Dočkali jsme se budoucnosti. Žijeme v roce kdovíjakým, máme všude plně digitální a ještě digitálnější prostředí, každý den doslova teče v cloudu a všudypřítomnost jen nahrává všem těm Katarínám, hyperkonvergovaným čtyřiašedesátibitovým vymoženostem a nejedené interaktivní vychytávce. Vlastně málokdo už ví, o čem je v daný okamžik řeč. Zajímavé na tom všem ale je, že se konečně určité ročníky uživatelů adaptovaly na konec minulého a začátek současného století a začaly používat jeho pamlsků.
Zvláštní, digitální nahrávky, co to vlastně je? Dřív jsme měli kompakty a stačilo nám to. A ještě před nimi něco jiného a tak dále. Zatímco je docela běžné zabývat se digitalizací videonahrávek na VHS, asi jen málokdo by řekl, že konečně vypukne trend DVD a CDDA. V našem prostředí se to tak ale stalo. Kompaktní disky a jejich další nástupci jsou zkrátka na dnešní poměry docela velké a blyštivé kotouče, které vyžadují počítače vybavené optickými mechanikami. Jenže ty už dneska nikdo ve výchozím stavu vlastně nepoužívá, protože jsme konečně právě přešli do bezdrátového prostoru s naprosto enormní propustností a USB-C, které vše sjednocuje. Spolu s absencí optických mechanik už taky tak nějak vymizel defaultní software, který se k práci s nimi využíval. A pokud nezmizel, může být nestabilní.
Ok, pro určité potřeby mám po ruce externí ODD. Těmi potřebami je většinou ještě větší digitalizace něčeho méně digitálního, totiž převod CDDA nebo DVD do nějaké formy pro YouTube. V minulých týdnech tohoto roku se dvěma dvojkami a dvěma nulami však přišel požadavek zcela opačný, totiž vytvořit z archivu digitálního vysílání jedné zahraniční televize DVDčko a pak taky z několika audio CD sestříhat ukázky a vytvořit z nich jedno audio CD. Triviální věc, řeklo by se. Ale řeklo by se to tak možná deset let zpátky.
Začněme povídáním o tom DVD. Tou snadnou částí je pochopitelně sehnání odpovídajícího videa, dneska už nemá smysl přemýšlet skoro nad ničím jiným, než nad youtube-dl skriptem, který vše nasosá a když ne, poradíme si manuálním splétáním chunků. Buď jak buď, většina digitálních streamů je pořád jen AVC, což je prostě standard. Jenže v době DVD tak nějak nebyl. DVDčka ze svého principu jela na MPEG2 a ještě se u nich rozlišovala schopnost nést správný poměr stran a taky normy PAL (576p) nebo NTSC (480p). A to je všechno hodně dávno před full HD a 4K a 8K snímky s HRD hloubkou a 3D motivy a vším, co k tomu dneska patří. Tudíž tím dalším logickým krokem, který ještě dává smysl, je redukce a degradace digitální nahrávky do patřičného MPEGu, což stejně umí ffmpeg pod volbou -target pal-dvd při vyfiltrování na 720x576. Nad tímhle totiž dneska už ani tak nepřemýšlíme.
Toliko obsah, ale… DVD-Video jsou nějakým způsobem organizovaná a mohou nést meníčka a titulky a jiné zvukové stopy a hlavně jsou na jedné vrstvě omezena na pouhých 4.5 GiB. To je hrozná legrace, protože výše zmíněný převod z AVC do MPEG2 vyrobí v nějakých výchozích 6000 kbit/s soubor o velikosti, která nemusí být úplně vhodná a prostě nebude možné dostat na jedno dývko sto hodin záznamu, ani kdyby trackery padaly. V rámci minut se to dá samosebou napravit dvouprůchodovou konverzí původního AVC na MPEG2 při výpočtu optimálního bitrate, takže pokud se má jednat o jeden jediný hodinový titul, asi žádné významné riziko nehrozí.
