Divoká doba. Zatím všechno přišlo v letošku o dost později, tedy až na okamžiky a události, které se semlely až moc rychle. Tak už to někdy bývá. Nejdřív sněženky, pak Velikonoce a na konec květen. Ten vždycky býval za odměnu, vyprávěj mi o květnu styl, ale ne teď, ne dnes. Zima je jako tehdy v e zlomovém červnu 2013, kdy jsme zkoušeli lovit portál a navzdory kalendáři hezky v kabátech a dešti.
Nejpochopitelnější moment nepolapitelnosti chladna je ale samozřejmě výhodou maturit. Možná jsou maturity přecijen snazším dobrodružstvím, když není maximální horko na šest větráků, ale pokojný chládek, kde si každý může vybrat, jak na to. Letošní maturity jsou dost klidné a zároveň není tak dávno, když si čumáčci a čumáčkyně jako malí a vyjukaní prváci nepřipouštěli, že tento týden jednou opravdu přijde. A vidíš, stačilo lusknout a těch pár hodin (nebo pro někoho celé roky?) uteklo jako malé a bezvýznamné nic. Výhodou že, že budeme neustále maturovat společně a zažívat pořád dokola ty samé momenty, jen na jiných místech a s jinými lidmi. A za okny zas budou květy ledové.
Dalo by se říct, že Velikonoce byly takový malý léto, protože ultravíkendové volno velmi pomohlo k dokončení předstírání psaní, které se velmi v tu chvíli podobalo psaní letnímu, divočejšímu. Je vždycky skvělé mít vše z krku, dost možná ještě lepší je mít vše z krku s předstihem, to když se asi věci dělají včas a svědomitě. Že. Měli jsme toho s největšími čumáčky hodně společného, tedy kromě pocitu skoku do kopírky především nekonečný souboj, o kterém bylo, nebo asi spíše mělo být… moje vyprávění. Dostali včas varováno, že je potřeba to celé stihnout, ale co se dalo dělat, i pár hodin před (a dokonce i pár po) deadline došlo k několika nepřítulnostem, které jsme ale zvládli vykutat ku prospěchu všem. A ještě nás podobné útrapy v průběhu léta čekají. Jsou to zkrátka věci. Dalo by se i říct, že celé toto období našlo v jednom dni svůj soundtrack, což je vzácnost, možná ještě větší, než když se najde tajné slovo dne.
V rámci předstírání psaní jsou samozřejmě ideální okamžiky na hodně specifických činností, jako třeba pohodové hledání instalaček fakt původních Windows 7 bez ničeho, nebo ještě lépe, čistá instalace originálního OEM systému na starý stroj. V první řadě je slušné říct, že notebooky Dell mají svůj štítek s číslem pod baterií, ale hlavně taky to, že většina takových systémů je aktivovaná tokenem a nenapadá mě, jak to udělat lépe, než donutit tomu trvalo aktivaci a pak v rámci vytvoření tokenu upravit číslo z originálního licenčního štítku. Fakt bída. Aby toho nebylo málo, zlomové modely, to znamená první stroje s UEFI, které ještě nebylo jako výchozí, mají ošklivý zvyk rozbíjet čistý MBR až do nějaké z aktualizací a není jen tak snadné vyklouznout z rozbité smyčky neopravitelných potíží, ale dalo se to s s USBčkem Win 10. Kritická věc pro provoz takhle starých strojů s Windows 7 je pak hlavně brzká instalace SP 1, což se dá udělat pohodlně offline, ale s velkým vykřičníkem. Všechno je totiž tak neuvěřitelně pomalé, takže pro ukázku - upgrade OpenBSD z vydání 6.4 na 6.5 na headless serveru hezky na dálku s využitím SSH a příležitostného VNC zabral doslova čtyři minuty a vše jelo na první pokus. Instalace legálních Windows 7 na původní Raideriášův stroj se všemi offline aktualizacemi nějakých deset hodin. Je potřeba se zamyslet nad tím, jak vlastně chceme ten čas trávit, když už máme počítač, který by měl sloužit především pro usnadnění nějaké té práce, případně jako zdroj zábavy.
