Všechno je krokodýl. Nebo alespoň tak nějak se to dřív říkalo a byl to vlastně zase jen koncept, jakási skorovánoční, relativně nemocná sentimentalita, mající za cíl bez ochechulí a ryze symbolicky vyjádřit tu zbytečně složitou tíhu světa - že jedna a tatáž věc v našem vesmíru může mít několikero stejně výstižných, úplných a stejně pravdivých pojetí z několika velmi různých úhlů pohledu, dokonce z velmi různých oborů. Ale je to skutečně tak a za všech okolností? Nebo k tomu musí existovat ještě něco mezi nebem a zemí, něco nad námi, nějaká dokonalá jednota? A existuje ona pomyslná škola pro blbky, kterou si nějaká blbka dá do profilu v naději se stát také krokodýlem?
Je zima, u balkónových dveří centrálního velitelství se netopí. Všechno je najednou zase nejasné a mrazivé. Dnešek by se dal shrnout jako další vynucený výlet, neboť nic legitimního se tu od rána neodehrává, protože by to bylo zbytečné. Jsem tady, protože není kam jinam jít. Není možné sedět pod žádným stromečkem, nebo si jen tak dlabat v pokojíčku dýňku. Pokud je domov tam, kde je srdce, kam půjdeš, když nemáš srdce? Srdce divoké mne dovedlo sem, na jediné místo, které dává ještě tak nějak smysl mezi těmi mála cíli strategického plánování. Jak se ale ukazuje, tak jen o některých víkendech a některých pátcích, ne teď, ne pořád, ne vždy, neasi.net.
Do adventního ticha liduprázdné dvorany si ke stolu přisedly dvě malé studentky andragogiky a začaly na sebe navzájem chrlit všechno, co jim zrovna přišlo na jazyk; chtěly si popovídat jako u normálního setkání, asi jak se mají a co je u nich nového, případně zároveň s tím se o odpovědi na všechny otázky, nebo alespoň o odpovědi na všechny otázky ze všech zkoušek. Nešlo uvěřit, vždyť takové vodní typy většinou vídáme jen v méně kvalitních filmech a míváme častokrát za to, že je to všechno naštěstí jen fikce, že tohle prostě nemůže být, že není možné, aby bylo. Odráželo se na nich značnou měrou takové to teoretické vzdělávání, když se to poví slušně. Především ta z nich první, menší, ne nepodobná špičkám z obchodky, vyprávěla svůj novopracovní příběh plný zdánlivě nesmyslných zvratů a událostí, které nemají východiska. Jakási ani ne půlúvazková projektová prevence sociálně patologických jevů na učňácích by se zcela jistě dala pojmout docela hravě a tvořivě, a to při zachování základní myšlenky pozitivního přístupu a radosti. Tady u slečny zřejmě došlo k nějaké chybě, protože si nedovedla poradit v situacích, nad kterými by klidně mohla jen mávnout rukou, nebo je uchopit naopak hrdinsky a snažit se všem ukázat, že je potenciál čumáčkovství existuje v každém z nás a není nutné vyloženě hýřit cizími slovy a učebnicovými příklady - můžeme přeci vycházet z příběhů z našeho okolí tím, že najedeme společnou řeč.
Druhým extrémem byl proklad povídání a řeči právě otázkami a odpověďmi na testy, který byl natolik vzdálen realitě, že se podobal až surrealistickému obrazu ztracenému v čase - chápu, že zařadit správně investiční prostředky v managementu školství může být docela složité, ale dost možná právě proto, že to vím, mi nedávala nejmenší smysl nelinearita jejich uvažování, na hony vzdálená obyčejné logice. Ty holky nikdy nebyly ve skutečné, pravověrné instituci. Nabízí se otázka, zda byly skutečně těmi blbkami, nebo došlo jen k jejich přeučení teoretickým vzdělávacím systémem, nebo byly na základě kombinace obou těchto možností snadno zneužity zločineckými neziskovami ve snaze udělat z nich zombie, jak je tomu dneska běžné. Mohly šeptat, křičet, nemohly se skrýt, jen přemýšlet jim už nešlo - když něco nenašly v loňských testech, následně ani v přednáškách, snahu vzdaly a nechaly otázky v prázdnotě.
Pak konečně odešly a byl klid.
