Dlouhé podzimní dny. Jsou s nimi jen starosti a trápení. A nedostatek odpočinku, který se pochopitelně každou chvíli projevuje. Je velkým štěstím, že na okně září vánoční výzdoba a všechno je takové barevnější, volnější. Jakmile nasněží, bude zase konečně na všechno pozdě a čas se propadne do nekonečné smyčky. Třeba zas nic nebude pravda. Ve městě září vozíky s trdelníky a v jejich dveřích se leskne nehmatatelný pocit skutečné superefektivity - to když konečně nastává hodina superschopností v nekonečných nocích při předstírání matlání.
Bylo to zvláštní, kvůli soutěžnímu klání do podivného dopoledne jen málokdo přišel, a to zrovna když tak krásně sedla ad-hoc vytvořená příprava praktické ukázky, takový najednou Sid-styl. Papíry zely prázdnotou, ve vzduchu visela otázka z Asku a chuť chovat se nezodpovědně a strašit s laserovým ukazovátkem na chodbě byla doslova neodolatelná. V tu dobu ještě běželo spojení na Google podle plánu. Je to ironie, celá naše agenda je postavená na službách Google - korporátní doména, dokumenty, věci. Jednou z nich je plánování dýchánků, které musí být přesně dané. Dělá se to přes formulář, vystavený podle skupin na intranetu, který pochopitelně běží v Google sites. Formuláře obyčejně generují tabulky a tabulky jsou jednak zlo, ale zároveň skrývají celkem vysoký potenciál. Za celou dobu existence tabulek Google ještě nevyšel uživatelům vstříc v tom, aby mohli vkládat tabulku na web s aplikovanými vlastními filtry a dalšími vychytávkami. Vtipné je zjištění, že se to celé dá obejít a přistupovat k určité tabulce, k listu jako k databázi pomocí vychytaného API, které pak vrátí výsledek jako JSON, nebo jako hotovou HTML táfličku. Základní syntaxe vychází z SQL, čili je možné hodně dobře vynechat nepodstatné sloupečky a popřeházet do jiného pořadí sloupečky podstatné. Vypadá to na složitý úkol, pokusit se navrhnout interface tak, abychom ho mohli ráno i skutečně číst; naprosto dokonalým by bylo pokusit se najít jednoduché řešení začlenění agregačních funkcí do celkových výsledků, bohužel tabulka Google není Oracle, takže se žádné datové kostky samy od sebe nekonají a přidáváním dimenzí nelze zobrazit mezivýsledky. Ale co už, ta myšlenka je krásná, asi bu potřeba si připravit nějaký plán a držet se ho, když už je ta šance. Přesně takhle postupovala slečna, co se mi během útěku nachomýtla do cesty na schodech a barvitě líčila, kterak si dala záležet na svém papírovém zpracování. Koho by napadlo, že poradit někomu klasické postupy nebude automagicky implikovat digitální výstupy.
Po našem rozloučení nastal spěch do bitevního úřadu, neboť se mílovými kroky blíží datum, kdy se svět zřítí ve zkázu a můj současný řidičák pohltí temnota. Je to zvláštní, jeden by řekl, že když jsou všechny doklady teď tak skvělé a k olíznutí, bude i vyřízení řidičáku hračka, ale není. Ve změti chodeb zablikala konečně ta správná kancelář a lísteček předpověděl nezvratný osud. Za přepážkou stála úřednice, usmívající se slečna s kouzelným pohledem a s pochopením litovala, že nemůže zařídit poslední chybějící dílek skládačky, totiž novou fotografii, kterou, obdobně jako při vyřizování ITICu, požadují papírovou. Poslala mě dolu do oddělení občanek, kde mají superschopnost pomocí digitální zrcadlovky během několika minut vyrobit papírové obrázky s portrétem, ale chtějí za to jen a jen hotovost, neboť karty jsou na ně moc nóbl. Nebylo ještě ani před obědem, ale slečna se nabídla, že tu chvíli nebo dvě chvíle klidně počká, že stačí odevzdat doklady a dojít se najíst do bankomatu, usmívat se… Po dalším čekání, kdy byla na dveřích fotomístnosti cedulka vyzývající k trpělivosti, se mi již obrázky leskly v ruce a bylo to skoro jako mít selfiečka, jenže papírová. Nad kanceláří stále zářilo mé původní číslo, ne zcela nepodobné 666, a slečna uvnitř již měla vše vyříznuté. Vytištěný, počítačově vyplněný formulář přepsaný z občanky, na který stačilo přidat fotku a zmastit nějaký ten podpis, aby se to celé následně mohlo naskenovat a odeslat státní tiskárně, která z toho pak vyrobí kartičku nepatrných rozměrů s překvapením. Možná je štěstí, že je celá naše agenda už plně digitální, ačkoliv to občas úplně nefunguje. Což se ukázalo hned odpoledne.
