Určitě v nějakém jazyce existuje slovo pro popis situací, kdy se všechno vymkne kontrole a pokračuje dál vesmírem v nezměněném stavu, zatímco původní okolí podléhá opotřebení času a skrývá se v záhybech neskutečného utrpení a touze po pamlsku. Jakkoliv to je, to slovo neznám a nezajímá mě to, abyste věděli.
Úder nějakých pětatřiceti uplynulých dnů v tomhle ohledu dost symbolizoval všechno, co je na tom tak nějak neuchopitelně špatně. Obyčejně to vždycky přijde takhle s koncem roku, když už není proč žít a učitelé musí ve svých jamkách čekat na září, což je nudné, kdy měsíc tak nějak stagnuje mezi minulostí a budoucností. A letní snění má vždycky tak trochu závan nostalgie, to protože není vždycky potřeba se s novou energií těšit na dobrodružství nová, ale v rámci doplňování energie a odpočinku se dá dost dobře zavzpomínat na dobrodružství stará — třeba vylovit z čistého nebe nějakou fotovzpomínku na letní světlo, takovou tu nejasnou, co je jako schopnost najednou rozumět zapomenutým jazykům; okamžik, co v kávě smáčí beznaděj. Jenže pak to přijde. V kalendáři je několik významných nebo méně významných dnů, co svou manifestací připomínají, že čas neúprosně teče směrem kupředu a vzhůru, a vybízí k porovnání s letopočtem, přičemž je jasné, že je najednou už vše ztraceno a všichni hrdinové a nenávist tvořená z bývalých přátel, byť v dávnočasu s respektem k identitě, neúprosně mizí ve vlastní šťávě a sám čas zpustošil jejich kdysi krásné tváře. Mě to při každém pohledu pak neskutečně chytne za srdce (kterým mezitím protekly už stovky litrů kávy na věčnost), ale nakonec je to vlastně tak, že kdykoliv samovolně přijde nějaká ta blast from past, nakonec stejně se zděšením utíkám ku kamsi do bezpečných vzpomínek a okolí svých současných čumáčků s pohledem zakořeněného nikdynepřivykačnictví a trápením, že možná tohle některé z nich čeká také, že se třeba i Krustýna bude stejným způsobem trápit a nenajde klidu, pokud si nedá pozor. A to asi nechci. Cílem je umožnit akceptovat fakt, že při správném mindsetu skutečně máme tu možnost odhalit tajemství mnoha životů. No a pak jdu na ty nextgeny, že se vrátím k dočasně odložené práci, chci aktualizovat, ale poslední odkaz vede už jen na webarchiv s tím, že poslední verze projektu vyšla před jedenácti lety. Skutečně, na hodinkách je VI. 7157 a nejde s tím vůbec nic už dělat. Upíjím další doušek vroucího nápoje v horkém dni, jako kdyby se nic nestalo.
Je to svým způsobem zmatení, mít pečlivě naplánovaný nějaký rozvoj a po přesně předem stanovených krocích přecházet na nextgeny, ať už se to týká čehokoliv. Víš, na PowerBooku bylo hodně věcí super, ale byť všechno dneska vypadá jinak, nakonec se moderní retina-touchbary od nich moc neliší a jsou konečně těmi, co měla ta girletta na wallpaperu na klíně, sosala kafíka a poslouchala si nějakou vytuněnou muziku hezky na uších. Velkým tématem je po téhle stránce asi USB-c, díky kterému je potřeba tak nějak vymýšlet, jak zas žít trochu jinak než kdysi. Hrozně legrační na tom je, že celá tahle budoucnost směřuje k bezdrátovým periferiím, což není úplně pořád optimální styl, ale z nějakého důvodu to dává asi smysl. Takže než i zbytek technologického světa pochopí, jak na to, úbytek kabelů bude nahrazen rozličnými adaptéry pro staré tiskárny a hlavně profesionální… vybavení. A zatím asi skutečně na chvíli je proč si pískat a přes potok si skákat, protože díky NVM diskům a aktuálnímu úžehu TMO s daty zdarma jde všechno dělat prakticky okamžitě. Což vlastně dřív taky šlo, než se to zesložitilo, ale není důvod zatím předbíhat či rovnou usínat s pláčem. Co velmi ocením, že nová klávesnice, která už byla kvůli staré se dvěma nefunkčními klávesami skutečně potřeba, není nakonec motýlková, ale přinesla revidovaný nůžkový mechanismus a fakt dobře vypadá. Samozřejmě nemá už boční USB, protože je to prý nuda, a taky se navzdory očekávání nenabíjí přes C-C, ale USB-A-Lightning, ale višjak, s tím asi půjde žít, jakmile přibude i nextgenový monitor. Takže tak, všechno bylo prozatímní, tj. než se to dopíše. Dopsalo se to všechno třikrát a je potřeba jít dál. Snad bude kde navázat.
