Říjnová dobrodružství si pozvolna začínají vybírat svou daň. To je tak, když se liberálně dovolí dělat každému naprosto cokoliv bez ohledu na následky. Přežili jsme řádění volebních komisí, vlny podzimních vyder, nějaký ten výlet a v neposlední řadě i zpackanou dopravní situaci a pozdravy z velitelství, které neberou konce. Podzim je tedy definitivní a vše ještě utopí ve své zlatavé záři.
Ze získaných zkušeností a přesně dle metodických pokynů se opaluji pouze v záři melancholie. Ta je nesmírně patrná co ráno, když svítá, když se stěny budov našeho velitelství začínají postupně ztrácet v přehlcení paprsků, které tančí na skleněných plochách a lomí se všemi směry při kontaktu s rozličnými chromovanými konstrukcemi. Někdy se mi v ty okamžiky stýská po létě, jindy po těžko spočetných ultrahodinových víkendech, ach, kde je jim konec. Vlastně není, jen se změnilo několik parametrů, a to je právě důvod, proč cesty na velitelství rázem nejsou jako dřív.
Ještě celkem nedávno, před několika dny, se právě na divoké chodbě — či snad vznosném respiriu u schodiště protkaného zelenými listy popínavých rostlin — objevil kolega z dávnočasu a vyprávěl, kterak se věci mají a že jeho cesta ještě zdaleka nekončí. To bylo velmi inspirativní, protože se tím ukázalo, že nejen všechny cesty vedou do té velké, ale mnoho se jich opravdu i kříží, jsou-li splněny všechny požadované parametry. V povídání o čumáčcích s hrdostí u srdce z nás čišela skutečná progrese, což se rozhodně nedá říct o tom, co následovalo o několik hodin později. Jelikož je tento rok tak trochu více než snesitelně infikován vstupem vší a pavouků na scénu, není možné si opět nevšimnout, jak se dávné skvrny táhnou jako nebetyčná vada na kráse a jen se potisící potvrzuje, jakou chybou bylo povznášet do vyšších sfér bytosti, co mají prakticky nulovou schopnost ve svém samostatném rozvoji pokračovat a ještě se u toho naparují, když mohou i více než 12 let dělat pořád totéž a nepřidat jedinou vlastní myšlenku. A ještě nevychovaně a s vadou řeči kecat do výkladu facilitátorům dýchánků, což je drzost nejvyššího kalibru, a takovou naše mocné velitelství rozhodně nepotřebuje. Nehledě na to, že je víc než nežádoucí, aby se někdo takový vůbec kdy dostal do naší sféry tvarovačníků, přestože to zatím asi nemyslí zcela vážně. Kéž by tak šlo ještě teď nějak vyloupit Kwik-E-Mart, zahrát si na uklízečku, mít znovu 666 dní Kokéby. A dokázat tím mnohem víc.
To jsou celkově morální dilemata, jak od Ládi Hrušky, co nedají nakonec spát v poklidných nocích a jen generují sny plné ufáků a nepříjemných stavů. Pravdou je, že sama situace není taky úplně nejrůžovější, protože současný velitelský koutek je úplně jiný a proti zajetému dosti cizácký; přitom obě fakulty by se mohly navzájem výborně doplňovat, byla-li by vůle. A tak to bude plné otazníků i tento víkend, jedno WTF za druhým a možná na konci bude pamlsek, dost možná pamlsek s hořkou příchutí toho, že se taputukanství snad dává každému, kdo si to ani nezaslouží. Tak jako tak, dny uvozené vzbudíkem se zase celé naplní. A možná, možná, když budou všichni hodní, se zhmotní i nové rytířské jmenovací dekrety, čemuž je stále tak těžké uvěřit.
V rámci nového projektu a dalšího předstírání psaní na velitelství prakticky vzniká jiný vnitřní projekt s divokou kolegyní, kdy chceme za cenu předposledního volného dne přetavit naše milované maličké čumáčky z naší úžasné školy čar a kouzel ve špičkové předstíračníky, co dovedou sami od sebe vyhrát mistrovství v Office jedním lusknutím. Je to, věru, zapeklitá záležitost, neb se nikdy dříve nesetkali se situací, co by je nutila více zapojit abstraktní myšlení a předzpívat si svoji budoucnost jako na stříbrném podnose; naučit se v rámci strategického procesu navrhovat operační plány a akčně se rozhodovat, asi jako v opravdovém managementu, nebo lépe, jako v opravdovém životě. Ale všichni bohužel víme, že naši čumáčci svým způsobem nejsou opravdoví lidé.
V rámci příprav na tuhle parádu se konečně ve své zlatavé záři do žil vlila konečně pověstná podzimní energie, jen je škoda, že to zas nikoho z těch, co by mohlo naprosto, nezajímá. Chápu, že není možné mít všechno, ale občas, někdy, ve skrytu duše se chytit za společnou myšlenkou s někým, kdo by to ocenil, by bylo docela prima. Zkrátka mít kohosi-někoho, asi jako kým si přeji být pro Krustýnu, když je tedy zrovna čas na všechno. Nebo není.
Výbornou zprávou je, že se asi všechno zbláznilo a SSD jsou už doslova ultralevná a za pár dní jich pár čeká k vyzvednutí na pokusy se služebním bookem. V základu má HP ProBook G4 450 svůj disk na M.2, čili jeho 2.5” pozice pro SATA disk je volná, stejně jako druhý SO-DIMM slot pro paměť. Takže po překonání určitých úskalí se služebními a osobními zásahy do stroje by se mohlo velmi vyplatit na nový interní disk napaštit rolling Kali namísto relativně nevhodného USB s persistencí, které šlo aktualizovat jen párkrát a pak už se tam nic nevešlo a vše bylo jen složité a kruté.
S novými SSD také vyvstávají otázky, zda by se v budníku oplatilo udělat nový dinosauří pamlskový stroj se skutečným high-availability centrálním datovým úložištěm na velkých discích s dedikovanou levnou SSD cache. Tohle v teorii totiž funguje výborně, ale ještě není vůbec jisté, zda nám sosáci ze zpackaného inovačního projektu vůbec dovolí používat nějakou vlastní infrastrukturu, nebo všechno seberou, zahodí a poběží to na jejich nesmyslných snech za peníze nelegálně získané z dotací a přerozdělených mezi jejich nekvalifikované subdodavatele, zatímco oni budou jako mnozí zase vzpomínat na svá smypatická zkouření, či si spát vedle skleničky Pálavy. Protože pokud alespoň něco z nepatrné naděje vyjde, například nebude nutné migrovat stávající a plně funkční aplikační servery, můžeme si ponechat stávající stroje, znovu na nich rozjet náš přenádherný, i když úplně nový svět, přesunout z externího hostingu veřejný web pěkně domů a napojit ho na lokální CAS, ztratí se pes…
A pak si třeba zas dny dál poplynou v náruči letopisů a budou se lesknout ve zlatavé záři podzimu, zimy, jara, až bude zase pryč celý rok. Zřejmě nebude a nemusí být všechno takové, jaké to bylo kdysi; také nemá smysl říkat, že to může být takové, jaké ještě nikdy, ale pokud to bylo za našich časů krásné, bude to za použití síly jistě krásné znovu. Zkrátka nepřestat bojovat. A rotovat, rotovat ke svobodě.