Takže co tedy ta organizace? DVD-Video má v sobě nějaké Video Objecty spolu s doprovodnými informacemi v adresáři VIDEO_TS, kde se nachází husté kryptování a spoustu ošklivého materiálu. Přípravě DVD, nebo prostě čehokoliv, se obecně říká authoring a nejde to matlat prostě jak to přijde. V grafických vypalovacích programech na to prostě byl nějaký authoringový wizard a uživatel se nemusel o nic starat. A jsme u toho. Externí mechaniky se v macOS nehlásí úplně stejným způsobem, jako to dělají vestavěné slot-iny, dokonce to může za určitých podmínek způsobit, že je 3rd software vůbec nevidí, nebo, a to je pravděpodobnější, je neaktualizovaný a hned spadne. Takže je potřeba zařídit vlastně dvě věci — něco na přípravu DVD a pak ještě něco na jeho vypálení.
Protože jsou všechny BSD porty už léta dostupné pro mnoho systémů, není nic snazšího než sáhnout po balíku dvdauthor, s MacPorts prostě snadno sudo port install dvdauthor a ono se to čerstvě sestaví z relativně aktuálních (2016) specifikací. Práce v textovém režimu je pak docela přímočará, za předpokladu, že se v . nachází ten konkrétní pořad.mpg s novým videem a nechceme tam žádná meníčka, jen čisté lupy, prostě stačí vytvořit cíl — mkdir video_dir — a prostě do něj video naautořit přes dvdauthor -o video_dir/ -t pořad.mpg a ono se to už korektní tvorbu struktury postará. Háček je tady v tom, že pro správnou funkci musí být DVD uzavřené, bohužel v závislosti na prostředí bude nejprve potřeba specifikovat formát do prostředí — export VIDEO_FORMAT=PAL — a pak teprv strukturu zarazit přepínačem T, dvdauthor -o video_dir/ -T. Tím se vytvoří tabulka obsahu a pro základ je všechno připraveno. Zajímavé na tom rozhodně je, že kromě takhle snadné možnosti se dá programu podstrčit dost komplexní XML se specifikací hodně promakané struktury titulů a kapitol a meníčka a dalších sladkostí. No ale tímhle je základ připraven v adresáři a už už ho stačí jen … vypálit? Hoho, to kdyby bylo opravdu snadné, to by bylo super. V první řadě bude rozhodně rozumné připravit si ISO obraz namísto skutečného DVDčka, k tomu poslouží už nativní prostředí k manipulaci s disky a obrazy, hdiutil. Pro správné DVD-Video toho musí být splněno docela dost, takže se osvědčilo něco jako hdiutil makehybrid -iso -joliet -udf -udf-volume-name NAZEV_DVD -o obraz-dvd.iso video_dir. Specifikace UDF a Joliet by měla zajistit bezproblémový chod už všude. No a výpal je pak už docela snadný, buď ve Finderu volbou Burn image to disc, což vyvolá hoooodně nostalgický dialog z dob Tigera, nebo už logickým krokem v textu, hdiutil burn obraz-dvd.iso.
Oproti tomu byl zážitek s hudebním CDčkem poněkud děsivější. Jak již bylo zmíněno, z několika fyzických optických disků bylo potřeba vzít části několika stop, nějak hezky je fadováním oddělit a přidat mezi ně více než standardní dvousekundovou mezeru. Kdo zažil, ví, že za normálních okolností se po vložení audio disku otevřou iTunes a budou se ptát, zda si přejeme stopy importovat. To je prima nápad, pokud se jedná o digitalizaci knihovničky, ale už to není moc šikovné právě pro podobně specifikovaný projekt — zvláště pak, když několik ukázek musí být přes více než jednu stopu, což jsou takové ty prology, které bez jakéhokoliv upozornění pokračují na další stopě podobně, jako to dělají definice kapitol ve videu.
Takže celý úkol by opět šel rozdělit na části, konkrétně na tři — v první je potřeba udělat správně rip, v druhé stopy předpřipravit a v té poslední vypálit jako CDDA. A zase by to bylo docela snadné, pokud… pokud by byl třeba rok 2004. V první řadě je při ripu potřeba zachovat čistotu zvuku a pokud možno brát celé CDčko jako jeden stream, aby bylo možné vzít třeba stopu 6 od své 23. sekundy a ukončit tento kousek stopou 7 na konci její řekněme 47. sekundy, tedy ideálně rýpat to raw. S radostí by se dalo říct, že tohle veganství za nás už hodně dávno vyřešila cdparanoia, kterou je opět možné do macOS dostat přes všudypřítomné porty. Její poslední úpravy jsou z roku 2008 a vlastně to celé funguje na abstrakci SCSI přístupu k zařízení, primárně hlavně z důvodů možnosti opravit poškozené optické médium a vyrýpnout z něj co nejčistší zvuk. Základní použití v jiných projektech je hrozivě přímočaré, cdparanoia -B sloupne celý disk a ve výchozím chování jednotlivé stopy uloží jako jako track##.cdda.wav, což je defacto čistá PCMka, ale už s hlavičkou WAVu pro přehrávání. A to se hodí. V tom pokročilém nastavení ale taky umí přesně to, co je potřeba v příkladu se stopami — rýpnutí jednoho záznamu od-do prostě provede začarování cdparanoia “06[0:23.00]-07[0:47.00]”. Výsledkem bude ale jeden soubor cdda.wav, tak si ho pak můžeme přejmenovat.
