostliny na vlastní oči. Asi nejhezčí byly sukulenty, ale celkově moc pobavily i zamřížované netřesky, aby neutekly, a pak taky ten pocit, že to tam vše v těch pavilonech vypadá jako podivný mix mezi areálem FIT VUT a Jurským parkem, což umocňuje pravěký výběh, kde jsou všechny ty sto milionů let staré rostliny a velociraptoři. Kdyby tam pro řízení používali IRIX a na něm fsn, asi by to bylo už dokonalé.

To bylo tak asi v kostce naše oslíkové dobrodružství. Měli bychom na tomto místě také ještě jednou poděkovat vedoucí naší paní, že se o nás a o vše tak skvěle postarala, že jsme si to mohli fakt užít a mít z toho zážitek.