V týdnech karanténního období se sice už začínají dělat trhliny, ale nic to nemění na tom, že alespoň na okamžiky byl zase klid a čas na všechno, jako kdysi za bojů. Nikam se nespěchalo a na nebi zářily hvězdy, dokonce i systémy byly o něco odolnější a média nebyla tak zavirovaná. Samozřejmě je to celé zase o tom, že minulost je dokonalá ve všem, dokud se z ní nestane zase přítomnost.
Zaujalo mě na tom zjištění, že dost lidí lidí začalo spontánně vzpomínat nejen na svá sympatická zkouření, ale celkově na život v minulé, klidnější a elegantnější době. Pokud zrovna nedělám challenge na GitHubu, nejsem asi úplně výjimka, ale naproti divoké Meowce, která zas začala rulovat ve svých dávnočasech vítězství (čemuž se nedá na jednu stranu zas tolik divit), mé myšlenky a bohužel dokonce i sny se začaly stáčet do doby před více než patnácti lety. Je to tak příhodné zase v souvislosti s tím, jak hrozně se sousedy peskujeme našeho ISP a všechno, co s tím souvisí. Ostatně tím to asi celé tak trochu započalo – kdy byly vlastně digitální spoje opravdu ještě rychlé a spolehlivé? Pamatuji si, jak si čistím zuby, zlobím se na ISP a pomalu mi dochází, že současné generace mých čumáčků už nikdy neprožijí tu euforii ze zjištění, že je online přenos konečně rychlejší než zápis na disketu.
Tahle vzpomínka je skoro rozhodně z jednoho letního nebo předletního dne někdy nejvýše 2004 nebo spíš plus mínus dříve, kdy jsme s někým byli na návštěvě u tehdejšího Ivoška a on si tam jel na svých Windowsech nějaké výviny, ale hlavně měl taky jako jeden z dost prvních nainstalovanou takovou konektivitu, že všem v té době z toho jen praskalo polstrování. Vím, že jsme si hodně povídali o freehostingu a PHP a něco kopírovali z FTP a v tu chvíli padlo do prostoru ono legendární zjištění, že se to celé kopíruje daleko rychleji, než jako kdyby se to kopírovalo na disketu. No a pravda, 3.5" diskety v té době byly ještě pořád jedním z nejpoužívanějších médií v našem okolí, dost možná kvůli celkově zanedbanému stavu IT rozvoje institucí, nebo prostě kvůli tomu, že nás globální vývin stále míjel, protože doba v našich srdcích byla pomalejší a jednodušší. Úplně jasně si pamatuji, že USB flashdisky byly v té době ještě neúměrně drahé a jejich podpora docela mizerná, takže hodně změn, co jsem tehdá potřeboval nahrávat na první generace systémů, skutečně chodilo na disketách sem a tam, a to různě pokoutně z míst, kde se dalo vůbec nějak připojit. Pochopitelně bylo potřeba počítat i s určitou proměnnou spolehlivostí a vytvářet si nějaké kopie navíc, ale taková byla zkrátka doba. Nedovedu si představit, že bychom dnes nějakým dětem museli vysvětlovat, jak a hlavně proč se dělá diferenciální rozdělení archivu na několikero disket (nedejbože těch 5.25"), když se to dneska dá prostě hodit v nekomprimované podobě na USB, nebo prostě do cloudu a jede se spolehlivě dál. Paradoxně můj úplně první flashdisk nějak z té doby, vymakaně 128MB, s odnímatelným poutkem a plastovou krytkou, funguje spolehlivě dodnes a nikdy se na něm, na rozdíl od těch moderních a ultra výkonných, nevyskytla žádná nepředvídatelná a zákeřná neplecha a provázel mě nejen od prvních dnů na našel teploučkém USTAFu, ale i dále kdekoliv, kde bylo potřeba přenést nějaký decentní objem dat z offline prostředí do toho online.