Obyčejně jsou mi proti srsti všechny současné trendy a když pominu ty hodně podivné demonstrace studentů, kteří jednoduše neumí číst, jsou teď všude trnem v oku uplakané snowflake holky, co se na těch jejich internetech podle nějakého politicky motivovaného dokumentu vydávají za 13ky a pak se diví, že jim obratem napíše sto úchylů denně. Ale ono je to celé asi docela jinak, řekl bych. Prvním problémem je jednoznačně jejich nepochopení (či spíše ideologicky motiovaná neochota chápat) toho, co Internet vlastně je, kdy se už celé generace soustředí jen a jen na web a všechno ostatní jednoduše ignorují, nezajímají se o opravdové operační systémy, na mobilech, o kterých mimochodem taky neví vůbec nic, hrají “hry” a vlastně nikdy se ani nepokusili zamyslet se nade vším, jak co asi může být. I z toho důvodu je nesmírně překvapivé, že se teď někdy v novinách objevila vize nějaké političky, že všechno jsou ve skutečnosti roboti. Jako proč ne, s tou vizí se víceméně ztotožňuji, jelikož je velice pravděpodobné, že mnoho online entit stroje skutečně jsou, ať už je řídí kdokoliv s libovolnou agendou, ale jde o trochu víc. S internetovým úsvitem kdysi existovala nějaká základní anonymita, které už moderní generace neumí dosáhnout, takže je docela dobře možné, že pokud se objeví něco relativně anonymního, skutečně se za tím může schovávat skutečná teenka, která se svým chováním snaží co nejvěrněji napodobit chování robota třetí nebo čtvrté generace, protože tak se v tom jejím okolí chovají všichni a prostě to přijala jako normu. Je to zdánlivě překvapivý posun proti očekávání, že to bude od devadesátek po dnešek probíhat tak, že si nejdřív budou psát lidi mezi sebou, pak lidi s roboty a pak už jen roboti s roboty, ale že se budou lidi snažit chovat jako roboti a psát si buď s dalšími člověky, nebo roboty páté generace, to prostě nešlo před těmi patnácti lety fakt tipnout. Asi se tím docela bavím, ale je mi z toho i trochu smutno, jelikož vysněná poslední fáze měla mít za cíl opuštění virtuálních světů a obnovení života ve světě reálném. Nu, nestalo se a okolo nás jsou teď negramoti. Boj s nimi je otázkou dalších desítek let.
Přichází konečně vytoužené léto, asi přibližně po jednom z nejnáročnějších období vůbec. Plány na něj by měly zahrnovat zas něco velkolepého, pokusit se vkročit na zatím neprozkoumaná místa. Udělat nějaké pokroky právě v architekturách páté generace, myslet hyperkonvergovaně na překryvných sítích a třeba povznést esenci ducha absolutního vítězství čisté matematiky a teoretické informatiky. Jsou to konečně dny brouků ve vlně vyder, po časech, kdy nebylo žádné jaro a žádní brouci. Dny brouků, kdy je vůle se rozplácnout. Dny, které třeba zase neplynou.