Eida.cz - Melodie jurského jara

V dobách dinosaurů se zřejmě dny ještě nedělily na první jarní a letní den, zkrátka si jen plynuly v krásných dnech zalitých horkým sluncem, fialové špičky hor se leskly už z dálky v olověném nebi bez mraků. Alespoň tak nějak to vyplývá z mutónkových omaluvánek, kde se ve snových scenériích potulují malí a dychtiví dinosauři. Kdyby mohli dinosauři mluvit a dožít se dneška, nechali by se mazlit? Nebo by bylo nevhodné něco takového očekávat?

Ze všeho zbyla zase jen šmouha.

Minulý ultrahodinový víkend, zdá se, byl asi posledním plnohodnotným a už to nejde nijak úplně natáhnout. Přestože už nejsou po určitém kómatu k dispozici tradiční videa, je dobré vědět, že neděle připravila pozoruhodnou podívanou na hory daleké, jako už dlouho ne, za jaké by se ani dinosauři nemuseli stydět. S cestovními zážitky uplynulo krásných sedm let. Slovo hjältemod bez pokusu o přesný překlad v sobě asi nejlépe vystihuje ryze osobní pocity a zápal hrdinství při otevírání každého rána na I/37 vstříc ultrahodinovým víkendům a jejich velikosti. Každý z nich je jako nevyslovitelným střípkem zapsaný hluboko v DNA a ačkoliv to není asi navenek nikde vidět, staly se neodmyslitelnou součástí všedního života jako nevšední zážitky oddělující sny od reality. Nelze jejich hloubku jen tak převyprávět — začít od začátku a skončit na konci — budou navždy schovaným tajemstvím a pokusem o mohutnost, invenci, skutečnost, přesnost, ctnosti. A škoda, že už nikdo, alespoň prozatím, neodhalí tajemství asymetrické optimalizace. 

~ Bez práce nemůžeme pracovat, ani do jí jezdit. ~

Všechno tohle dovede proletět hlavou při dnešním pěším-koloběžkovém výletu do prvního jarního dne a jeho nástrah či motýlích pamlsků. Vždy bylo obestřeno tajemstvím, jak hned kousek za majestátním východem slunce nad hradem vyskakuje až do nebe několik uskupení borovic a jaké to tam u nich asi je. Nuže, dnešek to odhalil a dokonce i něco více, zanechal hřejivý pocit u srdce a možná i trochu posílil smysl pro borovice, byl-li do té doby v našich srdcích alespoň nějaký. 

Jenže do dneška se od minulého paladinského týdne událo příliš mnoho, těžko vše popsat slovy a neztratit přitom jen náznak přesvědčení. V hloubi duše tuším, že vše začalo divokým hádáním se s projektovými manažery nad naším budníkem, kdy konečně nasadíme technologie, o kterých oni sami neví nic, než to, že musí být nutně a bezpodmínečně nasazeny včas a je jim úplně jedno, jestli to bude třeba taky znamenat v několika ohledech i lokální konec světa. Nevím, být projektovou manažerkou a fotit si na facebook selfíčka se psy, možná si rozmyslím, co budu komu vyčítat k rychlosti a proveditelnosti. S dneškem, zdá se, čas ale dozrál a všechno lze už zařídit jediným lusknutím. Naštěstí na opensource, což je plus.

Vůbec celý budník spěje k potácení se v moři nejasně definovaných technologií, kdy teoreticky všechno máme, všechno bliká, ale chybí nějaká jasná koncepce, jak a proč by se to vše mělo používat. Nebo krizové scénáře. A jako vždy, geniální a úžasně jednoduché plány zůstanou buď u pouhého plánování a snění, nebo budou v případě nasazení krvavě potlačeny ve prospěch placených komerčních produktů, u kterých v případě výpadku nikoho nebude zajímat, co se vlastně nepovedlo a nikdo to nevyužije pro svoje vzdělání nebo duchovní obohacení. Je škoda, že i těch pár schůdných techniků, se kterými se dá mluvit, se bojí přiznat, že spoustě věcem nerozumí, nebo že neumí číst dokumentaci. Ale to se dá napravit, stačí mít jen… otevřený… a dost široký… mindset. Nebo co. To jako když nám řekli, že jsme to měli celé k ničemu, když tam “běžel obyč LDAP nebo co”, přestože to bylo dost dobře nasazené a optimalizované otevřené řešení, jen nad tím sosáci z radnice neměli dohled, který nepotřebují. To v současné době znamená zavrhnout pokus o výborně navržený vlastní mailserver nad OpenBSD a přechod s celou nejasně dokumentovanou AD do Azure s O365. Tak ať to tedy vyhoří, co už, sami si o to řekli. Důležité je, že je už konečně zhruba přestěhováno a budovy jedou, jak mají. Téměř.

