Na konci září se to po podzimní rovnokřídlosti vždycky tak nějak zlomí a nastanou velmi chladné noci a ještě chladnější rána, ve kterých už není radno běhat po městě z barů či utíkat s příbytků čumáčků jen tak. Možná s podzimem přichází i rozum. Možná ne. Na všechno je lepší se připravit - třeba jako dneska s tím topením, aby byla napuštěná čerstvá voda a všechno zapalovalo jak má. Po roztopení dokonce dobře dopadla i kočičí inspekce, takže je všechno formálně v pařátku. Můžeme s tím podzimem tedy začít, pořádně si lísknout.
Fyzická bolest. To je výborná věc proti spánku, shodou náhod je teď i tou nejmenší starostí, hlavně protože konečně vyprchaly vedlejší účinky uvolňovačů svalů a po této stránce to už není tak hrozné. Psychická, ovšem, to je úplně jiná písnička. A nijak bravůrní, jak by se sovičkovsky zdálo. Na aikidu nás učí pracovat s energií zcela opačným způsobem, než bývalo dřív v jiných učeních, a to hlavně v případě tvarových tanečnic, zvykem. Základem je vytvoření absolutního klidu a faktické prázdnoty harmonickou negací příchozí energie, nemá u toho docházet k žádnému jejímu konkrétnímu přesměrování. Samozřejmě to dává smysl, zvlášť když to teď v matematických souvislostech a principech popisuji svým čiperům, jen to často vyžaduje kompletně změnit dosavadní uvažování. Nejprve bylo velmi náročné si představit rozsah prostoru samotného cvičení, ale po chvíli se začala rýsovat univerzální izotropní vektorová matice a pohyby začaly odpovídat přirozeným drahám vektorového equilibria, jen obalující torus, tolik nutný ke správné harmonizaci dýchání, je stále ztracený v nejasnosti, neboť sensei neustále mluví pouze o vnitřní spirále jednotlivce. To je nešťastné, protože co asi tak může vědět o upírech, pokud to v ten okamžik nepozná na první pohled… Celkově zas pro potřeby druhé nemoci degradovaného stavu mi to přijde jako moc prima cvičení, ale to se ukáže v pondělí, co na to řekne odborník a jak moc mi to pochválí. Nebo vynadá. No a psychicky… Nadechnout, vydechnout, vnímat. Třeba se ztratí i ten nesmírně krutý pocit zbytečnosti všech emocí a snažení kvůli komukoliv, kdo si to vlastně nezaslouží, ale zároveň nemá dostatek zkušeností si to uvědomit, přestože je nahrazuje celkem hlubokou a upřímnou, dokonce až odzbrojující sebereflexí. Ještě se uvidí, kam to povede. Bylo by otázkou, zda skutečně existuje aikido technika schopná efektivně zrušit i chainovaný úder tvarové tanečnice. Obojí je moderní, obojí má podobné základy, obojí má navzájem velmi rozdílné primární cíle. Mít tvarová tanečnice černý pásek, zcela jistě by s ním někoho uškrtila.
Byl pátek. Bil zvon. A vzduch byl chladný. Do nesmírně unaveného a po čtvrtečním fiasku namoženého rána zavítaly dvě nové tváře. Á, nové přírůstky do mé armády nemrtvých. Sladká nevědomost. Ověřovali jsme si základní komunikační schopnosti a prostředky a kdesi v půlce, kdesi vzadu přiběhlo pár mých věrných způsobit mi radost v tak náročném dni - a v krku zas úzko, jako před polibkem, ke kterému stejně nedojde. Holky neměly ani tušení, jak je to hrozný den, ale smály a se voněly pocitem, že pro ně někdo stele. Že mají podporu ve svých hvězdách. Bylo to od nich milé a překrásné a i když si vymýšlely na příští týden nějaké nesmysly s malými zajíčky, bez nich by to nebylo zkrátka ono. Krátce po jejich odchodu přišla na řadu další výzva, pokusit se v tom stavu ještě nějak zorganizovat od začátku naprosto nepromyšlenou a nepřipravenou koncepci pro náš nový vesmírný program, co je letos zavedený na vyšších stupních. Už už podle prvotních seznamů hrozilo, že konečně po letech mi snad přímo do náruče kopretin vkročí Karkulka a celý svět se po deseti letech, co jsme se navzájem neviděli, otočí zpátky do čtverečku a dojde k další dílčí synchronizaci a nebude už slov, která by mohla byť jen náznakem překazit toto směřování. Ale nestalo se tak. Nevešla do dveří, nepřišla. Málem nemusel přijít vůbec nikdo, přesto se pár odvážlivců našlo a podiskutovali jsme o jejich… možnostech a chápání, ale zdá se, že bude třeba zavést něco jako zápočty za účast na ukázkách, nebo to celé dopadne naprosto katastrofálně.