Sranda s úpravou hudebních souborů se vždycky odvíjí od software, který máme zrovna k dispozici. Ale bylo by poněkud neotřelé použít třeba komplexní DAW studio na manuální úpravu hlasitosti, fadeout, několika krátkých zvukových ukázek. No a kdo ví, tak ví, že čtyřiašedesátibitová Katarína pořád tak nějak stojí v cestě velmi jednoduchému editoru, kterým je Audacity. Ale i v něm, považme, by bylo hrozně zdlouhavé po jednom otevírat desítky souborů, myší označovat odpovídající části a aplikovat pak na ně efekt, o ukládání výstupu ani nemluvě. Naštěstí i pro tyhle účely je tu nástroj, takže podobně, jako máme ffmpeg pro práci s videem, je SoX (Sound eXchange) určený pro práci se zvukem. Zase je free a všude v repozitářích a dostupný přes porty, žádná věda. Má miliony možností a zrovna ta požadovaná, v příkladu uvedený fadeout na konci každé ukázky, se dá hrozně snadno ve smyčce realizovat voláním sox in-01.wav fade l 0 -0 1 cdda/out-01.wav, kde in-01.wav je každý vstupní soubor, l (písmeno malé L) označuje lineární formu zeslabení a následující čísla povídají, že na začátku až do žádného začátku zeslabení není, kdežto na konci je lineárně zeslabená jedna sekunda záznamu od aktuální amplitudy do ztracena. Předpokládám u toho adresář cdda jako výstupní pro authoring a výsledného audio CD.
Hudební CDčka, pokud to nebyly datové soubory MP3, měly ve vypalovacích programech zvláštní kolonku. Vlastně součástí těch programů byl nějaký konvertor, který si ze vstupu zase udělal raw PCMku a vykroužil ji hezky na disk. Tady to začalo být opravdu zajímavé, protože Mac OS X, resp. macOS, nebo jak tomu chtějí říkat, mají na všechny operace frameworky, konkrétně DiscRecording Framework. Jeho součástí je i nástroj drutil a kdo čte manuály, musí ho nutně vyděsit patička s hlášením Mac OS X May 18, 2004. Je to zkrátka úžasná výprava do minulosti, kde se nostalgicky optické technologie ještě běžně vyskytovali a naši předkové žili v jeskyních a CDčka si věšeli nade dveře. No zkrátka a dobře, požadovaný efekt se v tom dá udělat třeba jako drutil burn -audio -pregap 4 cdda/, přičemž pregap funguje malinko jinak, než by se čekalo, ale docela dobře celou situaci naplní. Cílová cesta, v tomto případě cdda/, je pak adresářem, kde si to přechroupe všechny podporované audio soubory a vytvoří z nich požadovaný stream k nápalu.
Bylo celkem až k nevíře, že něco takového můžeme v naší budoucnosti, ze které se za několik minut stane současnost a dále jen šmouha v minulosti, zažít. Pocit, kdy z mechaniky vyleze horké cédéčko s našimi daty… už, pravda, není úplně takový, jako když si na konci devadesátek jedeš s 4x Plextorem a pálíš všem kamarádům ze školy všechno možný, ale i tak je to zajímavý kamínek do mozaiky nostalgických technologií, které nás pomalu opouštějí. Pojďme je chvíli ještě srdcovat a až se svět definitivně rozhodně, že optično není krok správným směrem, budeme mít tyto chvíle vypálené v paměti a u šálku kávy vzpomínat na dny, které byly opravdu OP. Nostalgicky optické.