Je skoro podzim, a to znamená, že nejen srpen, ale celé léto nějak záhadně zmizelo jako voda z děravého kotouče a už se sem nikdy nevrátí. Za námi zůstává zatím nejtrpčí období s dokončeným předstíráním psaní, dokončenými Hvězdíky 18, úspěšně splněnými prvními čtyřmi deadliny a dokončeným reformním týdnem nové taktiky na velitelství. Venku taky tiše zrají jablka. Cítíme je. A číháme.
Před samotným avériem je v prostoru už jen nějakých 14 dní. Akorát tak do zatygření. Takové dny jsou pochopitelně, podobně jako bari mandle nebo nějaké statusy, hořkosladké. Sladkou stránkou je, že všechno dopadlo podle původního plánu, totiž otočeným řízením, neboť velitelem je vždycky jenom ten, kdo nabízí. Jakkoliv těžké bylo takové morální rozhodnutí, na všech stranách zaznamenalo absolutní úspěch, i když by jistě kompletní formální výstup mohl být poněkud více cílově orientovaný, ale jen těžko by se to pak všem ostatním vysvětlovalo. Dle původního očekávání 2015 se taky na druhém konci objevila Dr. Sovička, takže i na ni nakonec dopadly koncepty tohoto otočeného řízení — koho by asi taky netěšilo, použije-li někdo pečlivě jeho vlastních metod. Honeypot. Ale to je folklor. Zkrátka úspěšně proběhla postuoně Superzuzana, Superdavídek a všechno bylo následně v první části vyříznuté, sosej Karlovačko a moc nečum, servis. Tou hořkou stránkou je, že nad hlavou pořád visí ta otázka co bude, až nebude, když už se všechno neodvratně blíží ke konci.
V rámci strategického plánování odpovědi “21” (ve skutečnosti “23” a více) tedy celé dobrodružství naštěstí sofistikovaně pokračuje, i když je trochu zakalené neklidem a nejsou k němu zážitky a záběry z cest. Těm už totiž asi odzvonilo a stejně jako letošní léto, nebo jako jelení časy, se zkrátka už nevrátí. Ani kdyby trackery padaly. Nicméně já jsem tu stále a na našem velitelství teď zaujímám roli zajíce v ústraní, přestože by kdekdo mohl namítnout, že PdF není opravdová fakulta. Ale co naděláš. Mohutnost prostředí a lákavý pocit jsou tou světlou stránkou věci, ta temná je ale mnohem, mnohem horší. V první řadě zpytuji a asi tak trochu musím vzít zpět, říkal-li jsem kdy, že ty IMka jsou hrozný lidi a že je to celkově nechutný. Protože při srovnání se současným stavem, kam přišli samé random osobnosti z úplně jiných vesmírů a prostředí, to byla vážně pohoda. Alespoň nahlas nerozebírali vhodnost oblečení ustrašených psycholožek a jejich přístup k životu. A i tak, tohle je ještě ta relativně pohodová část, ač mívám leckdy potřebu odletět z doslechu někam daleko. To absolutně a neuvěřitelně nejhorší je, že do našeho výsostného prostředí někdo nacpal vši a pavouky. Když se to tak vezme, je to tak trochu moje vina, která mě teď pronásleduje přes deset let. A plyne z toho poučení — pokud někde v někom uvidíš vši a pavouky, nikdy nikoho nevyndávej na vyšší level. Vyšší levely jsou jen pro lidi na vyšším ranku a ne pro ty, co se jen jednou jedinkrát naučí něco, co jim umožní obejít celý hodnotový systém, ale nezmění jim to myšlení, protože na něj zkrátka nemají buňky. Tohle je potřeba vidět hned na začátku. Samozřejmě, když pak rodina vidí potenciál mít z dcéry nějakou sakumprásk inžinýrku, která si sice udělala na jedné zbytečné věci reklamu až do nebes a podle ní se dál všechno ničí od prestiže do řádných sraček zásluhou pana Štěpánka, neznamená to, že prostě může, když neumí, učit. A to zvlášť, když není schopná se dál samostatně rozvíjet, psát s diakritikou a především pořádně mluvit bez vady řeči. Je to chorý příklad fungujícího procesu vštěpování a přímý kontrast Karkulky, která zajásala a pak se vrhla úplně jinou životní cestou, kde zazářila. Alespoň myslím. Nevyloupit Kwik-E-Mart včas byla zásadní chyba, která vyrobila masivní, nesmazatelnou skvrnu na kráse celého umění. A v lednu 2009 byla promarněná příležitost.
K čemu takové chyby pak vedou, to je zcela jasně vidět na příkladě současného diletantství nějakého evropského projektu, který teď vypukl a je zmrvený už od samotného začátku. Moc mě těší, že když už je pozdě, tak se najednou sem tam objeví zmínky, že tu je vidět nějaký přínos znalostní, nebo že Ivka byla nějakou chvíli normální a dalo se s ní mluvit. Byli jsme takhle maličký kousek před kompletním nasazením svobodného plně-doménového řešení na všech frontách, pěkně inhouse a bez náročných investic. Naproti tomu evropské přerozdělování zdrojů nacpalo nějakým cucákům do rukou desítky milionů Eur, se kterými pak objeli vydírat všechny školy s cílem je totálně zničit. I když je možné, že to nebyl přímo jejich cíl, ale výběr dodavatelů a subdodavatelů nemůže logicky spět k ničemu jinému. Samozřejmě je prima mít značkové a profesionální vybavení vědecké úrovně, ale pokud se něco hi-tech dá do rukou naprostým amatérům, šance zakončit operaci nezdarem roste nade všechny meze. V tuhle chvíli je to už opožděné, ale to se stává, když to na sedmnácti místech připravuje jeden člověk, který celý projekt vytvořil asi tak za hodinu někde na záchodě před prezentací zastupitelům. Bezmoc, když víme, že to jde dělat i dobře, je hrozná.
Takže zatím bude lepší ode všeho najednou dát ruce pryč a nechat to shořet, třeba se pak ohněm veškerá příroda obnoví a ještě přijde čas inteligentního vedení. A chvíle v ústraní také nepokazí výsostné sny o hvězdách, i když Zuzana je už má splněné a sama jim asi moc nevěří. Dejme tomu pár dní. Pár týdnů. Pár měsíců. Ale nezapomeňme. Odměnou pak budou už jenom větší dny. A navíc, za chvíli nám vypukne nový rok. Skvěle obarví celou atmosféru a dny před avériem nabudou velkolepých rozměrů. Musíme se těšit, jedině tak se to dá.