Ten třpyt ve vzduchu. Ráno je vždycky ticho a tak zvláštně to voní, to když bývá zima - za očima. Je to lísknutí podzimu, přinášející jednak nezkrotný elán, ale zároveň i vědomí, že nás na konci stejně všichni opustí. Vlastně tady teď nejde o Karkulku, v jejím případě se ani nedalo v první řadě doufat, že se naše cesty ještě kdykoliv v tomto životě zkříží, je to spíš náhoda. Proti tomu bylo nesmírně těžké prožít středeční večer, nebo spíš i předchozí úterní noc, která nebyla zrovna k popukání. Po našem relativně klidném dni i výcviku jsme odcházeli opět ku kamsi na setkání s kolegou a už ve vzduchu viselo hořké a nepopsatelné cosi, nepolapitelná předzvěst špatných zpráv a trpké zklamání. Formálně by asi mohlo být hezké sedět na nočních místech a hýčkat si představu, že mysl, duše a kvůli na ráno plánovaným krevním testům i tělo jsou v dokonalé čistotě a všechno okolo se děje právě teď a tady. Ten poct, kdy sedíme u jednoho stolu vlastně maličký kousek od sebe a jako bychom se stále znali celý život a v tom momentě se otevře nepřekonatelná myšlenková propast a srdce křičí… Je složité se stříci rozčarování a nepodlehnout vlastním snům, když dojmy klamou a když v jednom okamžiku přijde vlastně definitivní rozhodnutí všechno změnit, či spíše vrátit, protože toho najednou tolik nesedí a celý fauvismus není dost. Do tmy, bez rozloučení, se vytratily naše myšlenky a zpoza zatáčky se v očekávaný, nikoliv ve psaný čas vyřítila noční linka a odporoučela se se mnou do hlubin.
Rozhodnutí. Podpořené horoskopem. Vždycky je slušnost tě odepsat. Jen se mi to nechce skutečně nikdy dělat - snad ze strachu, snad z beznaděje. Nastal tříhodinový střih a byla středa ráno. A pršelo. Autem se dala cesta do laborky zařídit s maximálním pohodlím, ale myšlenky nedovolí nezkoumat, jaké by to vlastně bylo nejet svým, ale tvým autem, zastavit tu všem na očích a dělat jakoby nic… jako kdyby to bylo vlastně normální a přirozené. Papíry. Filip a pár telefonů v autobuse. A najednou zase ty výkyvy melatoninu a úplně vidím, s čím musela Princezna bojovat, jak strašně beznadějné a bezedné to pro ni bylo. Ale to rozhodnutí. Přišel večer a já odjel na výcvik ve zbrani úplně poprvé sám. A vůbec nikdo tam ze začátku nebyl. To se spravilo, zacvičili jsme si se vším možným i nemožným a trochu smyli ten přístup s pozitivním myšlením, protože zcela jistě to jde i jinak. Potom přišla noc a nikdo se neozval. Je zase na jiné vyprávění, jak jsem se dostal do centra a jak vás nakonec našel - proč jste mě potkali. Už mi asi nešel tak rychle dorovnat level a už vůbec pak překousnout, proč ses rozhodla to celé zahodit. Sice s poučením stále nosím v hlavě tu strašlivou poučku, že mít rád je zbytečné, ale vyrovnat se s momentální bezradností a zklamáním, že se s ničím asi nepohne, to je tvrdé sousto ke spolknutí. Bolí to a bolet nepřestane. Ale bylo by pokrytecké všem říkat, že nikdy nemá smysl se kvůli nikomu nijak, jakkoliv, cokoliv - a zároveň praktikovat pravý opak. Ono štěstí plyne jen ve chvíli, kdy je duše lehká jako papírový drak. I když, všeobjímající štěstí je taky docela k ničemu, když není koho objímat.
A pak je tu taky moje sólmejt. Je to krásný. Jednoho dne půjdeme na kafe a pak ovládneme celý svět. Tahle šance potřebuje už jenom plán. A požehnání. Dost možná vykročíme vstříc lísknutí podzimu s kávou chuti andělů a slz samotné Audrey. Sny o dokonalosti. Neznám Tě. Ale ta představa je krásná.