Nekonečný čas. To je koncept, který je sám o sobě uzavřený v přesýpacích Hodinách nekonečného času z Mistu a jak se písek sype, čas se sám od sebe generuje, poháněný vlastním pocitem sebeexistence. Není to tak dlouho, co se jeho dokonalá netečnost uzavřela do temné skříně, aby všechno okolo mohlo opět proudit, a to jen kvůli mým čumáčkům. Ovšem za jakou cenu. Stálo to za to? Kéž by se ten písek opět nikdy nedosypal, jako za časů Irčina magického dětství.
Datum. Čas. Místo. Krev. I kosti. Jako minule, nic z toho není důležité. Nakonec přišlo ono dlouho očekávané avérium. Některé věci jen zkrátka zaberou dlouhou dobu a nebaví mě už předstírat, že je to špatně. Není. Co nejdelší doba s kávou na věčnost byl od začátku plán, i když muselo být jasné, že nakonec stejně nepotrvá věčně. Tentokrát, zdá se, sehrála významnou roli i sama představa konce. Veselá představa vzrostlá z naivní poučky, že k poražení robota-rytíře, nebo i ke stvoření úplně nového robota-rytíře, plně postačí také obyčejný robot-rytíř. Nebo alespoň dlouho hledaná princezna-roborytířka na černém koni. V očích mám pořád vypálený její pohled. Jako kdyby to bylo dneska. Stála tam osaměle v uličce mezi světy s otázkou schovanou daleko za rty, zranitelná, čekající na cosi ve svých představách. Už ten den se stala pro podvědomí novou nejvyšší velitelkou, byť tomu ještě nic nenasvědčovalo, dokonce ani její kvalifikace. Ale jako u všeho, tehdejší budoucnost se nedala změnit a příznak taputukanského rytířství byl na spadnutí. Hrozně chci i tenhle den zpátky… Nakonec, jak se patří, dostala i Její Jasnost svůj osmý rank, zatímco u nás teprve svítalo a mnozí čumáčci se z velké párty vraceli do svých domů, nevědomi si toho, že někde za kopcem se nějaká, pro ně nevýznamná žena, chystá naplnit svůj sen a stát se lanýžovou bytostí.
No ale. To před chvílí. Dost ráno; po cestě plné strachu z prázdnoty, mezi horkým létem vyhřátými zdmi chodeb našeho velitelství, které bylo olizováno prvními slunečními paprsky, co sotva překonaly horizont, kdy se všechno zdálo tak známé a přece najednou neosobní a nepohodlné, přestože chodby samotné zely v brzké hodině svou pověstnou krystalickou prázdnotou a tichem a jen na skleněných dveřích chráněných zlověstně blikajícími čtečkami karet visely úhledně připravené rozpisy, nesoucí jakýsi nevyhnutelný jízdní řád tohoto pro mnohé významného dne. Shluk polstrovaných židlí v rohu, obklopující stylový nízký stolek s prospekty a bez živé květiny, přímo vybízel k nostalgii. Všechno bylo jako vyměněné. Čísla místností, logika chodeb i marnost zkoušet dosáhnout na vyšší access level, když nebyla možnost z lycčího portálu už vyždímat víc. Tento den ještě ani nezačal a už to vypadalo vyloženě beznadějně, čemuž rozhodně nepřidali ani první či další dorazivšníci.
Dneska vše asi zapukne, neřekl tichý hlas, ale tichá myšlenka v hlavě. Stojíte před rytířským avériem. Všechny sny se za chvíli rozplynou jako pára nad děravým kotoučem. Nemá smysl se zabývat hledáním nejvýhodnějšího místa pro diskusní kroužky pod barevnými podzimními stromy, louka je pryč. A davy vedle v novém kotoučku jsou zbytečné, jejich důvody jsou víc než mrzácké. Je třeba udělat něco víc. Existuje už jen naděje.
Bývala by to byla zase jen šmouha, ale namísto rozmazaných obrysů usmívajících se kolegů, čekajících na šílený verdikt, značně nervózní, ale zároveň nesmírně půvabné klapání vysokých podpatků rudovlasé sekretářky z vedlejší kanceláře, která nosila zase kafe a zákusky pro nejvyšší a jejich příšerně mladé asistenty a záře slavnostního naladění všech přítomných zůstala ve vzpomínkách zase jen nesmělá postava Zuzany na schodišti, asi jako tenkrát, když odešla s pohledem raněné lasagne zpátky do svého budníku. Ona ve skutečnosti schodiště ale opustila a sešla dolu, naplnila celou chodbu hudbou a přestože to bylo gestem s nepopsatelnou silou a nesmírně demoralizujícím dopadem na všechny okolo, nic nebylo jako dřív, jako pole očekávání. Ale čas se konečně na okamžik zastavil a v mém srdci začalo znovu pozvolna pršet. Pak odešla a chodba se setměla, byl čas. Všichni tři dostáváte bod, povídá závěrem s úsměvem na tváři facilitátor našeho dýchánku za zavřenými dveřmi. Nemohli jsme bohužel použít všechno, vešli jste se na první příčky, včetně určité monotonie. Všichni teď máte vyšší ranky a splňujete podmínky pro výstup z elitního týmu našeho klobouku. Všechny taputukanské bukanýry tímto okamžikem povyšuji na elitní roboty-rytíře a ostatní na čestné elitní rytíře. A na podlaze pak zůstala vyrytá o něco větší muří noha než minule.
Lusknutím získané rytířství a jeden příslib získaný jako bonus navrch. V jeden den, relativně před odpolednem, které spálilo slunce. A hořkost neuvěřitelné únavy za posledních jedenáct let, doprovázená nenasytitelnou touhou po odpočinku. Avérium. A od minula se všechno vlastně rozpadlo, není jak co měřit, naši taputukánci i ti z předchozí éry už nemají nejmenší šanci se svými obyčeji čehokoliv dotknout. Jsem teď o něco vyšší velitel a místo nějakých kytiček mám možná špagetovou hvězdičku, protože to by zcela jistě sedělo. Jak ale překonat ty zlověstné pocity sedmého ranku, to je zatím nejasné. Jeden rok navíc ještě ukáže. Snad.
Oproti minulému období naprosto nepozoruji, že by mělo existovat něco jako první den superhrdiny, nebo alespoň ten pocit, přestože ho mají očividně všichni ostatní okolo. Možná se zamyslete. Pokud chcete prožívat můj pocit, který mi nejde, jak mi asi tak pomáháte? Vždyť je to jen těžší. Byly to ale kouzelné roky plné čumáčků a konečně prosté strachu něco znovu ovlivnit, dokonce došlo k mnoha výletům, žlutému nebi a nějakému tomu zázraku, ale nic to nemění na tom, že to pořád není ono jako za časů. Ale i skrz nebetyčnou únavu alespoň dýchám, potlačuji dvě nemoci a s přicházejícím podzimem cítím jablka. Inu, takové to běžné, byť nepopsatelné vysátí po avériu.