Eida.cz - Bolestivé začátky

Vyčerpání ze začátku února každoročně nebere konce. Opět je tma, zima, za oknem rarášek a Zuzana hrozí najednou na každém rohu. Vánoční výzdoba od Martina do Hromnic vzala konečně za své a ve vzniklém vzduchoprázdnu a tichu pomalu mizí jeden impulz za druhým. Na konci zase přijde ten požehnaný předěl, se kterým se objeví jaro a konečně nový rok, jenže ne teď, ne hned.

Všeho je tolik a na nic není dost času. Minulý víkend byl klasickou ukázkou beznaděje pomyslné desáté řady, kdy se superschopnosti v osudových hodinách ne a nechtěly dostavit i masivnímu množství lubošovské kávy navzdory. Předloni touhle dobou to mohlo být vlastně o dost produktivnější, kdy se předstírání psaní prakticky samo realizovalo skrze pravidelný rytmus a přesvědčení; ty letošní potíže musí mít na svědomí syndrom přistání mezi hvězdami, kdy není už živé duše, která by byla s to se vyjádřit k celému tématu s náležitou kritikou, nebo alespoň s klíčovým zápalem do komunikace. Že někdo neodepisuje na maily, to je bohužel relativně běžné, ale v takto důležitých záležitostech a napjatých situacích to prostě není normální. Jako kdyby měla práce na Pinterestu přednost, višjak. A taky bychom si měli všichni společně připomenout loňský děsivý rok, na jehož začátku nás Princezna opustila a ponechala nás úplně totálně napospas.

Hodně je toho s loňským rokem podobného. Mezi jiným máme za sebou i letošní koťátkový ples, který byl kouzelný a plný prožitků díky mým nejšikovnějším, nejmohutnějším čumáčkům. Asi, jak se zdá, jsou první plesy nějakým způsobem těžké na strávení, protože například Terezka nenašla na tomto svém přímé uplatnění nebo vizi, takže aby se vyhnula nepříjemnostem, zůstala sama a opuštěná, nebýt chvilek, kdy jsme si hráli na baru nebo se fotili s čiperníky. Nebo děsili ty nejmenší :). Příští rok, vydrží-li u nás, to i pro ni bude snazší a stravitelnější. Když už nebude otrokyní svojí vlastní aury. A protože je nezbytné nechávat staré konstrukty odpočívat na věčnosti, nedošlo ani k žádným incidentům. Byl to vskutku nádherný králíčkový večer s lanýžovými bytostmi.

Zbožným přáním únorů a kávových úterků je ona ztracená superefektivita. Pro zachování kontextu plynulosti mám alespoň v Ingress vytyčený AP cíl, což se minjimu moc líbilo. V operačním plánu je získat další access level ještě do Zuzaniny deadline, přičemž to odpovídá nějakým necelým 3,800 AP denně. Zatím je vše v pařátku, dokonce s týdenním předstihem. Kéž by všechno ostatní bylo takhle snadné a kopírovalo dějovou linii. Jako před dávnými věky. V létě 09 jsme vstávali velmi brzo ráno a celé dny byly vedené s nebývalou lehkostí; vznikaly nové, docela komplexní věci. Pak jsme jednoho dne vyletěli komínem a prvních 1000 dní smetlo všechnu tvořivost do ztracených a zcela nepodstatných snů. Možná ještě za okamžiků Avi bylo pár náznaků přešlé slávy, ale i ty následně upadly do zimní bouře, přišla tajná mstitelka, degradovaný stav a pak byl pryč i celý pocit z velitelství. Už ani kavárna nefunguje jako dřív. Sice naštěstí ne v pátek na dvě hodiny, ale v pondělí na jednu hodinu. Co je to za život.

Ve vzduchu už přitom je cítit jaro, justiční jaro. Skutečné začátky - špičky - MMXVII. Jen jsou zatraceně bolestivé. Už aby to celé bylo. Co víc si vlastně přát, než dirigovat tuto překrásnou symfonii - konečně opravdovou 7-vědeckou úroveň snoubící nejkrásnější čistotu podstaty dokonalých myšlenek s pokročilou technologií, a to pěkně v duchu opravdového umění. Občas jsou zkrátka naše přání mosty, jindy osamocené ostrovy. Záleží na každém, jak moc si k nim bude chtít najít cestu, jak moc povolí svou auru nepřemožitelnosti otevřít i jiným zjevným i nezjevným realitám. Je to asi jako koťátkový fight club. Ten má potenciál rovnoměrně rozvinout ducha, mysl i tělo, jen je u čumáčků třeba překonat vnitřní strach z rozsahu cizí moci. Ukázat, že nikdo sice není superhrdinou, ale každý jím může být.