Tedy alespoň automatizace a právě usnadnění každodenních úloh byl původní plán využití počítačů ještě na začátku 80. let, ale pak se něco muselo hrozivým způsobem zvrtnout. Tohle období je vážně zajímavé a je milé, když tu a tam vycházejí příběhy nebo knihy autorů, co v té době v ČSSR pracovali s nějakými skvělými osmibity a dělali na nich činnosti, které třeba až tak skvělé nebyly. Co se ale nedá nikde dočíst, jak se vlastně západní počítače v takovém množství vůbec do ČSSR dostávaly, nebo jakým způsobem se získávaly legální kusy pro reverse engineering a kopírování, které nakonec musely nutně rozložit celou myšlenku JSEP. Zajímavým pozůstatkem doby je pak Acorn RISC Machine, prakticky všechno malé dneska jede na ARMech a bylo by velmi slušné zmínit, že od nějakého března to vypadá na velké plány s několika, možná s několika desítkami, malých RaspberryPi. Zatím i samostatně dovedou posloužit dobré věci, třeba jako když bylo potřeba ad-hoc na místě přeflashovat jeden růtr, ale nebyla možnost si vzít s sebou těžké věci — takže na pohodu RPi do kapsy a jeden skladný a lehký FTDI kabel a bylo vymalováno.
Rozhodně zajímavou myšlenkou současných 3B+ modelů je využít plnou aarch64 namísto arm7l dostupnou pro 32bitové systémy, mezi které patří docela výchozí Raspbian. Údajně Fedora má nějaký 64bitový Pi-desktop, což by rozhodně stálo za prozkoumání, protože Fedora dost možná na poli desktopů aktuálně vyhrála. Žádné složité rozhraní, ale příjemná a pohodová věc, zkrátka plnohodnotný a přítulný systém, který od začátku prostě funguje. Hodně taky potěšilo, že FC30 umí teď na Intelech bezblikavě bootovat přímo z UEFI. To sice není úplně jako featura výhody, ale dává to určitý pocit bezpečí a ucelenosti, takže za mě asi jo, je to super.
V souvislosti s Linuxem není možné nezmínit, že od nějakého konce dubna jedeme nový a dlouho vytoužený minecraftový svět, teď už opravený 1.14.1. Čekání bylo nekonečné hned z několika důvodů. Tím prvním bylo dost nejasné dokončení přestavby a inovací v našem budníku, ale dopadlo to naštěstí tak, že ke všemi snad bude přístup i do budoucna a máme stabilní ~90 Mbit/s konektivitu na dualstacku a konečně plně dedikované úložiště i ohromnou část paměti. Ten druhý důvod byl v samotném Mojangu. Jednak to celé vydali hrozně pozdě a namísto okamžitého vydání spíš přidávali pořád nové featury, ale hlavně 1.14 měla naprosto zásadní problém s chunkloadingem, díky kterému se to vlastně nedalo používat. Zaplaťpandu (máme už i pandy) to teď jede výborně a pochopitelně ne na vanilce, ale na Spigotu. Dost užitečným poznatkem pak bylo odstranění druhého závažného bugísku se špatným počítáním světla — zkrátka někde byl zdroj světla, ale pak se z něj z nějakého důvodu šířilo přesně 0 světla, co vedlo k masivnímu spawnování potvor a nemožnému lavírování. Tomu se dá předejít spouštěním serveru s #nogui --forceUpgrade --eraseCache# parametry, ale start pak trvá klidně přes dvě minuty, v závislosti na množství procházených chunků na disku. No ale disk, višjak, ten je teď ve vyšší třídě SSD a jede na něm btrfs s optimalizací rozložení, takže načítání je dost bleskové a víceméně je omezené rychlostí linky klienta. Taky výborná optimalizace se povedla díky minjimu, který doporučil používat OpenJ9. To je IBM vál, co místo HotSpot JVM používá nějaký Adopt nebo cože, ale hlavně se tím srazí využití paměti na minimum. Funguje to výborně se serverovým i klientovým OpenJDK 12, a to je asi důležité. Dokonce, hehe, to i naprosto ruluje při běhu celého klienta z USB při nastavení cesty k tomuto custom JRE a flashkového workdiru.
Takže květen je zatím dost ledový a nevlídný, ale má našlápnuto ke zdárnému cíli a i když jsou na jeho cestě nesmyslné a přitroublé překážky, nemají snad šanci zarazit všechny plány na velké věci a velké projekty. Teď už zkrátka přijdou jen klidná rána zalitá sluncem a rosou za příjemného kdákání kuru.