Eida.cz - Na výletě MMXVIII, část první

Někdy máme výlet a někdy ne. Od toho posledního s Davídkem uplynulo už několik… dní, nebo dost možná let, ale to se nesmí tak počítat. Teď jsme vyrazili bez něj na takovou menší výpravičku rozdělenou na dvě části a dost možná by se to nedalo nazvat dovolenou, jelikož je stále krátce před avériem a na všechno je hrozně málo času, částečně taky proto, že nebylo moc odpočinku a téměř každý krok byl především objevováním a ochutnáváním endemitů.

Minulé vizuální zadarství bylo rozhodně dobrou motivací na výběr výchozího bodu výpravy, tentokráte jsme ovšem sjeli ještě o něco níže a zvolili si Biograd jako nový spawn a střed vesmíru s nadějí, že to tam vlastně všude vypadá téměř stejně dobře a že z toho budou nějaké ty pamlsky. Cesta tam zabrala přes 13 hodin už jen kvůli tomu, že se vlastně nevyjíždělo z Krna, žejo, takže bylo třeba uvažovat extra čas na přejetí celé ČR, kde byl na každém koutku nějaký bubák, totiž rozkopaný úsek chráněný zlým červeným semaforem. Za obrovskou výhodu se dá považovat především fakt, že celou cestu rozhodně neslunilo, ale střed Evropy zaplavily silné deště a příjemný cestovní chlad. Jelikož byly pro druhou část výpravy v plánu hodně divoké operace, Slovinsko jsme ponejprve střihli po dálnici jak největší dovolenkáři, přičemž ke konci přišlo nečekané hodinové zdržení kvůli dalšímu výkopu. Ale co už, nic zvláštního se nestalo a na místo jsme dorazili dost v pořádku, shora, ne po magistrále. A tím začala část první, chorvatské dobrodružství v době jejich výsluní na MS.

Jak už to bývá, domácí byli hrozně milí a nadšení, ale želbohu nerozuměli jediného slova ve většině jazyků, takže jsme si museli vystačit s obecnými úsměvy i v případě, že nám dodávali ze zahrádky voňavou zeleninu a meloun. Nikdy mě nepřestane nadchýňat, jak na té své červené zemi pěstují zeleninu takových rozměrů, o kterých si můžeme nechat jen zdát. Taky bylo hodně zajímavé, že na vjezdu kromě tradičního vína měli i kiwi, doslova stovky kiwíků a někteří z nich byli matunty, tedy srostlými plody v jeden zmutovaný celek. Když si vypěstujeme kiwi doma, sotva rozkvete. Jeho keřík bude taky spíše malým keříkem připomínajícím rajče s malými bobulkami, ale v tomhle podnebí si zkrátka mohou dovolit je mít jako popínavá stínidla na auta. A zasmradit si jimi kapůtky.

Co by to bylo za zadarský výlet, kdyby první kroky pro odpočinek nesměřovaly do plážového baru v Sukošanu, kde jsme si okamžitě dali plážové pivíky a sebrali mayorství zpět do vlastních rukou. Byli jsme tu ještě párkrát, ale celkově se k tomu nedá prakticky nic říct, jelikož je to jen relaxace. Má králičí víla akorát snídala piňakoládu a tentokrát se nedostavil minulý Sisi-pocit, že nemusíme platit daně. Taky jsme ani nevylovili žádného ježíka, ale pozorovali jsme divoké kidy budující nějakou pevnůstku nebo co. Možná ještě že asi kvůli fotbalu pouštěli národní popík namísto původní rockové pohůdky, ale to se s tím jejich flow dalo velmi snést.

