O tom, čím je postupné podzimní malování, se už kdysi říkalo hodně. Bývá pořád lepší to nevyslovovat, když mám teď z divotvorných důvodů mezi čumáčky pod nohama stále střepy této minulosti. Jednoho dne ale budeme stejně všichni svobodní. Opravdu dokonale svobodní. Tak co.
Ačkoliv je dnes nejen u Terezkových úder svatomartinství a v okně se třpytí první povinné vánoční ozdoby, při pohledu za uplynulými dvěma týdny se toho událo věru mnoho - kafe, slunění, kočení a silvestr každou noc. Vlastně ne, ne silvestr, ale dýně. Desítky a stovky dýní, dýňových polévek, veganských vychytávek s dýněmi, veganských upírů po boku dýňáků, čarodějných zvratů ve velení v poli dýní a hořké chuti mandlí, nepodobné dýňovým semínkám v kapsách. Tohle nejsou ale žádné z nich.
-
Hrozný -
Hrozny -
Hroznýšci
-
Ibiščí utopie I -
Ibiščí utopie II -
Ibiščí utopie III
-
Kacor -
Katzor -
Katzorník
Zase je sežraný všechen čas. Není nic mezi, to sněží. Miluji a nenávidím, to je teda hodně upřímný, když to tak otevřeně řekneš. Moje nejjasnější velitelka, její jasnost Zuzana z lesů, si kutá. Snad možná pro svou lhostejnost. Má plán. Dokonce znamenitý. Ale v bolesti a v konci deště kdesi vzadu je ohrožená její šance. A to nelze dopustit. Nechat její šanci napospas, nebo nechat svoji vlastní šanci napospas. Pak se rozhodni. Hoříš u toho modrým plamenem. Pár obrazců narychlo načmáraných na zdi. Město cukroví.