Je zima. Všechno je najednou zase nejasné a mrazivé. Tenhle den mi hodně připomíná dny na FITu. Ty byly nakonec všechny nejasné a mrazivé. A nebylo to jen skutečnou zimou způsobenou diskomfortem nutné přepravy, nebo jen špatně navrženou budovou, ze které chlad čišel z každého rohu. V hlavě se mi vybavují obrázky šalinového neštěstí, kdy na konci listopadu nasněžilo a bylo nutné se prodírat rozmáchaným sněhem s tmavě oblačnou oblohou nad hlavou. Kdy ze všeho utíkaly šestky. A jak vypadaly tváře lidí okolo. Častokrát zpětně, když je vidím, si neodpustím připomínku o jejich naprosté nepoužitelnosti, budiž takový projektový krocan důkazem. Ale podívat se na to z jiného úhlu otevírá najednou úplně nové obzory, které dosud byly jen kamínkem bez své skládačky. Nepoužitelnost krocanů je způsobená doktrínou dělej, co ti řekneme, která vychází z přetížení, přeučení a vyhrožování, že jestli něco nebude včas a podle normy, tak někoho jebnou po palici. Shapers, tvarovači vrstev, snažící se fixovat homogenní vzory v myšlení.
Není to tak dávno, před pár dny tady na interwebech povstala z popela jedna osoba, která po dlouhé bitvě dostála svému prvému bukanýrství a rozhodla se po něm opět vynášet svého ducha opět do sfér… mmm. Za celých pět let, krosis, se povedlo pečlivě nasbírat dostatek materiálu umožňujícího porovnání způsobů manifestace tehdejší svobodné a nynější, jaksi pozměněné a deformované duše. Ten posun mi nepřijde samovolně osobnostní, je zcela jasně způsobený celým procesem studia. Poslední zveřejněné myšlenky postrádaly oproti těm starým určitý lesk radosti a schopnosti hledat inovativní postupy jen tak pro zábavu, zkrátka všechno se stalo ze dne na den strohým, přímočarým, všechno dostalo jen tvrdou cestu. A mně to bylo líto.
V ten okamžik padla ta osudná otázka - je FIT škola pro programátory? Minjiho odpovědí na takto stroze plácnutý dotaz bylo dle očekávání zcela jednoznačné ano. Ale dost možná asi nepochopil celý aspekt otázky, která takto formulovaná byla spíše výkřikem do temnoty a zděšením se, že celý ten proces studia byl spíše programovou tvorba krocanů pro otrockou práci. Vybavuje se mi, že před pár lety bylo docela moderní nadávat na FIT, přičemž nadávačníci dostali častokrát po právu vylískáno za nevhodné vyjadřování a šíření lží, polopravd, nebo i pravd. Jako komu čest, v drtivém procentu odchází odpadlíci do MUNI, kde dostanou svou první pořádnou levicovou dávku a jsou vlastně nuceni šířit jakékoliv názory, takže je jedině dobře, že se někdo oficiálně postavil proti nim. A u těch ostatních nás to vlastně ani nezajímá.
Delší dobu mám pocit, že je náš obor popelkou fakulty.
Je pravda, že jsem v jistém smyslu na obchodce a na obchodce už zůstanu, protože mi to tak vyloženě vyhovuje, nikdy jsem necítil vyšší radost, jako je tomu teď a rady z našeho velitelství. Za celou dobu nám s výjimkami docela omezených a nepřipravených případů nikdy neříkali, abychom šli tvrdou cestou, spíš naopak, ať využijeme jakékoliv invence, v některých případech dokonce otrocké práce, pokud nám to přijde jako krok správným směrem. Všechno je tady managementu. Především o managementu myšlenek, které je nutné lovit v nekonečné pláni a krotit je a zabalovat do ruliček a… Zkrátka a dobře, podobně jako v případě návrhu interiérů a dekorací tady nastalo pár velmi klíčových momentů, které posunuly celé chápání světa o několik úrovní výš, de facto zde byla možnost vidět, jak lze předzpívat krokodýla. To je samo o sobě docela dost abstraktní a přitom tak úžasně jednoduché - před očima vidím, jak přišla doc. K. a Dr. Sovička a další čiperové a jako mávnutím kouzelného proutku převedli eleganci shrnutou v esenci sebe sama, manifestaci krokodýla vysvětleného mimo náš obor pro náš obor.
Je taky možné, že si s tím asi sami v rámci jiných způsobů nevěděli rady. Co si taky počít, když hlavní katedry stojí v mnoha ohledech tak trochu proti sobě a nedovedou vycítit příležitosti ze vzájemného poučení. Ale co už. Byly to překrásné dny a v časosběrech vypadají tak zatraceně nostalgicky, že je nechci opustit. A snad ani neopustím. Jednoho dne snad všichni společně přistaneme mezi hvězdami a nebudeme se stresovat, že jsme měli kolem sebe jen blbky a krocany, budeme totiž dokonale svobodní.