Eida.cz - Když pravda spí a lži jsou na odpočinku

Pořád na jakékoliv útěky nevěřím. Ale jako u všeho, dneska jednoduše nebylo zbytí a celý den se musel vypustit jako pára zpod prasklého kotouče. Asi to už byla malá tečka za ztrátou některých možností, nebo náhlá myšlenka z přemíry zklamání uplynulých dnů, každopádně hodit všechno a všechny za hlavu a udělat si krásný letní den na účet budoucnosti, tomu se odolat nedalo.

Zakokrhal čtvrteční kohout a začali jsme. S příchodem prvního září bývalo vždycky takovým nepsaným pravidlem, že se nebe zatáhlo do absolutního černa, začalo mohutně pršet a každý byl okamžitě na svém dně, zdrcený a v řádných depresích. Jenže ne teď, ne tentokrát - asi jsme si tu temnotu vybrali už na předchozím srpnovém dýchánku. Prakticky by asi nebylo ani o čem vyprávět, prostě došlo k formálnímu zahájení s bujarými oslavami, kde nám náš velící důstojník popřál všechno nejlepší do nového roku a navrhoval stanovit si, podobně jako u roků kalendářních, nějaké to šťavnaté novoroční předsevzetí. Podle horoskopu budou všechny hvězdy svítit jen pro mě, takže si ostatní můžou nasrat. Z reproduktorů se pak linula mimo státní hymny i mlhavá vize z minisesterstva, že máme být nejlepší a nedopustit nějaké něco nebo co jako. Kdo ví, zkrátka asi každý podle svého největšího svědomí. Malí, noví čumáčci posedávali dole a tvářili se nervózně, asi čekali něco většího. Ostatně všechny okolní budníky měly pro svoje nové čipery připravené asi daleko větší uvítání s červenými koberci a povinným dresscodem, to se ale u nás, zdá se, moc nedrží.

Po slavnostní ceremonii se mezi nás na schodiště, vedoucí do podsvětí haly, vmetla bez jakéhokoliv očekávání jedna zubejda a začala hned po svém chrlit. A v ten okamžik se už zdálo, že je to všechno špatné, že si bere náš vítr z plachet, že si je vědoma nějaké své monumentální a neotřesitelné převahy, že mě stále nemusí zdravit a že ji nějací medvídkové netrápí a ani nezajímají. Je velkou škodou, že jako mladí máme úžasnou schopnost prožít naplno pocit, aniž bychom ho uměli popsat, a později, tedy s nějakým tím věkem, ztrácíme možnost momenty doopravdy prožít a vedeme o nich a jejich podstatách jen lyrické řeči - a když na to přijde, nějaká vyšší moc stejně zaváže jazyk, snad opět kvůli tomu, aby slova v ústech nezplaněla. V myšlenkách se mi převaloval fauvismus, přitom nikde v publiku nebylo pand, a to ani v zákulisí, když bylo nutné vyříznout nějaké ty prvotní formality. Z nedočkavosti a snad z očekávání zázraku nezbývalo už moc radosti z ostatních milých tváří a možná to bylo asi vidět, ale nedalo se nic dělat. Pak zazvonil telefon s další zdrcující zprávou a míra zklamání byla najednou nezměrná a nedosažitelná, jako když se celý svět naplní prázdnotou. Přitom jisté varování vnuknutím nad pátou ráno, nečitelně popisující hrozné věci, mohlo celou situaci předpovědět. Ačkoliv vím daleko lépe než kdokoliv jiný, že mít rád je v jistém ohledu zcela zbytečné, svědomí nechtělo povolit a neustále věřilo ještě v nějakou lepší variantu. Ale zlobím se. Zlobím se ještě i teď.

Ještě odpoledne jsme se museli zakousnout do hořkého dne a spolykat mnoho příkoří, než se všechno podařilo tak tak narovnat - dočasně, zdá se. Bloudit rozpálenými ulicemi bylo v jakémkoliv okamžiku jako za trest, že je vůbec možné opovážit se na kohokoliv, kým nejsi, spoléhat. Protože to bylo dlouhé, moje 4S se začala nevděčně vybíjet a po prvotním matlání neurálií z čirého nadšení byl její ukazatel baterie jako studená sprcha. Přiznám se, vynutil jsem si nechat si ho nabít a měli jsme díky tomu i zajímavou rozmluvu a kávu a nějakou novou výtahovku a jiná selfiečka. Ale jde o to, že odpoledne po celém tom utrpení konečně dorazil SE, aby skomírající 4S nakonec nahradil ve všech každodenních projektech s výjimkou časosběrného cestovního šílenství plánovaného zatím do července 2017.