~ Pomerančová kůra. Oloupeš: pomerančové core! ~
Stejně už každý bez obalu ví, že jsou autoři Bakalářů ve vší slušnosti skutečně zasrané kurvy. A kdo je s obalem, ten na to přijde během okamžiku. Čert by jim z vlastní vůle klidně odpustil ty finanční svatokrádeže a naprosto amatérský přístup k zalepování jednotlivých komponent běžících na vážně historickém podkladě, jenže oni teď zřejmě přišli na to, že se managementu mozky do cesty zkrátka nekladnou. Do včil jsme měli celkem neutrální vztah plný tolerance a pasivního udržování jejich matlání při životě. Jedním ze šperků v naší sbírce UNIXové automatizace repetitivních úloh byl vál, co pravidelně na podzim číhal, jestli už nevyšla nová majoritní verze. A když vyšla, tak si ji prostě přes noc nasosal, umístil do síťového archivu instalačních obrazů a pak prostě provedl upgrade ve stylu všechno funguje a nemusíme se o to starat. Dneska jsme ale bezdůvodně dostali do držky. Ačkoliv je nepravděpodobné, že by Bakaláře někdo vnější kradl, rozhodli se u nich s novými verzemi CDček k několika masivně nelogickým krokům za účelem poškodit všechny, co používají bezvadnou automatizaci a chtějí si šetřit čas, žít svůj život a plnit si sny. Nebo to způsobila možná ukradená licence fontů třetích stran, s čímž už se nechtěli dál chlubit. Obojí je možné až jisté. Dosavadní webový repozitář, přestože běžel na MS IIS, prostě zrušili. I kdyby to bylo málo, změnili formát názvu CDčka z logického označení školního roku na nelogické označení následujícího kalendářního roku. A jako třešničku na dortu použili nestandardní autentizační mechanismus pro přístup k sosáku, a to prostřednictvím přihlášení Naše škola, či jak tomu říkají. Je to vtip, přihlášení do toho je ultranáročné, pokud všechny programy běžely bezchybně dost dlouho dobu. V rámci upgradů a změn různých struktur (kde některé upgrady pro jistotu promazaly framework webové aplikace, případně rovnou ostrá data v evidenci) došlo k celkem schizofrennímu chování ověřovače licence, který prostě bral výsledky získané někdy v roce 2012 za definitivní a neměnné. Protože mám za to, že si za přeprogramování zasloužím hvězdičku, nechám si postup pro sebe - ale zkrátka jediná možnost, jak přimět ukazatel licence zobrazovat i přístupové údaje namísto prostého zákaznického čísla, byla reaktivace licence od samotného začátku, bez licence. To je nutné si trochu uvědomit, že licenční ověřovač nejde bez licence ani spustit, žejo. Jenže tohle taky pořád nebylo všechno. Po získání přihlašovacích údajů a finálnímu přihlášení se do webového bazmeku se v odpovídající části objevilo jen suché hlášení, že sosák nové verze byl aktivní jen do 13. listopadu a prakticky máme jít do hajzlu a čekat, až nám pošta přinese v obálce fyzické CDčko, které stejně nemáme kde přečíst. Tak co na to říct, když se takhle chovají za peníze malých dětí.
Všechno lze s lehkostí papírových draků hodit za hlavu, když kvůli matlání pre Zuzanu přicházejí ty mrazivé a nekonečné noci. Kvůli předchozímu zdržení byl až uplynulý víkend přijatelným časovým okamžikem pro vytvoření nějakého toho světa čiré fantazie, který nemusel dávat smysl, musel jen hodně dobře vypadat - zdá se, že se to podařilo, protože digitální sazba vede a konečně se dostavil výsledek tak dlouho očekávaný pečlivě nastraženou pastí od března. Jaké to vlastně je, když je někdo tak úžasně opatrný, touží neexistovat, nemít žádnou digitální stopu ani agendu, umí díky svým profesionálním schopnostem analyzovat všechna rizika a přesto se někde může prozradit? Říká se tomu skutečnost, živost, prosakování naší osobní reality do toho maglajzu tam venku a ne naopak. Říká se také, že jsi delfín v akvárijů.