Eida.cz - Peklo na USTAFu

Už nějakou dobu žijeme v budoucnosti, to je nepopiratelný fakt. Všude kolem 2020, plně digitální agendy, naleštěné stroje, naleštěná data, kvantová matemagie. Asi by to dávalo smysl v mnoha ohledech, ale poslední den, nebo možná i týden života v budoucnosti byl naopak zas zatraceně nostalgický a taky nemálo technologicky zastaralý. Asi jako součást přípravy by se dalo říct, že dobrodružství celého příběhu bylo doslova fakultou psané. 

Aneb vítejme zpátky v roce 2003 nebo kolik, což je podle kalendáře okolo 15 let dozadu. Teda ne doslova. Jde o to, že nás náš velitán čar a kouzel tak občas vysílá na nějaké tajné mise a zrovna jednou z nich bylo jistě velmi přínosné školení na poslouchání pána z Kvikmondu u jezírka pro všechny, co uplavou 50 metrů, které se shodou okolností konalo na našem teplouškém USTAFu, nebo jak se to dřív na ICQ říkalo. Aby to ale byl strašnej flashback, k tomu by pochopitelně byla potřeba vykulená a vykutálená Medúzka, co by prdnula rohlíkem a všechno by bylo zase ultimátně v pytli – to znamená denně neustále na sajbru, se stresem v zádech při vychlazení v pět odpoledne, trávení večerů jen ve společnosti Javy a hlavně všude ta neustálá paranoia a panický strach.

Paranoia, poblouznění, panický strach z policie.

Samozřejmě je jasný, že tyhle podmínky dovede vydržet každej obyčejnej montér s klíčem s v ruce. Tak jsem si dal teda svůj klíč od Mercedesu hezky do kapsičky jako token kvalifikovanosti pro případ potřeby a vydal se zažít cestu jako za starých časů. A kupodivu to bylo vážně chvíli jako za starých časů, ty rutiny se nijak nezměnily. Bezpečnostní opatření budovy nulové, stačilo prostě počkat na dav a dveře se jako zázrakem otevřely. V první řadě bych si chtěl postěžovat a udělit nejnižší počet hvězdiček za dekonstrukci vstupní haly, to jest místnímu foyer, kde na zdi hrdě visel symbol a plaketa, což bohužel tadyc don Ash spolu s odvedením celé školy do pěkných sraček nepokrytě zrušil a řekl, že se žádný takový věci konat nebudou a budoucnost je víc než wireless. Sice to tak asi nebylo, ale věřím, že mít s někým z naší doby ještě kontakty a vyprávět jim to, asi by je to zrovna tak nasralo a hlavně by nechápali, jak se někdo takový mohl vůbec v první řadě dostat do vrchního velení spolu s naprosto nekompetentními nohsledy, co ani integrovat z hlavy nedovedli. Pochopitelně celý tenhle příběh neznám, ale před několika lety, kdy došlo ne na lámání chleba, ale určitou komplikaci s logic boardem na 2010ce, mě nenapadalo nic lepšího, než se tam zajít taky podívat a pokusit se vyzjistit, zda by se ještě dalo použít odpovídající technické vybavení z minulé éry, tedy… kdyby tam vůbec nějaké ještě zbylo. No a čiperní velitelníci, co měli naštěstí ve svých budnících ještě schované kvalitní domácí vypálené maliny pro stav nouze, mi to dovedli jen potvrdit – že se všechno podřídilo mafii a párty byla rozpuštěna. Teda ne, že by to i předtím byla nějaká radost, ale teď zmizelo úplně všechno, co bylo jen trochu zábavné a poučné a všechno nahradily koberce a stanice. Takže šance zažít ještě vánoční období, kdy je všude cítit jen kalafuna, parafín ze svíček a hlavně tráva, je už mimo jakékoliv plány.

