Démony na míru, zástupy upírů? To možná tak v Heroes III, ke kterým jsme se dostali naposledy na Vánoce. To byly skvělé dny plné volné pohody a jen minimálního stresu. Jenže jsou pryč, zapomeňme na ně. Mezitím dorazil zábavný únor a všechno se už připravuje na brzké jaro. Tedy doufejme. Ten čas ale letí. Jupijej.
Vždycky v průběhu roku přijde takové to přemýšlení, co je vlastně předělem mezi obdobími. Psát 2019 je snadné si zvyknout, ale jak je možné, že myšlenky na léto jsou živější, než na Vánoce? Asi to bude těmi jarními prázdninami. Prázdniny jsou totiž od slova prázdno, ale spíš v kalendáři, ne už tak v pupíku. To pak rozhodně způsobí ten pomyslný předěl, kdy už přichází jaro, a tedy i celý nový rok. No a ty letošní byly překvapivě brzo, vlastně v totálně těsném závěsu za vysvědčením, za které dostaly ti nejčipernější čumáčkové, ale i ti méně čiperní, plesk, tedy ples přes záda. Bum. Ten jsme si poměrně užili bez zbytečných komplikací, ale zpětně by se dalo říci, že i tak byl plný záhad zabalených do mystérií uprostřed enigmatické mlhy. Mezi námi a divokým Filipsem se totiž objevila i divoká Barča a hned začala rulovat po svém, doslova si užívat ples jako kdyby to byl snad náš poslední, cákat při random nástupech na hosty a následně ve fešné čapce malého čumáčka i rozdělovat a panovat v tombole. Jó, to je jinej styl. Víš, v životě to tak prostě chodí, že tě jedna Bára opustí, aby vzápětí přišla jiná a zaplnila po ní prázdné místo zase nějakými jinými naprostými záhadami a random stylem života. No a co se týče té tomboly, tak jsme si docela vyhráli. Skončilo to sestavením 3D puzzlíka, kterého jsme dali zase hezky do krabičky a už ho asi nikdy neotevřeme.
Pak jsme ještě dostali kameně, k čemuž se váže další prázdninová historka z masáže čaker. Moje čakry jsou totiž neustále zablokované, takže nezbývalo než se hodit do parády a v rámci prázdninového čarování si je nechat trochu srovnat ve specializované chýši. Ukázalo se, že psychické projevy okolí mohou mít tendenci se zhmotňovat v těle, asi tak, jako dochází k manifestaci ducha ve hmotě, a pokazit dlouhodobě budovanou pohodu vyšinutím jedné strany na rameni. Zní to zdánlivě nelogicky, ale chtělo by to každého nabádat, aby se při sezení u stolu na chvíli zastavil a popřemýšlel nad tím, jestli se příliš neotáčí na jednu ze stran. Prima na tom je asi to, že jak se blíží jaro a sněženky lezou na povrch, bude prostor pro divokou urban-stylovou jízdu na skvělém dopravníku, který mi všechny čakry dostatečně otevře. Hej hej.
~ 07 10 07 16 09 21 14 09 03 13 11 07 10 05 03 06 09 11 07 19 05 06 20 12 ~
No a teď na tu lehčí notu. Jak týdny letí a počasí se mění, postupují i změny v budníku, které ač postupně, přicházejí po velkých skocích nechutně okamžitě. Posledním zážitkem teď z nějakých dnů byl drsný, totalitní příkaz nastavit A a hlavně AAAA záznamy na nové servery, přičemž násilníci zase nezohlednili naše specifické potřeby. Nicméně i přes složité hádání to byl konečně impulz pro techniky, aby vypustili nové IPv6 do divočiny. No a je to tedy tam, nový svět bude už komplet připravený na dual stacku a nestálo nás to ani koko. Vlastně nějaké jo. Kdo by byl řekl, že Debian si při statické konfiguraci inet6 nenastaví defaultní routu z políčka gateway? Nebo je tam zas nějaká jiná syntaxe? Kde se to dá najít, ty čipero? Ale jako co už, důležité je, že to už běží, a to i kdyby to mělo být nastavené v nějakých rc-skriptech nebo cože. A za odměnu se pak podíváme na Výměničku.
To dopoledne jsem ale ještě byl na tajemné výpravě za panem Okenářem, který si sice nedovedl úplně zmanagovat čas tak, aby se mu nekřížil s kyberpohovory, přesto však zářil do světa novou provozní budovou s dílničkou a technikou, za kterou by se nemusela stydět nejedna budka. Zapojování MikroTiku není u našeho ISP úplně standardní postup, ale zase to dává nějaké možnosti kontaktovat maníky, kteří by třeba jednoho dne mohli posunout desítky let starou smlouvu na nový level. Vlastně nakonec nic není takové, že to necháme nějak udělané a ono to tak vydrží napořád. Někdo má zkrátka tendenci hýřit na vlně nepřetržitých revolucí.
Čili by se asi dalo namítnout, že jsou vzpomínky na dávnočasy k ničemu a že vlastně nedávají smysl, ale při rovnání USB-C novot nakonec vyjde najevo, že sebeopravovací mechanismy nejsou vlastně nic nového a že je občas fajn si udělat exkurzi do minulosti pomocí stroje času a prozkoumat všechny desktopové obrázky ze všech systémů a míst, na kterých spočíval náš zrak, a to od zklamaných G4kových modroprincezen přes rozličné podzimní 324-motivy a týska a pastelky a neasi ve WindowMakeru tak dlouho, dokud se čas zcela nezastaví a přestane najednou dávat smysl. A pak se to spojí a vyjdou najevo vzpomínky, že vlastně roce 1992 byla všech a technika úplně někde jinde a 286ky vládly a přesto to celé v jiných zemích vypadalo úplně jinak. Takže jestli si můžu něco přát, ať je to ten pocit, ten smysl pro dobrodružství a touhu po špičce, který každé poznání nových technologií a s nimi spojených záhad provází.