Eida.cz - Kam se poděl Kocík?

Třeba někdo z dálky vytuší, co bylo včera za nesmírně divoký den. Pětadvacátý květen je symbolem všeho, co je nezjevné, je tedy fenoménem smyslu pro zázraky a tajná dobrodružství. Tím méně tajným bylo pochopitelně striktní zavedení GDPR na všech úrovních, a co jich tu je. Zavádět taková nařízení znamená spoustu starostí s nastavením databází a statistických modelů na webech, které prostě přestanou nejspíš fungovat, nebo se jen nebudou smět používat, jakože co se šmírování uživatelů týče. Je to smutné. No ale taky byly sedmadvacáteé narozeniny Princezny, takže bylo co slavit. Tedy kdyby byl čas, přes hejna dychtivých čumáčků lačnících po hodnocení seminárek, na které se pořádně kvůli jiným starostem nedostalo. A nakonec, taky už díky všem těm komplikacím konečně vím, co je to kurýto. Jo.

Prakticky celý květen byl poznamenán a trochu pokřiven bezkocíkovými týdny, ke kterým došlo hned při odpálení čarodějnic, jak už to taky v tuto dobu bývá. Kdo ví, ví, že Kocík je nesmírně úžasný a kam se posadí, tam zůstane, nemá žádné důvody unikat z vyhřátého pelíšku a domova s jídlem, maximálně si tak hrát s nejbližšími sousedy, nebo chodit do půli cesty zpoza plotu obdivovat vznešené kury. Jenomže dny plynuly a vzrůstal jen smutek, obavy a nervozita. Kam se poděl Kocík? román se stal skutkem. Nabízelo se mnoho hypotéz, od snadných po těžko přijatelné, ale obecně bylo možné vycházet z toho, že zkrátka po svém nedělním ležení na sluníčku procitl a vypravil se vstříc večerům májovému dobrodružství za nějakou luxusní kočenou. Každý ze dnů byl ve znamená velkého čekání, kdy konečně vstoupí do dveří a vše se srovná. Bohužel se tak nestalo. Přestože nevěřím sociálním sítím ani za máky, nezbylo než pokusit se oslovit komunitu z okolních chýší cíleným dotazem o pomoc. Je velmi těžké si připustit, že normální marketing asi nefunguje, ale jakmile se do toho dá srdíčko, zapojení a šíření vyletí na dvacetinásobek běžného provozu, což je úžasné a taky strašidelné. Díky sociální komunikaci se nám poštěstilo seznámit se s paní Kočičkovou, která žije přesnaproti a poskytuje pamlsky a ubytování; to právě její divoká číča pobíhala ráno v keřích a nenechala se chytit a každého mátla svou přítomností. Po neskutečných dnech zoufání a chození po okolí však konečně přišlo přerušení a mise byla splněna. Z nějakého random čísla zčistajasna ráno rozezněla MMSka, ve které byl náš kocipán zachycen v celé své kráse, nebo spíš ve snaze udržet si krásu v takovém stavu, když se třeba dlouho nepapají granulky nebo brouci. Bylo to nejkočičáčtější ráno na planetě a výlet nesl příslib, že vše zas bude jako dřív. Těžké pomyslet, že náš malý zatoulánek musel ujít přes dva kilometry do centra města a přejít při takovém počinu hned tři velmi rušné tranzitní silnice. Ale ve chvíli, kdy uviděl svou pelíškovou dečku, už neváhal ani chvíli a nechal se odnést a ukolíbat ke spánku pěkně doma, ve své chýšce, naplněný papáním a láskou. Strašidelnější dny zotavování pak odhalily získané neduhy, které jsme se pokusili jako největší profíci a hlavně kočičníci napravit, především pak pomoci nabrat mu jeho ztracené mohutnosti a odstranit stovky sosajících klíšťat vysávajících jeho chatrnou vitalitu — to šlo velmi pomalu fyzicky, ale s trochou rad i chytřeji pomocí Frontal Combatu, pro který jsme si udělali prima výlet a uviděli roztomilé lizárdy a skotačivé králíčky. Není nad to, když alespoň něco opravdu moc dobře dopadne. Teď už se, fešák, má zase k světu.

Co by to taky bylo za jaro, kdyby se v něm v nějaký okamžik neobjevil divoký Chobot s plánem tradiční zdravotní procházky. Letošní byla vcelku napínavá a hodně poučná, především plná obav o náš současný, ale i budoucí taputukanský svět. Cestou jsme bohužel zahlédli uhynulého hlodavce, od čehož se pak odvíjel zbytek odpoledne a možnosti nových světů. Aquatic pivík, řeklo by se. Chobůtek taky objevil RimWorld a nemohl si ho vynachválit, ostatně asi jako divoký Davídek před několika lety na výletě. Bez usilovné práce vývojářů těchto stěžejních her, tedy Minecraftu, factoria a RimWorldu, by asi jen těžko bylo, co je teď, dost možná ani nová deska Cannibal Corpse.

Budoucnost i minulost minecraftového světa dost závisí na všech těch legislativních změnách, co se na nás hrnou. Tak je to vždycky, když někdo něco dělá velmi dobře a zadarmo, nejedná se s ním často vůbec náležitým způsobem. Vyvíjet technologie čistě pro neomezené znalosti s možností zásahu do několika minut v případě zkázy, to asi málokdo doopravdy ocení, pokud zase do všeho nedává srdíčko a odhodlání. Spousta skvělých projektů, které prošly naším budníkem, našla svých míst na slunci a přispěla k vizi toho, že to celé jde i jinak, pěkně opensource a bez nutnosti platit si drahé podnikové licence, nebo se zodpovídat nějaké autoritě. A teď, teď to přišlo. Někdo se spoustou peněz, určitě podporován nenávistnými ultralevicovými neziskovkami, se rozhodl zničit české školství a sebrat odpovědnost z funkčních projektů a nahradit je zcela nevýhodnými SLA za pětinásobek normální ceny. Není jasné, jak se náš Pilift-esencián může, nebo jak se chce bránit, ale zřejmě to dopadne tak, že prostě dostane do rukou přepsané všechny klíče a pak ať dělá, jak umí. Pokud chce svěřit budoucnost dětí do rukou nekompetentních amatérů, kteří si nešifrovaným mailem drze řeknou o rootovská hesla, pak nám pomáhej Bůh. Do prdele bychom je měli poslat.

