Ve studeném větru a dešti zavrzala stará branka a listy si poletovaly náhle pozastaveným prostorem, jako kdyby se nechumelilo. Ono se totiž skutečně nechumelilo, a to je tak trochu k nevíře, protože k chumelení se věru mnoho nechybí. Nastalo pravověrné podzimní sychrání a na stole se objevila podzimně vytuněná káva, předznamenávající neodvratitelný konec vyprahlých dnů zalitých slunečními paprsky a odlesky melancholie. A kočky si zalezly do svých pelíšků a nechaly si zdát sen o nekonečných zlatých plážích Elsweyru.
Nuže, září uteklo zas jako všechny věci z každého děravého kotouče, jak už to bývá, když se dny znenadání zaplní nějakou činností a podzimem. Letos je toho poněkud mnoho, kromě již téměř tradiční organizace cestování na naše dokonalé velitelství vznikly nové povinnosti v podobě psaní jakéhosi průvodce po úplně nových vesmírech, na které stále ještě nejsme v práci zcela připraveni a vlastně nikdo neví, jak by co mělo správně být a jak vypadat. Jasné je jen to, že s jednou hodinou týdně opět nenaděláme vůbec nic. Naše nové přírůstky do armády nemrtvých mají za sebou teprve první měsíc a kousek, ale ještě pořádně nepřivykly flow našeho prostředí, možná jim to trochu potrvá, ačkoliv jedna vodní typa už vypadá, že co nevidět začne svítit a zářit a všechno kolem sebe ohromí. Loni to myškám trvalo snad do února, pak už z nich byly plnohodnotné a nesmírně čiperné včelky, které měly dokonce i vlastní úl. A stejně tak se i současní noví čumáčci budou muset rozhodnout mezi svědomitostí a anarchií, protože jim stejně nic jiného nezbude. Všichni stejně víme, jak to dopadne.
Protože se začalo venku zase všechno kazit, pocity opuštěného a vysušeného léta zcela odnesl mail od vrchní velitelky Zuzany, která si vzpomněla, že vlastně máme od jara slíbený kontrakt - mnou převzaté řízení, které musí dopadnout dobře, a to za každou cenu. Je to krásný. Ale marno vzpomínat na svištění padajících hvězd v její den, marno doufat v nějakou magickou kávu, která odpálí hranice naší reality, našeho vzájemného nesetkání. Celá situace dává i vědět, že se všechno chýlí ke konci, jako když se osmá řada Dexe zalila krví, že co nevidět skončí operační plán započatý s 4S a dýchánky pod pestrobarevnými stromy vezmou za své. Vlastně už teď není čeho kolektivně nabývat, každý už má vlastní univerzální cestu a musí tak nějak vědět všechno. Tedy pokud chce pokračovat a rozvíjet svůj potenciál k nekonečnu. Chci věřit. Po úžasném večeru, či spíše vědecké noci, kdy hosteska navlečená do kostýmu maskota našeho velitelství pochodovala po chodbách a nechávala si vyprávět zvěsti o violách, kterým nemohla vlastně rozumět, nastala tak úžasně klidná sobota, že to snad nebylo ani možné. A facilitátor sobotního dýchánku byl v rozpacích, znuděný, protože mu taky tak nějak vypálili na čelo znamení okna a nemohl se bránit, i když musel projít všechny základy, když už mu to tak smlouva káže. Ten pocit. Kdo ví, jestli přes svůj filosofický přesah nad technickými aspekty skutečně zosnoval expelaci našeho školáka, patrné to na první pohled nebylo. Oproti tomu ukázka, která byla pak nachystaná na strojích, mohla být pro někoho pamlskem, pro někoho hostií, ale těm, kteří už věděli, nemohlo zabrat více než pár minut času, aby přemohli všechna dokonalá bezpečnostní opatření s neuvěřitelnou elegancí a převzali kontrolu nad celým virtuálním systémem pomocí naprosto legitimních a inzerovaných praktik. Občas to je i smutné. O to smutnější, že nikdo bystrý v ten moment v místnosti nebyl. Co je tohle vůbec za lidi. Nechci teď ani nikdy mezi ně patřit. Zuzana to ví, ale je teď sama, zcela osamocená nahoře ve hvězdách.
Nikam nepatřit je ale často dost na nic, proto mám velkou radost, když u nás na škole čar a kouzel všichni zapadáme do soukolí a že je všechno vlastně tak strašlivě ujeté. Jedním z nejnovějších počinů musí být jednoznačně náš bitevní klub, o kterém se prozatím smí mluvit. Ono těch organizací vlastně vzniká oficiálně celá řada, a to od té chvíle, co se jednomu nečiperovy roztrhl pytel s pitomými poznámkami a každý ho chtěl hnedka zpwnovat, ale nepochodil. Zatím to navenek spíš vypadá tak, že si tu buduji vlastní armádu, což je vlastně vzhledem ke všemu, co bylo dávno předtím, neuvěřitelně komické a úchvatné. Chtělo by to naverbovat co největší počet čumáčků, abychom získali intelektuální a vojenskou převahu a mohli všechno ovládnout a směřovat k lepším časům. Dneska večer bude zas výcvik. A jako předtím… Zkrátka, stejně jak fauvismus přichází, může i podobně rychle odejít, protože i přes slibnost svého potenciálu nakonec nedosahuje špiček vrcholného impresionismu, který zůstal v krvi. Kotel, čest a rituály. Nebo tak něco. Byl zvláštní pocit nechat se nakonec ztratit…