Ne často se mi úplně chce se snažit vzpomenout si na začátky nějakých projektů, a to třeba už jen kvůli tomu, že je potřeba se na to dívat z kontextu doby. Když už se ale začaly pomalu dávat dost nelegální věci do pohybu, možná to trochu té snahy snese, třeba je ve skutečnosti snazší na únos jak rozčilování se nad evropským plýtváním zdroji a do nebe volajícím komunismem. Efektivita a čipernictví se už možná nenosí.
Deset let, tak nějak to tu minule padlo. Nebo na Twitteru. Nebo co. Když se řekne deset let, odpovídá to v tomhle počasí zhruba jedné z letních vzpomínek 2007 na cestu autem kdesi 400 km od domova, kde počasí jen kvetlo a z éteru nevypnutelného rádia se linuly popové hity, snad na osvěžení. V paměti vyrytá vzpomínka z nich do včil přehrává Nelly Furtado - All Good Things, protože tam padla přesně ve chvíli, kdy během pohledu na zdánlivě nekonečná kvetoucí pole bylo jasné, že ten stav nebude udržitelný, že všechno je zbytečné a plné vší a pavouků a bude nezbytné vydat se vstříc novému tisíciletí nějakou jinou, daleko lepší a divočejší cestou.
Na konci tohoto léta se totiž dostavily první zmínky o tom, že by bylo možné do budníku zavést nějaké ty nové technologie pro komunikaci s veřejností, pokudmožno postavené na zázracích soudobého plánování. Inu, žádné převratné frameworky plné chyb tehdá nebyly, všechno se dělalo nadšeně inhouse a vidina úspěchu byla obrovská. Další vzpomínkový záběr již zachycuje pochmurný podzimní den v Krně, plný beznaděje uprostřed Králova Pole, kde se měly snoubit prvky moderního designu s historií tak ladně, že to snad ani legální nebylo. Jak se ukázalo, opak byl pravdou, celé to místo bylo ve skutečnosti prohnilejší než myšlenka, která mu předcházela, ale pozitivní na tom může být, že další vzpomínková cesta autem se nesla již plně v duchu operačního plánování a nezávislosti, jakou si dnes lze asi jen stěží představit. Kupodivu Krocani z FITu nebo podobné okolnosti nejsou na této vzpomínce nijak stěžejním bodem, dokonce snad ani ty vši a pavouci, i když to bylo, pravda, na pováženou. Náš budník tehdy po éře nezkrotné byrokracie totiž vstupoval do úplně nové éry inteligentního vedení, tedy nabízel spoustu příležitostí a nevídaných možností. Zpětně vzato si osobně myslím, že i přes přežité a vlastně celkem očekávatelné skandály byl budník pod tehdejší paní velitelkou na vrcholu svého rozkvětu. Kdo ví, jak by to celé dopadlo, kdyby to dopadlo jinak. Výsledek ovšem tehdy byl v tom, že jsme konečně mohli uskutečňovat naše nejdivočejší sny.
~ Když sem tam zafouká vítr, je to bezva pocit. ~
Samotné léto 2008 se konečně stalo dějištěm naplněných změn. Bylo by nesmírně těžké prokousat se přes všechny jeho divoké stračeny, kočeny, rozkvetlá rána, bouřky a žlutá nebe, aby to alespoň trochu, ze tří osmin vyjadřovalo jeho podstatu. Bylo to především jedno z posledních let před nemocí, které fungovalo zcela naplno dýchalo skutečnými zázraky a splněnými sny. Tím prvním byla bezesporu modrá princezna, totiž konečně se dal někde sehnat 15” PowerBook G4 v řadě A1095 (PowerPC G4 7447A @ 1.5 GHz). Výprava za ním byla doslova dnem kouzel a dobrodružství, i když není nutné vnímat všechno tak ideálně. V paměti jasně zůstalo, jak nějací obézní lidé v autobuse cestou na nádraží nebyli s to chápat, že to číslo vlevo počítá zastávky, že neukazuje číslo spoje. No a na místě tehdá týpek měl novýho Intela a pouštěl na tom Photoshop za půl sekundy, což samozřejmě na tři roky starém stroji už moc dobře nešlo, zvlášť když ho brzdila 166 MHz sběrnice, ale o tom to vůbec nebylo. G4 s 10.4 byla v mnoha ohledech klíčová, protože na ní vznikl náš dosud nepřekonaný základní systém, který i přes drobné nedostatky kladené dnešními filosofiemi jede prakticky skálopevně už přes těch deset let v kuse. Byly to překrásné časy, jelikož se vše psalo téměř samo a hliníkový stroj voněl nadějí a nekonečnými dobrodružstvími, přestože vůkol hřměly první Leopardy a stroje času a Intel nezadržitelně pronikal do každodenního života. Z toho léta si jasně vzpomínám, že jsme měli s Romangou snad jedno z nejkreativnějších období vůbec a vyhrávali jsme u Sísy jednu soutěž za druhou. Teď je to pryč, což je rozumné, ale kdo ví, kde je těm megapocitům konec a jak se vůbec všichni mají. Samozřejmě je to hlavně moje vina, protože staré komunikační technologie nepoužívám a dál rotuji v zažitém smyslu; vím, už nefunguji, neříkám, že mě to nemrzí, ale je to bohužel tak.