Vybavuji si, že USTAF samotný měl tehdy, totiž za časů, špičkové 4Mbps připojení pro všechny a umožňoval za předpokladu dodržení určitých podmínek si tam na odpoledne sednout a udělat všechnu potřebnou práci, aniž bychom museli třeba s Raideriášem pokoutně chodit do dost podivných herních prostředí a platit neskutečné výpalné za to, že si můžeme odehrát tah na nějaké webovce, nebo prostě updatovat statický obsah na freehostingu. Vybavit si v hlavě nějakou z podobných cest je jako nasednout na vlak do nostalgického zapomnění, protože všude v našem okolí byla ještě vzrostlá zeleň, žádné pitomé evropské vlaječky, hodně a často pršelo a skoro na každém kroku ještě stála telefonní budka. Magie telefonních budek se sice začínala už pozvolna vytrácet, ale Telecom měl pořád co stavět na relativně nově restrukturalizovaných vedeních po SPT v kouzelných 90. letech, takže každá výprava, kde byly telefonní budky a hned kousek vedle vzrostlé a voňavé tůjky, znamenala zkrátka zážitek. Jedním takovým bylo vlastně i jít nově vybudovaných podchodem pod železnicí a poslouchat, jak Česnek řekl, že se nám děti budou jednou smát, že jsme se museli k Internetu ještě připojovat.
No a je to tak, spolu s tím prvním USB flashdiskem jsem měl ještě interní PCI 56k modem, Supra Express 56i, takže existovala možnost se připojit pomocí Telecomu na některého free providera, kterých se sice utvořilo značné množství, ale všichni byli dost na jedno brdo a neposkytovali prakticky žádné výhody. Největším kamenem úrazu vytáčeného připojení ale byla kromě nespolehlivé kabeláže taky nutnost platit za každou započatou hodinu spojení, později sice za každou půlhodinu až na minuty, ale stejně to bylo hrozně nefér a nešlo na tom sedět celou dobu a hlavně zmiňovaný přístroj byl winmodemem, a tedy pokusit se ho provozovat na Linuxu bylo docela peklem. Což vzpomínku opět vrací do výchozího bodu, kde jsme seděli a zírali do FTP, kterak si to na pevném, moderním mikrovlnném spojení valí o sto šest (...kilobitů za sekundu). Myslím, že Telecom koupila O2 jen asi několik týdnů po tom, co konečně bylo možné vytvořit nové pevné připojení, které na 512k tarifu běželo dost spolehlivě 8/8 Mbit/s a když mi pak operátor volal s nabídkou telefonu, po zjištění tohoto stavu se odmlčel a zavěsil. Jenže tam někde už začíná příběh 2006, který je plný Meow a jejích nočních útěků a zapínání StarOffice a zkrátka to sem teď nepatří, i když je potyčka s ISP, který z bandy nadšených techno-boyů přerostl v korporát, teď zrovna dost aktuální, protože současný stav se velmi podobá nostalgii, kdy člověk čekal s kafem u počítače s modemem celý večer, aby se mu načetl jeden obrázek.
Vůbec to byla zajímavá, ale i trochu jalová doba. Druhou vzpomínku na dost stejné okolí totiž přinesl sen, kde se odehrávala nějaká oslava u jednoho debila na zahradě, což mě na celé ráno docela znechutilo a kdykoliv teď jedu kolem něj jak montér Mercedesem, vždycky si na jeho nechutné fňukání a zákeřnost vzpomenu. Pravda, nebylo to tam ale takové vždycky. Vybavují se mi letní dny, které bylo potřeba nějak ozvláštnit a jít touhle cestou z oběda, protože vzduch voněl po lípách a byl v něm příslib dalších dobrodružství a napínavých příhod, asi jako když bývala dlouhá letní dopoledne a zrála pšenice a v televizi byly Hry bez hranic. Myslím, že to celé teď zpětně působí dost nepředstavitelně a jako kdyby to nebyla pravda, je to už asi moc velký skok v čase.
Co se týče Meow, netuším, jak daleko ve svých myšlenkách a vzpomínkách v tyto týdny zaplouvá, nebo co bere a co jí přimělo se z čistého nebe ozvat právě teď. Tedy jestli myslí na svoje časy, nebo na časy druhých bojů, ale snad se to už nedozvím. Nevím. Pokud by na to ale přišla řeč, naším styčným bodem bude právě ten příběh 2006 a dále, tedy v době technologických zázraků, kdy byl Apple podle mě na vrcholu sil. Kupodivu je tohle vzpomínání dále aktuální i kvůli tomu, že se teď jako houby po dešti všude objevují podcasty, dokonce už i Davídek si jede jeden, a to dost povedený. Podcasty jako praktická technologie postavená nad RSS byla úžasná věc, které na PowerBooku prostě nebylo nikdy dost a nutila k zamyšlení, co skvělého se ještě přihodí. Jak ukázal vývoj, nepřihodilo se právě nic. Na podcasty se zapomnělo a jako spoustu zapomenuté módy, dnes zase přicházejí, i když v dost změněné podobě, na světlo v rukou hipsterů. Ale co už, alespoň někdy než nikdy.