Samozřejmě takhle to vidíme zpětně. Jako profáci a profky. Ten jižní předěl mezi peklem a velitelstvím stejně všechny vzpomínky smazal, tak co. No ale. Zpátky k tomu dobrodružství. Všude na zdech byly kromě čteček na čipy ještě docela vtipně umístěné cedulky do místností na céčku, jak se dalo čekat, ale neznat prostředí, asi se od hlavního vchodu stejně jako ostatní civilisti ztratím a už se nikdy nevrátím. Nahoře byly změny nejpatrnější. Trochu socialistickou výzdobu na kybernetické téma vystřídalo jakési nic neříkající kosmírné cosi, spíš fantasy než nějaký smysl, ale hlavně na starém koberci uprostřed, asi aby se zamaskovala ta propadlá podlaha, stál stolek s občerstvením, kde si každý mohl nazobat kávy a nějakých sušenek, co hrdlo ráčilo. Do obou místností stále vedly tytéž staré prosklené dveře, už asi dlouho bez nakázané cedulky. Je to vlastně zajímavá změna, protože v současném světě plném sociálního sítění už asi není třeba ničeho nakazovat, dost by se dalo očekávat, že vlastně generace vybavené HD telefony nebudou vyhledávat nákazu přímo na stanicích. Takže proč taky nakazovat. Další výrazná změna byla ale rozhodně ve světle. Když se to tak vezme, horní patra céčka byla celá o tom, že tam všude visely mizerné závěsy z takové té elektronické bavlny a všechno to mělo oranžový tón a rozhodně by se dalo taky říct, že ten sololit na zdech tomu všemu moc nepomáhal. Ostatně, pár obrazových vzpomínek z roku 2006 nebo kolik mluví docela jasně.

Se samotnými místnostmi se pracovalo, zdá se, docela dost. Tedy po stěnách určitě. A taky tam je samozřejmě nový nábytek a velkoformátové plottery, z nějakého důvodu. Ono to tedy začalo dávat smysl, protože všude na desktopech jelo nějaké Adobe CC snad ve full suite a na zdech visely velmi zajímavé tisky … věcí, no zkrátka se zdálo, že by to možná, ale opravdu jen možná, mohlo být vytištěné i přímo na místě. Poslední dva snímky, když jsme už u té nostalgie, jsou zajímavé z jednoho důvodu. Že ne všechno přežije, ale něco jo. To téma o Linuxu bylo na nějakém myšlenkovém portále, což byla hrozná legrace, tam se dalo bez SSL napsat cokoliv a do několika minut vznikl flamewar jak divoké prase. No a ta flashka, to je skvělé, protože ta má sice jen 128 MB, ale naprosto spolehlivě a bez jakékoliv známky opotřebení funguje už 15 let v kuse, zrovna včera se tu tak producírovala po stole a bylo vidět, že možná její provázek by si zasloužil vyprat. Takže takhle to vypadá, že rovnou několik generací přišlo o možnost seberealizace a byli umístěni v prostorách ústavu, kde se zřejmě očekávalo, že si zaslouží mít klíč každý, ať už je to montér, nebo není. Pokud je to opravdu tak, jak tomu všechno nasvědčuje, dá se to shrnout jen tím, že don Ash je prostě normální komouš, nic jinýho.

To byly asi ty první myšlenky hned po vstupu a pak celé překvapení už vypuklo. Objevil se facilitátor plaveckého dýchánku, ale taky současný velitel USTAFu, pan M., který byl navzdory všemu očekávání opravdu v saku. Působilo to nesmírně nepochopitelně. Další bomba v myšlení přišla ve chvíli, kdy se ozval zvonek a dokonce rozhlas ve smyslu hlášení – tyjo, ani nevím tohle, my takové přežitky vlastně už nikde nemáme, ale ta nostalgie pekla, zla a neštěstí byla už docela dokonalá. Na samotném obsahu dýchánku se bohužel nedělo nic jakože převratného, tedy s výjimkou toho, že jsme měli možnost se přihlásit na erární systémy a udělat si tam pár skvělých úkolů z hlavy. A to se povedlo, jinak asi nic moc, z té administrace jezírek stejně nepadlo nic, co by nešlo dohledat na různých fórech a hlavně z provozu, když nějakou věc nemáme, tak ji stejně nemůžeme použít, natož využít. Ty technologie, když se to vezme stejně do důsledků, jsou už teď zastaralé a vlastně nepředstavují žádnou budoucnost, v jaké žijeme, nebo v jaké by mohl žít každý, kdo se rozhodně nebýt odkázán na Microsoft.