Dokonalosti pak bylo dosaženo krátce po Ivčině definitivním zmizení během října a listopadu 2011. Neslo to s sebou sice nějakou nevyhnutelnou změnu platformy na Intel, přičemž mi Ivka občas zlomyslně pozavírala záložky v Opeře, ale nic jakože nepřekonatelného, zkrátka vývoj, který nešel v tu chvíli zastavit. Ovšem nové nároky na inteligentní řízení přinášely jisté výzvy, jimž bylo velmi těžké odolat. V první řadě se s postupnou změnou velení na ryzí esenciánství dokořán otevřely dveře hlubší integraci postavené na in-house experimentech. Skromné začátky, dá se říct, brzo protkaly celé spektrum dosavadní činnosti a spolu s tehdejšími projekty se začalo konečně ukazovat, že je zřejmě konec starým pořádkům a prakticky vše dnes už potřebuje pořádné ICT řízení bez ochechulí a kompromisů. A toto neomezené začátečnictví přineslo k dispozici technologie, které předčily i naše nejdivočejší sny.
Co by se na to dalo říct, dodavatel nerespektoval žádná přání a vytvářel prakticky neomezený průser, kterému se ale dalo i zabránit. Pod slovíčkem server přišla sice hi-endová, ale pořád jen stolní sestava, která byla předinstalovaná k nepoužití. Samozřejmě je po malých úpravách, ale prakticky vzato slouží ve stejném, ne-li větším výkonu dodnes — i5ka druhé generace a WD Re disky v RAID1, přičemž jsme si to za tu dobu potunili na maximálních 32 GB DDR3. No zkrátka, na tomhle stroji nám dali do rukou 32bitové Windows a ještě se tvářili uraženě, co že to jako chceme. Možností, co s tímhle strojem provést, byla celá řada. Tehdá nebylo víc infrastruktury, která by se dala použít, takže po velmi úspěšném testování provozu HAMMERu na prvních produkčních verzích DragonFly přecijen zvítězil Linux, Debian, a to rovnou trochu odvážně jako testing s automatickými aktualizacemi. To je trochu smělé, jistě, ale za celou dobu byla snad jen hrstka incidentů, která y šla na jedné ruce spočítat. Prvním úkolem se stalo zajistit plynulé, téměř hi availability poskytování běžných aplikací postavených pouze na souborovém systému, tedy prostě jako share v podání Samby. Na tom pochopitelně nebylo nic tak zvláštního nebo zajímavého, dokud nepřišly na řadu tiskárny a centrální správa v CUPS, což bylo do té doby něco naprosto nevídaného a když se to zrovna povedlo, otevřelo to první velká vrátka poznání do zatím zavřeného světa.
Jeden by pak skoro nevěřil, co všechno se dá v průběhu let s takto relativně skromnými prostředky bez dalších nákladů vybudovat. A to je na tom právě ta klíčová vlastnost. Bez dalších nákladů, in-house, optimalizované ryze pro naše potřeby, s možností naučit se zatím neuvěřitelné kousky. Možnosti kernelu i programů v průběhu času nezadržitelně rostly a další progres vyústil v zajišťování hlídané bezdrátové konektivity na ploše několika hektarů. Byla to zajímavá doba, kdy konečně začaly frčet pořádné systémy i pro levný domácí hardware, takže naše snažení vyústilo v nákup několika obyčejných jednotek Netgear WNR3500Lv2. Ano, revize 2, bohužel, která v té době nebyla zatím ničím podporovaná. Pamatuji si to jako dneska, neobyčejná zvídavost a několik probdělých nocí u kompilace a nestabilního stahování toolchainu pro MIPSel, následně strašidelné zabrickování jedné z jednotek a zkoumání, kterak ji dostat zpět k životu, když její sériová konzole byla na třech voltech CMOS namísto běžně dostupných 5V TTL trubek v COM portech. Během té doby vzniklo kolem celkem dost rozruchu a polopravd, ale důležité je, že u nás tehdy vznikl DD-WRT klon jenom pro naše vlastní sobecké účely, jimiž bylo vytvořit plynulý 2.4GHz g/n bezdrátový roaming na zadané ploše, řízený “centrální MAC tabulkou”, jejíž roli vlastně převzal FreeRADIUS. A u něj se to časem vyhrotilo takovým způsobem, že vznikla další samostatná in-house aplikace pro jeho řízení, díky níž bylo možné zase schraňovat všechny údaje na odpovídajících místech a provádět změny pohodlně jedním kliknutím, opět bez ochechulí a se spoustou, doslova fůrou nových zkušeností.
