Eida.cz - Dny po výbuchu

Vánoční období a s ním spojené vítězství se naplnilo, konečně po letech od vydání padla v jedné z uplynulých lednových nocí platinka z Falloutu 4. To samozřejmě dává právo hodnotit příběh a říkat nesmysly, ale z dlouhodobé perspektivy to znamená zase jenom to, že čtyřka zažívá svou radost na sklonku života, a to vlastně těsně před úsvitem pětky. Přitom nás toho ještě tolik čeká. A do toho přišlo únorové jaro a celková paranoidní nostalgie. Žít tak zase v lesích, mít v kapse jenom blog.

Ostatně celkově mít platinový pocit je po dlouhé době dost zajímavá zkušenost, taková, co zkrátka zahřeje na duši a řekne všem, že je všechno zase úplně v pořádku, i když ve skutečnosti není. Asi jako tehdy, když divocí Jaredos a Karloz bojovali za soumraku u lesa a smáli se, lovili jsme tenkrát platiny a lidi okolo byli hysteričtí z hokejistů. V těch časech tady taky ale bylo k dispozici velitelství a dávalo všemu řád. No ale zpátky k tomu výbuchu. Fallout jsme si pořídili docela pozdě a v krabici, aby nám připomínal divokou Turku, za kterou jsme rozjeli téměř opravdový roleplay. Poněkud to samozřejmě ovlivnilo všechny dialogy, kde sarkasmus už nemohl být prvotní volbou, případně taky volbu outfitu, kde musela nosit žlutý klobouček, dokud nepřišel čas na X-01.

Asi nejkritičtějším momentem byl svatoštěpánský save krátce po návštěvě Institutu, protože od něj se pak mohly rozvíjet všechny další dějové linie, aby zas nebylo nutné celou tu omáčku zažívat znovu a znovu jen pro pocit absolutního vítězství. Takže jsme si vylevelovali a všechny drobné bronzové operace dokončili za Institut, protože to je snad jediné společenství, které tam má smysl. Tedy pokud pomineme Shaunovu nechuť se na ten svět dívat ze střechy, kdy ho celý a beze zbytku odepíše — nehledě na to, že po dvou stech letech by to celé mohlo vypadat o dost lépe, nebo spíš víc vstřebaně, než jak se to v průběhu ukazuje. Každopádně tahle pozice byla už dost pozdě vytvořená pro tu nejhorší organizaci, totiž Railroad. Nějak nechápu, jak je někdo může vůbec považovat za nejlepší, protože už od začátku vypadají jako banda amatérů, která se snaží o něco, čemu ani za mák nerozumí. Každopádně jsou jedinými, kdo otevřeně naznačí, že všechny vrány jsou opravdu syntetické, což je plus. Celkově největší boj, ale jak už to prostě u Bethesdy bývá, byl se zabugovanými oblastmi a různými glitchi, třeba jako zaseknout se ve výklenku pod schody a čekat na dopis z Bradavic tak dlouho, dokud nezbude než vrátit se na poslední quicksave, protože prostě ve Falloutu nechodí pošta a vylézt ze schodiště zkrátka není nijak možné. Stejně tak tomu bylo u té nejtěžší trofeje Benevolent leader, kdy si to celé počítalo tak nějak random čísla a vlastně bylo potřeba v přesně stanovených intervalech opouštět a neopouštět settlement, aby to vůbec nějak rostlo. Zlo a děs. No a nakonec největší parťačkou ze všech byla Piper, takže to celé dopadlo jako nějaký crossover s Life is Strange frančízou, což nás s králíkovou vílou v dohledné době taky čeká.

Asi nejvíc mi na tom vadí to, že hráč nemá vlastně možnost se svobodně rozhodovat a je postaven do role teenky, která si jde tvrdě za svým. Ale nenaděláš nic, to je život, stejně všechno skončí v plamenech věčného zatracení. Ať už po boku Orici, nebo bez ní. Stejně tak to platí v reálném světě — jedna věc je mít plánu, druhá je pak jejich realizace. Tuhle jsme se domlouvali se známým z krněnského dávnočasu na návštěvě, což nakonec dopadlo jeho příjezdem za námi, takže jsme se tu procházeli po místních koloritech, které, protože je zima mimo sezónu, jsou všechny uzavřené a v rekonstrukci a mají na sobě operační ESF praporky a působí to naprosto hrozně. V létě to jistě bude lepší. Navíc to moc nevylepšilo ani počasí, které až do toho dne slunilo jak o život a zrovna když bylo potřeba, nachystalo ryzí podzim.