Na straně druhé nelze popřít, že z hlediska obecného plánování to mohlo být ku prospěchu a přivedli nám mezi jiným třeba i nativní IPv6, která konečně má nějaký rozumný potenciál pro využití. Vlastně jen díky tomu se povedlo najít několik chybek při návrhu OpenVPN tunelu pro šestkovou konektivitu vzdálených klientů. Tohle mělo v teorii fungovat v domácích podmínkách díky HE tunelu na DD-WRT bráně a server na lokální síti to měl vyřizovat v rámci VPN. No a ukázalo se, že DD-WRT z nějakého důvodu často ztrácí šestkové nastavení adresy na primárním vnitřním rozhraní (typicky br0). Takže po několika debuggovacích seancích je asi dost jasno, brána si připojí tunel a ještě před aktivací šestkové adresy můstku nahodí radvd pro autokonfiguraci vnitřní sítě — a to znamená, že sice vše funguje, ale výchozí brána všech klientů IPv6 je pod fe80::/10. Jinými slovy, staticky konfigurované servery nemají bránu pod očekávaným /64 prefixem a nejsou s to pak pracovat na vyšší úrovni, třeba právě v /112 subnetech pro VPN. Heh. No ale co už, byly to divoké dny, ale konečně to díky tomu funguje, jak má. Co máme šestku, je pro ostatní všechna činnost jako magie na špičkách prstů.

Díky neustálým drobným inovacím dostal taky server konečně upravenou 4.20 a tentokrát s podporou zvuku, ale tentokrát to bylo o dost veselejší a konečně vyšla na povrch stinná stránka systemd. Jeho jednotky jsou nějakým způsobem startované napřeskáčku a mají v případě špatné odezvy časovač, kterým rulují. A nebo taky ne. Teoreticky dobré chování je, že když se něco nepovede spustit včas, pozastavíme start systému, aby nedošlo nějakým nepravostem. Jenže… co když to bude klíčová jednotka s bezlimitním opakováním? Tohle přesně se stalo s netfilter-persistent, který tam už neměl co dělat, protože přechod na NFT byl už tak docela složitý a daleko líp se ruluje bez toho, nicméně nebylo to včas smazáno a reboot přišel náhle. Za normálních okolností by šlo nabootovat do single a vyřešit to z toho, bohužel deska má nějaký bug, který před načtením intelových ovladačů nezobrazí  na VGA/HDMI nic, doslova vůbec nic, takže ani GRUB, kde by se to dalo zařídit. No a když není možné spustit přerušení běžného jádra a celý systém je na šifrovaném LVM, stává se z toho pomalu noční můra. Naštěstí si to tedy dalo říct a netfilter-persistent šel naštěstí do kytek a pak vše naběhlo už samo. Při této příležitosti mě ještě napadá, že taky v debianím testing/sid balíčku konečně vyšel i trojkový Netatalk, bohužel naprosto nekompatibilní s verzemi a workflow získanými při ruční tvorbě. Takže do hold, jako všechno, a hurá na prázdniny.

Prázdniny sice ještě dlouho nebudou, ale už se to jistě blíží. Prázdniny, maturity, cokoliv. Najít si čas na nějaké jarní dobrodružství, nebo dokonce slušet snad nějakou melodii jurského jara je v tomto roce čím dál problematičtější a je zatím velmi nejasné a mlhavé, zda budou nějaké pokusy o tradiční dubnovou fotodokumentaci, či snad ještě více do budoucna, zda vůbec budou hvězdíci s novou technikou. Vše je ohroženo nezodpovědníky a není kam jít. A tak, jsou-li chvíle, krvácím si na noty, olizuji roboty… ne tak doslova, tedy doslova s krví je to sice pravda, s olizováním už ne tolik, ale zdá se, že je přeci jen trochu možné získat z živé nahrávky nějakou rozumnou FFT analýzou rámcovou představu o původním notovém zápisu klasicistní hudby, který se ztratil. Je to takový náš tajný projekt, zkompletovat jedno prokleté dílo, které sice samo o sobě nemá kvůli nedostatku vnitřní invence moc potenciál stát se zrovna písničkou roku (1810), ale je důkazem, že skutečně je možné z povidel nadělat švestky. A je to taková ta forma reverse engineeringu, kterou by možná Zuzana ne snad úplně ocenila, ale zářila by úžasem a trochu strachem. Takže nakonec je možné úplně všechno. A to je asi poselstvím prvního jarního dne — když budeme věřit, že jaro dorazí, tak opravdu jednoho dne dorazí a obejme celý svět svým dotekem, asi jako za časů dinosaurů, za časů skutečně jurského jara.