No a u toho se to nezastavilo, jistěže. To když něco vypadá, že už není možné s tím udělat cokoliv dalšího, vždycky to jde. Kromě nasazení našeho vlastního minecraftového světa (a s ním spojenou další ultra-cool rc/systemd jednotkou pro jeho nasazení a řízení) taky mohlo dojít k další přestavbě účelu stroje umožněním virtualizace s pomocí KVM, a to se všemi možnými druhy síťování, které si našly své místo a opodstatnění. Bylo to ve velmi příhodnou dobu, neboť čas tlačil na nasazení ASP.NET pro vnější využití, přičemž nebylo nic snazšího, než použít původní OEM licenci Win 7 Pro, kterou nám kutáci dodali při pořízení stroje. Asi nejvíce času zabralo študium právních aspektů takového řešení, ale světe zboř se, ono to prostě takhle jednoduše možné je a zase nejsou žádné náklady navíc. Taky se po několika letech konečně i Samba 4 uschopnila a mohla fungovat jako plnohodnotný doménový řadič Active Directory, který přišel do jednoho z virtuálních strojů s použitím mostu do celé LAN a fyzickým diskem pro rychlé uložení cestovních profilů, který se zase dal najít ve vlastních zdrojích z původně vyřazeného pole a který byl po všech stránkách stále v pořádku, v enterprise kvalitě. Je pravda, že tahle Samba ležela dlouhou dobu nevyužitá, to se už totiž začaly projevovat úplně jiné trhliny související právě celkovým ICT řízením, jelikož nikdo, antož nejvyšší esencián, nebyl s to vydat jednoznačný povel, zda tedy doménu nasadit či nikolv; teď s GDPR v platnosti to přitom přišlo docela k chuti, jako když luskne. Samozřejmě se zavedením domény souvisí vnitropodniková správa DNS, která v tomhle ohledu prostě zase strašně snadno a jako po másle vystřídala WINS a umožnila dělat další prima kousky, třeba blokovat na úrovni DNS nějaké pochybné weby a podobně. No a jak už se ukázalo, na tohle, když se prostě spustilo, může zase bezproblémově navazovat WPA 2 Enterprise s ověřováním proti AD, takže není už nutné uchovávat každé zařízení zvlášť, pouze případnou infrastrukturu v podobě tiskárem a EET konektorů a klíčů pro správu… a tak. Ale zase, bez nákladů, jen využitím čipernictví, protože můžeme.
~ Being… decommissioned wasn’t exactly an attractive option. ~
A jak to teď tedy celé dopadne? Přišli čímani, že mají přebytek peněz z EU, která je plošně investuje na udušení čipernictví a potlačení vzdělávání kde se jen dá. Všechno se vyhodí, všichni se vyhodí, nakoupeny budou nové profi technologie, což je sice plus, ale na nich zase poběží software s nekonečnými nároky na údržbu a budou k tomu lidi, co budou za nechutné sumičky na hodinu u toho prostě sedět a klikat na OK a Další a dělat, že tomu všemu rozumí. My budeme jako staré stroje postavené na starých pořádcích škrtnutím pera vyřazeni z provozu. A tohle mě trápí, Kocíku, nebude prostor pro precizní plánování a zkoušení dosud nemožného, nebudou za to ani odměny za kratochvíle, nebude ničeho, co by oslavovalo vítězství ducha. Nikdo nepoděkuje a všechno prostě jednoho zmizí, evropský komunismus zase všechno skvělé ukradne a zničí. Všechno spěje k zániku. Až na čipernictví hluboko v srdcích.
Na konci bude podobně matná vzpomínka jako na uplynulých deset let, kdy všechno ještě tak nějak šlo, na zážitek z něčeho nevšedního. Mám strach, že když nebudu na velitelství, i to čipernitcví v srdcích zůstane potlačeno záplavou šedých dnů. Právě je klidný červnový večer, vzduchem poletuje spoustu kočičích chlupů a je teplo, ve vzduchu jsou matně cítit olejové louče. Připomíná mi to večery s ještě nepokaženou Meowkou, nekonečnou touhu chytat za ocas všechny dostupné technologie, prožitky letních večerů s přáteli dávno před nemocemi a v neposlední řadě nepopsatelnou bolest z nemožnosti se pořádně nadechnout navzdory konečně loni dokončené synchronizaci. Je čas vydat se znovu na cestu za vítězstvím.