Mnohem důležitější byla ale expedice do vnitrozemí s cílem napálit NP Krka všemi dostupnými prostředky. Ve zkratce by se dalo říct, že ačkoliv je to jako park superpěkné, je tam na celkem malém území takové množství lidí a různých jiných skupin, že to velmi kazí celkový dojem. Za velkou zmínku stojí rozhodně fíkovníky tyčící se až do nebíčka, žádné malé keříky. A kachýnky jsou tam tak krásné a krotké, že si plavou prostě pokojně kolem, posílají pozdravy z kloaky a stejně jako návštěvníci zírají na velké množství divokých ryb. Samotná kaskáda vodopádů není úplně celá pořádně viditelná a i kdyby byla, budou to kazit koupající se lidi a předražené stánky. Jinými slovy, turistická past plná ošklivých multikulturních kříženců, ale tak asi si může vydělat na údržbu, kdo ví. Kdyby to pojali jako skutečný NP, třeba by to mohlo být celé jinak.

V rámci cestování bylo spoustu příležitostí obsazovat unikátní portály, přičemž nebylo možné si nevšimnout, že mimo velká centra je tu jen minimální až nulová aktivita, která dala příležitost bezpracně vzniknout 4kMU polím jen podél cest. Co je opravdu super na projíždění vedlejších a offroad cest, že přestože je všechno suché a špičaté, jeden se v tom biomu může skutečně cítit spokojeně a bezpečně, i kdyby na něj zpoza větve skočil cvrčak. Malé vesničky oplývají krom špičatosti i spoustou zeleniny a ovoce, někdy i ovečkami, podél cest se zas každou chvíli placatí nějaká vyhlídka a vidíkovač a mísečko, takže je pořád na co koukat. Hodně dobrý dojem rozhodně dělá Čikolský kaňonek s vyschlým korýtkem a spoustou opravdu ostrých rostlin, případně celé Visovačko jezero s ostrovním kostelíkem. Kousek je pak uprostřed ničeho (i když na vyhlídce, přesto strašně random) i velká socha čtyřletého chorvatského krále Petara Svačiće, což je, jak už by se dalo očekávat, portál. Ale asi nejlepší a nejvydatnější dobrodružství nám nabídlo Drage, kde je z vidíkovače pohled jak na celé městečko, tak na mořské přístavy na straně jedné a jezero na straně druhé. Též na tom kopci taky zrály černiče, samozřejmě v ostrých kamenech a plné trnů, ctily tak místní folklor naplno.

Kupodivu trvalo dlouho dostat se přímo do Zadaru a na rozdíl od minula jsme si tentokrát neprošli ani procento, což je velká škoda a smůla. Zas na druhou stranu jsme díky magii mohli bezproblémově parkovat na místech pro individua, čehož jsme pak mohutně využívali hlavně ve druhé části. No ale to nejdůležitější, totiž gelatka a západ slunce nad mořem jsme stihli prožít dokonale, tak snad se tolik nestalo, že jsme nemohli projít všechno. Ty obrázky za to asi stojí.

Asi poslední výlet první části nás zavedl na Murter. To je sice už od pohledu hodně turistická oblast, ale měli tu konečně pořádné borovice s cvrčaky, celkem příjemné kamínky a vodu a hlavně, hlavně… výborný hamburger a pochopitelně plážové pivíky. Asi se na to celé dobře koukalo, ale celkově tady taky není moc co zmínit.

Krátce před ukončením první, relaxačnější části jsme ještě museli doplnit několik zásob na cestu, tedy kruh, kuhanu šunku a především suvenýry, sixpack Karlovaček. Ten k velkému překvapení neměli v Lidlu, ale až v Plodine. Díky získaným skillům a atmosférou MS nebylo zas tak těžké jezdit a parkovat na Chorvaty ani tady. Co je vtipné, nepovedlo se nám stihnout hodit pohledy do schránky, což byl velký úkol ještě po cestě na sever do druhé části, do našeho slovinského dobrodružství. Kousek u hranic v nějaké vesničce jsme to sice vyřídili, ale zatím ještě nic nepřišlo, takže uvidíme. Za zmínku ale stojí oběd v Tichém koutku, což je hospůdka někde na nějaké mapě. Měli výborné jídlo a vzhledem k tomu, že to nebylo v žádné zajímavé oblasti, taky hodně levné jídlo. Takže za nás všechny hvězdičky. A tím skončila část první, taková ta odpočičinkovější a slunečnější. Na druhém břehu už nás čekalo Slovinsko.