S tím tak trochu souvisí druhá část úterka, která spočívala se setkání s našimi šašky, co mají na starost něco, čemu stejně nerozumí, ale mají tam všude technologie od Microsoftu. Jejich velitel, který je bohužel už Eminemem ve světě managementu, má sice výborné znalosti a docela rozumné názory na otevřená a prověřená řešení, nicméně sám asi nenadělá nic. Dál to zůstává tak, že hlavní an00bis to má celé v našem budníku na povel a nic se asi nezmění. Tak kdo ví, jak co bude.

Na druhé straně je život v budoucnosti docela skvělý. V první řadě bylo odlehčující a radostné zjistit, že dneska se už normálně podomácku dá uvažovat Cat7 kabeláží a 10G switchi, což je zase pro zamrzlé zážitky v době před 15 lety trochu nepředstavitelné. Mám velkou radost, že někteří čumáčci jdou přesně touhle cestou, nebo že případně rozumí smyslu nevýhod HTTP protokolu alespoň na té úrovni, že si stáhnou s radostí jinak nestažitelný obsah. Konečně se tedy dostavil zas po dlouhé době jakýsi pocit užitečnosti a něčeho, jako temné energie.

Díky temné energii vzniklo konečně teď během února několik zajímavých revizí, jako je třeba nahoře v obrázku konečně vektorový návrh původní myšlenky, nebo třeba, a to především, kompletní přechod na ECC, protože paranoia a nutnost mít možnost dělat věci rychleji. Je sice pravda, že kvantové algoritmy mohou daleko rychleji a s menším množstvím zdrojů prolomit kryptografii založenou na eliptických křivkách, než jako v případě použití RSA, ale zase změna hashování a pravidelná výměna dlouhodobých klíčů je nutná k prásknutí přes prsty všem našim čmuchalům z neschopného vedení města, kteří mají dost možná jen iluzi, že mají všechno pevně pod kontrolou. A mimochodem vykreslování konečných těles je docela zenová činnost, jaká se už dlouho nenaskytla. 

Mezitím venku pokojně zrají sněženky a prší, co to jen dá. Zimy sice nejsou, ale všechno je jen iluze a nezbývá než doufat, že neschopníci zase neudělají něco zlého proti zadržování vody, jako minulé léto, kdy vykáceli v plném rozkvětu ty nejhezčí keře, jaké kdy zahrady spatřily a večery díky nim těžce voněly šeříkem a pokročilou metalurgií. Letošek bude také o hodně jiný v tom, že se změnila orientace běžného pouličního osvětlení do konfigurace z dávnočasu, bohužel to ale vychází přesně tak špatně, že bude docházet k nechtěné interferenci při hvězdíkových operacích. No a nebo bude potřeba na hvězdíky vycestovat někam do srubíku? Tolik plánů, tolik úvah, tolik starostí. Asi ze všeho zase zbude jen šmouha, paranoia a panický strach z pekla na USTAFu. Ale víš, jak to je – jakmile bude čas, můžeš se vždycky zastavit a vrátit se všechno dodělat. Nebo se věnovat nextgenům. Žit v budoucnosti.

Je to vlastně hrozně vtipné, ale po Davídkovi začali jako houby po dešti psát i další, zase používají všechny ty svoje wordpressy, ale co je asi nejvíc k nasrání, jak píšou o nesmyslech, ale všem to tak hrozivě nutí, přesně jako to bylo s tím hlasováním pro kapely v jednom z Princezniných pořadů. Tady sice nemůžu asi nikoho obvinit z toho, že s někým souloží kvůli psaní, ale prostě ta sociálně-síťová doba tohle všechno způsobuje a já pořád říkám, že nám bylo opravdu hodně dobře bez ní. Zase jednoho zanikne, jen je potřeba věřit. Bývalo to krásné – a zase někdy znovu bude. Jenže začínat v téhle době je prostě hrozně anonymní a vůbec nejlepší by bylo, kdyby ti, co psali před dávnočasem, nikdy psát nepřestali, než aby třeba začínali znovu. V tom je totiž ta opravdová vnitřní integrita, opravdová magie, touha po žlutém nebi a nekonečná temná energie, která žene celý vesmír neustále dopředu.