No ale chodit zas po době po Kuňce bylo super, skoro jako v opravdových dobách, kdy ještě nikde nebyli lidi a louka s planými jabloněmi jen kvetla. Výjimkou byla vlastně ta zima asi 1994, kde jsme sáňkovali z kopců a smáli se ve sněhu, zatímco nějací zločinci bažili po osobních údajích a neostýchali se kvůli nim ani nic poškodit. Jenže stará auta taky dřív nebyla nijak zabezpečená. Teď, jak se zdá, je nahoře na hradě situace zase o něco lepší než v letech absolutního boomu turismu, konečně totiž zmizel ten nesmyslný lunapark se pštrosáčaty a podobnými nesmysly a v ohradách jsou už jen zvířata, která tam tak nějak patří — jeleni, daňci, laňky a kanci. Vlastně kanci ne, je tam jen nějaký skotský patur, ale určitě má symbolizovat svým vzhledem zubra. V té malé ohrádce jsou pak kozíci a ovečky a zkrátka takový ten venkov pro děti jako všude jinde, což je sice v rámci prostředí taky na nic, ale víceméně to není tak hrozné. Tak uvidíme ještě v létě, až na všechno bude víc času a bude na to i hezkost. Jen asi všude zas budou všichni, do čerta, ne jako dřív, kdy se tam šlo půlkou letní noci za svitu rudého měsíce a po cimbuří poskakovaly tak nejvýše tři osamělé duše.

V rámci kalendáře jsme taky už konečně, zaplaťpandu, za půlkou školního roku a máme už odbyté všechny s tím spojené radovánky včetně plesu a dlouhých prázdných hodin zapisování klasifikací a smáčení beznaděje v pláči a tak. Sice by to mělo znamenat se v tyhle dny po výbuchu zase vrhnout s plnou vervou do nového pololetí, leč, jak to letos dopadlo, bude jeden hluchý týden a hned po něm už konečně jarní volno, tak se tím splní i Makrelin letitý sen mít po pololetí hned jarky. 

Bohužel Makrela už dávno neexistuje a celkově v rámci budníku začalo teď dost přituhovat, neboť se pořád hádáme o autonomii a nějací čumáci se pořád derou, kam nemají. Takže na prázdniny neplánují nic lepšího, než předvolání a podle všeho popovídání si o věcech, kterým asi nerozumí, snad s cílem se domluvit — ale kdyby ne, nemohou přeci vyhrát. Je to asi stejně špatné jako minulé školení od Microsoftu, které bylo možná zajímavé, ale formálně nepřineslo asi nikomu z přítomných vůbec nic. Celková absence kontingenčního plánování ze strany státní správy, zvlášť když jsou teď všude ty kauzy s předraženými zakázkami, vyloženě volá po nějakých opatřeních, na která je třeba se připravit a zvítězit za každou cenu. Není úplně jasné, proč preferovaná hotová řešení musí mít nutně podobu komerčních produktů a nevytvoří se řekněme mustr pro nasazení plně auditovatelných opensource alternativ. Na to by s přehledem totiž stačil docela malý tým, namísto toho teď spoustu zmatených včel bez jakéhokoliv specializovaného vzdělání pátrá v různých grafických dialozích Windows Serveru po příčinách problémů, které by bez té platformy vlastně dávno nebyly. Buď opravdu není vůle, nebo je celý systém plánovitě zkorumpovaný bez možnosti nápravy — prostě důsledek progresivismu, kde se zahodí všechno jen pro falešnou chvilku pohodlí. Bylo by skvělé změnit všechno, co je na tom fundamentálně špatně. No a nebo teda zas žít v lesích a mít v kapse jenom blog.