Eida.cz - Jaro na předměstí XIX

Všechno se zrychluje, nezdá se. I když taky jak kdy. Letošní úder jara přišel velmi brzy a zlovolně náhle a bez sněženek a dost možná kvůli mnoha okolnostem v příštích týdnech moc nového nenabídne. Bylo by příliš snadné mluvit pokaždé o tom, jak je třeba si vrývat chvíle do paměti a odevzdat se tradicím a rotovat u toho. Smutnou pravdou je, že Corcomarské zahrady nyní umírají a ještě nade vším visí tak zajímavě závažný filosofický rozpor, jakým je konflikt tradic. To není úplně to pravé, co by se mělo vrývat.

Udeřil konec března, s ním vše okamžitě vypuklo, ale tímto týdnem toho také hodně i zčistajasna zapuklo. Jedním z velkých neštěstí je, že se letos z nějakého důvodu nekryjí rozličné špičky a každá část si hraje tak nějak osamoceně, sama za sebe, asi jako samostatná jendotka plující kosmírem. Příkladem nejasna může být letošní první buřtění, které bylo sice formálně zalité sluncem, jenom to bylo pouze cítit, ne už toliko vidět.

Nicméně nádech čerstvosti a následného kouře byl natolik ohromující, že vyloženě položil základy k letošní cestě za novými dobrodružstvími a novými možnostmi. Jenže to není za žádných okolností snadné, nikdynepřivykačnictví dostává v takových chvílích silné rány do kebulky a všechno okolo se tříští ve strachu, že najednou pro nově získanou šanci nakonec nebude plán. Co přesně bude, až nebude.

Všechno je teď jinak. Narušená harmonie, nabízí se. Ale na druhou stranu už přiletěla dlouhososka. — No ale byla úplně jinde a navíc na plevelu. — Jenže byla moc hezká. — Nějak se to nedá poslouchat, není čeho se chytit. — Čumáčku. — Tohle všechno je například alfička, což sice není na tyhle pokusy určitě špatné, ale není to pořád ono. Vrrr. Pomož mi nějak. — — — Tak alespoň máme po pěti letech pryč jednu z nesmyslných a zpomalujících chyb, no.

Co mě nikdy nepřestává udivovat, jsou jednak pohledy přímo do magie, což ještě nenastalo, ale taky jarní pohledy na špičky ibišku; formují totiž zvláštním způsobem esenci čača-klacíků, i když to není tak úplně pravda. Ale je v nich přitom skryto tolik.

A zatímco je teď někde na nějakém teambuildingu možná tma, zima, Zuzana a rarášek, kousek opodál velmi tiše a velmi pomalu vstávají z dlouhého spánku mohutné satúrie, které mají touhu to celé ještě nevzdat a dělat všechno jako vždycky, jako každý rok, jako kdyby se nechumelilo. Jako kdyby bylo všechno v pořádku. Ale víšjak se to říká — it was beautiful once, it will be again. Zvítězíme. Musíme.