Stíhání je čím dál složitější. Od různých vážně na minutu promyšlených předstihů až po téměř měsíční bloudění kdesi v dolních podlažích duchovna a nechutenství. Ještě před několika málo dny docházelo k vánoční pohodce a spoustě skvělého času způsobeného nějakými komplikacemi, zkrátka vyplácnutí se z běžného koloběhu konce roku přímo před hřejivé světlo světýlek, svíček, obrazovek a svařáku. Byl to nádherný čas na rozjímání, nebo taky na vysokoúrovňový odpočinek a samozřejmě s ním spojené vzpomínky na celý rok, co právě utekl víc než voda z libovolného kotouče. Asi není síla jako za časů, nad vzpomínkami se můžeme už jen ohrnovat.
Letošní konec nějak nebyl ve znamení nostalgického olizování jako minule, asi tak nějak chyběla obecná vůle si vůbec vzpomenout na cokoliv z celého roku, tedy vymyslet jako vždycky pár bodů, které byly jednoznačně největšími zážitky. Zkrátka jsme si jen tak sedli na gauč, vyplnili kvíz, pak vybouchlo minule věnované Martini, venku se ozvalo pár jiných výbuchů a byl konec. Víc jak rok přetrvávající únava tedy vyloženě vybízela k tomu využít nějakou digitální pomůcku pro vzpomínky, jako třeba projít si pár fotek, kterých se urodilo přibližně po 250 za každý měsíc. No a s hrůzou z toho vypadl jediný výsledek, a to ten, že se vlastně všechno řítí jen a jen do hlubin a není dost dobře možné s tím už cokoliv udělat. Spíš než chronologicky by celý rok chtěl nějak pojmout do zásadních tematických celků, protože k velkému překvapení se naplnila dávno přešlá proroctví — jen trochu jinak, jinde a někomu jinému.
Asi nejpalčivější téma roku je pro mě jednoznačně naše skvělé velitelství. Je až k pláči, jak snadno je schopné lidi ze sebe zahodit a zmuchlat, ale zároveň taky tvrdit, jak je má rádo. No. Celkový plán byl opravdu skvělý. Jenže bohužel trval jenom sedm let. Z fotek je patrné, jak v myšlenkách spíš než lidi utkví snáze prostředí a pocit, když se diagonální lávky, schodiště a prosvětlená atria spojí v zážitek evokující bezčasou katedrálu, ve které se dá kráčet jasným sluncem po březích neprostorů každé mysli… nebo vlastně jak perfektní je, když jsou časy organizované a existuje nějaký vyšší důvod rulovat a být nejlepší každý den. Pravda, ty úplně poslední měsíce nebyly zrovna organizované, protože zrovna tahle budova není schopná myslet úplně efektivně a působit na každého takovým skvělým dojmem, ale i tak, alespoň jeden dotek a kontakt a cesty a scenérie a nekonečné dny siluet se navždy zapíší do srdce jako požehnání, jako sedět na špičce v pravou chvíli. Ono pak na podzim, když už bylo dávno po mimiavériu a ultrahodinových víkendech, vypadalo všechno zase stísněné a cizí a pošpiněné pitomou dcérou z rodiny vší a pavouků, která tam neměla co dělat a zasloužila by zažít leda tak vyloupení Kwik-E-Martu, takže nebetyčný paradox.
Spolu s pomalu dohořívajícími ultrahodinovými víkendy šlo ruku v ruce docela podrobné plánování pro naše čumáčky na škole čar a kouzel, což znamenalo jen nějakým způsobem vnést trochu nadhledu do tajů tvorby komplexních dokumentů a celkové organizace psaného textu. Ono se to hrozně snadno říká někomu, kdo kdy podrobně přemýšlel nad XML, ale je hrozně k pláči, když pak nepřijdou žádné výsledky ani navzdory hrozivým a často opakovaným přípravám, totiž ani při uvedení do praxe teorie efektivní práce při rozdělení kolektivu podle znamení zvěrokruhu. No a pak přijdeš jedno ráno komentovat právě na velitelství tyhle počiny a vlastně první, co tam pak ještě v 7:45 kdo řekne, je jen zjištění, že se mu to ve Wordu celý posunulo. Takže ještě než se zavřou dveře, odevzdej práci na katedře… to platí bez výjimky, totiž shodou náhod se zase celý čas zarovnal na čtyři a podle hvězd jsme si mohli hrát v kopírce a nechat si vyjet libovolné práce ve stejnou dobu těsně před odevzdáním a smát se u toho a bloudit po katedrách, jako kdyby se nechumelilo. Tohle tak nějak stejně bude pokračovat i letos, přičemž letos znamená od loňska do letošního konce, ale tak už to prostě je. A nejlépe spolu s nějakou megakombinací všeho ostatního a při prosazování víc a víc opensource. Tedy pokud nám to zase nezkomplikuje nesmírně studený květen.
