Věčnost kávy je pokaždé velké téma. Jednou dovede zachránit život, jindy utopí nekonečné noci v pohodě. Ale taky občas existují divoké chvíle, kdy není zrovna radno si s kávou zahrávat. A právě v takových chvílích je hrozně důležité cítit naději a všechno, co dovede dát věci okolo do původního stavu. Pokud je to vůbec možné.
Podzimní dobrodružství krátce před Vánoci, když bylo zase mnohem hektičtější období než jindy, bylo takovou první výstrahou prokletí kávou. On stačí jeden pomíjivý okamžik a všechno je pak pryč. řeč je samozřejmě o tom, co se asi tak může stát, když se do zalisovaných spojů klávesnice, které mimochodem spoléhají na těsnost a nejsou ze své metalurgicko-filmové povahy ošetřeny proti korozi, nalije notná dávka výborné, lahodné kávy, ideálně s mlékem. Takové kombo má mnoho nevýhod, například samotná kyselost kávy pod pH 5 je koro-koro-korozivní, při doplnění mlékem se zas všechno slije do temného mraku lepivé fantazie. Nebo tak něco. Zkrátka a dobře dojde ke dvěma změnám, totiž vodivé dráhy se buď poškodí a zkratují ve svých kříženích, nebo se poškodí a izolují se od svých drah. V každém případě to není legrace a život je pak na nic, zvlášť když klávesnice neklávesnicuje. No a teď se to stalo celé znovu, i když tentokrát na stolním stroji a jen na kraji klaviatury snů. Naděje samozřejmě umírá jako poslední a jsou známy úspěšné případy vyléčení, ovšem nepočítají s takovými konfiguracemi, jaké má třeba káva na věčnost s mlékem, nebo že je tady v okolí zatraceně tvrdá voda. Pak nezbývá než opatrně ohřát vodu destilovanou a odpojený přístroj pořádně prolít, poté znovu pomocí isopropylalkoholu a pak ještě několika destilovanými sprchami a třeba, možná, možná jednou po týdnu intenzivního osychání bude svět jako dřív. A nebo nebude. Je to smutné.
Jako další špatná zpráva měsíce je zcela nesmyslný požadavek vyšší moci zcela likvidovat české školství a deformovat děti takovým způsobem, že zřizovací orgány chtějí mít nade vším dohled a všechno vědět a útočit na ně, což by neměly. Pokud jsou lidé schopní udělat něco sami a všechno je v rámci možností optimalizované, nemělo by se na to sahat. Jenže, neasi. Hodně záleží na tom, jak všechno ještě bude a jak náš budníkový Pilift-esencián nakonec zavelí, i když velení a celkový management je asi tak to nejhorší, co v tomhle ohledu může být. Jsou s tím vším spjaty miliony drobností, například deployment technologií mimo možnosti našeho chápání, ale taky bohužel náš kouzelný svět, který je sice starý a nikdo ho nekutá a už už se bude chystat přechod na nový, vodní, jakmile vyjde, jenže jde právě o tu naši platformu s připojením, které to dává. A to, jaksi, jinde dost dobře udělat nepůjde. Možná teď by se měla obnovit jednání s ocasníky ISP, jejíchž markeťák před dávnou zimou sliboval poníky a pak chudák účetní netušila, co se děje. Jestli najdou uspokojivé řešení a upload vyběhne alespoň na 3 MBit/s, třeba bude nějaká naděje. Nový stroj je už stejně téměř připravený a odzkoušený - dokonce na Jave 9 - a bude stačit ho jen nasadit na stávající architekturu, které ale zase po 666 dnech začal odcházet jeden z disků v poli. Polízanice, kam se podíváš.
Kam se poděl Kocík? je od neděle také název současné kapitoly, je to smutné. Vždycky tu s námi s radostí ocasil, rozlíval nám kávu na stole a velmi pomáhal při údržbě zeleně, kde rád zkoušel nová a vyhřátá místa. V myšlenkách zatím planeme zlatomodrým světlem, které svítí našemu milovanému zatoulánkovi na cestu domů.