Celkově s technologií jsou často starosti, asi jako když teď konečně po mnoha letech vyhořel první experimentální router. Byl to Netgear WNR3500L v první verzi, na kterém bylo zásadní — tedy kromě toho, že byl na svou dobu nezvykle drahý — že konečně umožňoval běh normálního systému, konkrétně DD-WRT. Byly s ním moc hezké dny, ale ono se obecně má za to, že v neideálních podmínkách tyhle malé domácí stroje stejně nevydrží, nejčastěji se jim rozbije rezonanční ladění vedle čipu pro správu kmitočtového dělení ortogonálního multiplexu, nebo prostě horkem a podmínkami vyhoří buňky v pamětech. Už posledních pár let se stávalo, že jakákoliv změna nešla přímo zapsat do nvram, musela se udělat záloha, router resetovat v 30/30/30 a teprve do čerstvého systému nahrát tuto nově vytvořenou zálohu. Nojo, je pryč. Jako nový tu teď frčí dvoujádrový ARMv7 s Realtekovými komponentami a spolu s ním pochopitelně i nový software na moderním jádře 4.4. Poněkud znepokojivé je, že v klidu má přes 65 °C na procesoru a 50 °C na wifi. Ale co už, hlavně když jede, jak má. Zajímavá byla obnova IPv6 konektivity, která původně stála na 6to4. S těmi novými jádry se tímhle způsobem úplně nepovedlo udělat stabilně fungující routování z/do LAN, takže tam teď jede 6in4 přes brokera, což taky nativně není žádná sláva, ale alespoň se to dá opravit manuálním nastavením subnetu na můstku.

Vzhledem k tomu, že je už konečně jaro, tak přestože pořád není nic hotové, nastal čas pokračovat v diskusi s ISP o nějakém zlepšení, ale bohužel se ukázalo, že ze všeho, co je nejhorší, je současná situace tím nejlepším. Konektivita je úplně v háji a nedá se to používat na něco opravdu mohutného, čímž jen roste stres z toho, když skutečně nedopadne úspěchem výše zmíněné jednání a náš taputukanský svět bude muset být přeložen na domácí architekturu. Nenaděláš nic.

Zvláštní na výjezdu technika byla jeho odhodlanost to stihnout včas, zatímco mou povinností bylo zkusit se soustředit na velitelství oři vytváření nové budoucnosti, která spočívá sice jen v miniaturním náskoku v oboru, ale poskytne rok času na důležitější události vedoucí pomalu, ale jistě k taputukanskému čipernictví. Úkolem vlastně bylo jen donést dva papíry z jedné budou na budou jinou, diametrálně odlišnou v čase i v prostoru. Na té naší už s radostným úsměvem vyčkávala čipernice, která s velkou ochotou a radami dovedla všechno zvládnout jako paní, dokonce by i Zuzanu pozdravovala, kdyby trakaře padaly. Na druhé, velmi vzdálené budově, si všichni zrovna dávali na čas a poskakovali na polední pauze, nebo si lovili pokémony, nebo jakýho čerta. Budova samotná by ani nebyla tak skličující jako zjištění, že se tam prakticky nikdo navzájem nezdraví, nebo jen přítomníci nejsou s to slušně odpovědět na pozdrav, jak to chodí prostě u nás, a to dokonce i na třetím a čtvrtém patře. Vůkol se znenadání též vyrojilo hejno důchodců, kteří zde zřejmě z nějakého důvodu hledali smyslobystřiče, či jiné naplnění, ostatně jak to i chodí v budníku, když se prostě chtějí trochu dovzdělat v magii současného světa. Zdálo se však, že lidem z místních budek, tedy kanceláří, někdo doslova vysál všechen život. Ten pocit se velmi odrážel v mailech s někým, kdo neměl žádnou fotografii v systému a hrozilo, že vše skončí buď katastrofou, nebo energetickým selháním. Po hodině přiběhla čipera, dala si pár minut pauzu a poté už vše běželo jako po másle. Třeba ještě tkví zbytek naděje v těch, co si chtějí chuť do života uchovat. A zrovna v tomto místě je to velmi, velmi důležité.

No a stávájící, koncokvětnové dny se nesou v příjemném duchu zahrady a jídla, trochu kočičího dobrodružství a plnění přání na přání. Nikdo sice nemůže tvrdit, že je situace ideální, ale vždycky jde o to z ní vytěžit, co nejvíc to jde. Jako při čaji s Laurou a jejím megaplasmakanónem nebo co. Senoseč, či když se zkrátka tráva seče, je dost příjemnou a odpočinkovou činností. Její protikladem je pak nekonečné čekání na zbytečné instrukce, které ale pak může být kompenzováno snahou o optimalizaci vnitřního tunelování EAP-TTLS modulu, která se zdařila zkrátka na výbornou celý systém je nyní plně a definitivně připraven na přechod do Active Directory zdarma. A za rohem, za rohem se už rýsuje lákavá vidina tak dlouho očekávaného burgeru. Jupiii.