Vybavuje se mi z toho jeden červnový předělový den na výpravě s grepíkem, kde se dalo tohle všechno hodit za hlavu v naději, že třeba jednou ten odpočinek jako předtím přijde a že léto bude vybavené právě takovými odpočinkovými hotspoty. A hlavně mám před očima obraz toho jednoho stromu, který je vzpomínkou na dlouhé dny předstírání psaní a pocitu, že vždycky všechno nakonec dopadne. Jenže asi úplně celé léto takhle vybavené nebylo a vlastně z něj zbyl jen ten jeden den. Nicméně takový menší závan energie nadešel při pokusech o odreagování v nekonečných nocích čarovného kódu a společnosti Javy a taky dalšímu technologickému zázraku, kdy do chýšky přibylo hned několik malých RPi malin, nejdříve trojek a pak čtyřky, což bylo hrozně moc skvělé a uvolňující a probudilo to tu dlouho postrádanou zvídavost — byť jen na maličkou chvíli. Možná právě tohle byla ta zmínka, že se blíží čím dál digitálnější doba a že je potřeba předat budoucnost nextgenům všude, kde to je jen možné. Takže vlastně přesně podle proroctví se už všechno stihlo napojit na USB-C, data se více neuralizovala a konečně díky pohnutí v marketingu přišlo na svět i běžné použití x265, které zkrátilo dosud prožívaná třeba třídenní martýria na pouhých 15 hodin.
Byl to taky čas, kdy masivní nasazování OpenBSD do budníku dostalo všeobecnou zelenou, protože se ukázalo, že vývin jede správným směrem. Bohužel pak do všeho začalo strkat své rypáčky dost nešťastně zapojené vedení města a jeho odbory a nastal velmi dlouhý boj a zachování kompatibility, dohledu, kontinuity a bleskové podpory proti napadení. Dá se říct, že po prvních několika incidentech se ale situace relativně ustálila a všechno je zas pevně v rukou ověřené technologie a umělé inteligence, přestože se nám snažili vnutit způsob korporátního vedení, který byl jako propadnout se zpátky o deset let do minulosti. No ale když nerozumí ani Microsoftu, těžko budou jakkoliv ovlivňovat náš UNIX. Takže podle plánu se skutečně rozjel náš nový svět, teď už dokonce v 1.15 se včelami, dostal seed RulerkaInka a nikdo, dokonce ani slabodušší a slaboheslí kujóni nám ho nepoškodil. Možná v průběhu konce zimy a začátku jara ještě tedy dojde k nějakému odhalení několika málo myšlenek, jak se dá krásně řídit ochrana dat před nechtěnými zásahy autorizovaných správců pomocí jednoduchých sentinelů v Javě.
Po celkové stránce ale není moc co oslavovat a 2019 by šel označit jako rok odchodů. Asi ne úplně po technostránce, ale globálně podle pomyslného indexu pocitu toho, jako by co mělo být — zkrátka prostředí nechce, všechno spěje k ohrnutí a neodchází jen lidé z různých míst nebo ze života a podnikání a jídlo z nabídek, ale celkově jde do kopru především globální ticho a klid. To jsou dost základní prvky, které zatím každou chvíli narušila nějaká rekonstrukce nebo neobvyklé a hodně neuvážené počínání libovolných aktérů, což byly především vleklé rekonstrukce silnice, chodníků, stavby, pak interní přestavba plynového vedení, kde se ignorovala všechna upozornění a teď je tu všude zima a plíseň jako za časů, nebo prostě vykořenění půlky vegetace zadržující vodu v tom nejžhavějším srpnovém dnu. Poslední jmenované mělo taky za následek naplnění dlouhých obav, totiž opravdu v listopadu došlo nakonec k nočnímu útoku, takže bylo nutné eskalovat několik bezpečnostních opatření a pak nakonec zločince chňapli a odsoudili — takový ten typický feťák, co přijede vyloupit cizí město a má plné profily kravin.
Asi je toho mnohem víc, k čemu došlo a co se stalo a co se nestalo v celoročních souvislostech, ale důležitější je to, co nás třeba tak může potkat a ohrnout v roce MMXX — tak jestli si teda můžu něco přát, budu opět za používání více slov jako e-kyklop, kryptovýměra, šatniště; nebo případně za více dinosaurů do našich dnů. Jednoho takového dne, i když se to třeba zatím nezdá, totiž konečně zvítězíme, budeme zcela svobodní, povznesení, mít lískoviště a kurníčky a vítr bude tak ohleduplný, že nám možná i pomazlí kafe. A v létě zase nastanou tradiční bleskové bouřky, které zatím EU zakázala. K tomu nám dopomáhej Bůh.