Je moc pěkný, naštěstí. Trvalo nezměrně dlouho, než pochopili, že lidí potřebují malé telefony, jinak jim to potrhá kapsy a nervy. Kromě Davídka, který si samozřejmě jede na Plusku jako boss a musí mít všechno větší, i kdyby se na něj zřítila celá jabloň. 

Šestkové fotící schopnosti dostaly možnost se předvést v celé krásně v tradičních Eliščiných oslavách. Letos žádné požehnání nepřišlo, ani nemělo smyslu bavit se o královské ceremonii, podstatná byla vlastně jen finální zkouška ohňostrojem. To jsou pochopitelně extrémní podmínky, protože do absolutní tmy přichází krátké záblesky absolutního jasu a spektrum různých barev odrážejících se ve vzniklém kouři. Mezi 4K a 1080p by asi už nebyl takový rozdíl, zajímavá byla automatická práce kontinuálního autofocusu, který se ne a nedařilo dostat pod absolutní kontrolu, protože nebylo kam pořádně mířit a hlavně nějak manuálně oddělit AF a AE. Výsledek vlastně není špatný, ale na začátku to značně zlobí, protože se to snaží a neví.

Video samotné je jako vždycky zajímavým zdrojem nepokojů a pokojů. Vždycky potěší, když se někdo ozve z nějakou zpětnou vazbou na cokoliv, nebo i když je to zas nějaká tajná ctitelka nebo stalkerka, která má snahu projevit se tím nejlepším, co může nabídnout, někdy o půl jedné ráno. Kupodivu si nikdo už nestěžoval na letošní místo, které bylo zhruba u kašny a nemělo smysl nad ním nějak víc přemýšlet. Jakože ale alespoň někdo měl radost, protože holky prostě milují hudbu v pozadí a bavit se na potkání o hudbě je teď tak trochu můj obor, žáno. Pocit největší mohutnosti se ale dostavil z vědomí, že znovu máme vlastně to kouzlo částečné anonymity jako v devadesátých letech, že na chvíli není žádných identit, že prostě jsme a bavíme se spolu, bez ohledu na naše reality.

Po barevném víkendu mělo všechno vypuknout, tedy přinejmenším v úterý. Bez jakýchkoliv podrobností, plánů a jakýchkoliv možností. Pokud někdy někdo byl na  místě, kde se mu jakákoliv jeho snaha vymstí, tady u nás to musí být ono. Naše veselá referentka to celkem dobře shrnula, když prohlásila, že je to celé salám banán, protože popravdě nedává nejmenší smysl, jak může celá organizace vlastně vůbec držet pohromadě a kdo je schopný jakkoliv korigovat její vnitřní procesy. Dojmů bylo zkrátka ten den příliš mnoho a když jsme zrovna seděli dole a mluvili o velitelství a všech jeho krásách a půvabech, soustředění se už asi zcela odporoučelo do prázdnoty. Jako koho by nezamrzelo, že nevědomky může naprosto zklamat a rozplakat jednu ze svých nejčipernějších čumáčkyň, a to aniž by to bylo patrné na první pohled. Odpustit si to jen tak nemůžu, protože pokud se děje toto a pokud mi autopilot i v autě při okamžiku nesoustředění se začne nabízet starou cestu, která už neexistuje, při příštím vyhodnocení můžu snadno ztratit celý nebeský mandát a klidně přijít o všechny tvarové tanečnice…

Září vypadá na jakousi poslední horkou vlnu, při které se počasí možná trochu směje, trochu vysmívá a sužuje nás. Obezitou. Serverová měření ale skončila úderem poslední srpnové půlnoci a směle se dá tvrdit, že se WD Red v plném výkonu naprosto osvědčily i z pohledu teplotní stability, kde prakticky nijak markantně nekolísají a velmi rychle kopírují teplotu okolí. Ta tedy byla kumulovaná ve vnitřních stěnách, ale to je už jen dynamika šíření teploty a nemá s diskováním vlastně co dělat.

Teploty WD Red červenec - srpen 2016

I vzhledem k teplotám se teď kupodivu velmi dobře spí. Možná až nečekaně dobře, únava vždycky přijde zpoza bloku a nahodí spánek ve svižném kroku. Minimálně noc z pondělí na úterý byla doslova teleportem, a to i navzdory vědomí, že neexistuje žádná spolehlivá příprava na zcela novou situaci, se kterou bude nutné se utkat. A ty sny. Jako vytržené… ze snů a zároveň neuvěřitelně přirozené. Jako když na okamžik neexistuje vůbec nic - jako když pravda spí a lži jsou na odpočinku. Třeba je to nakonec předzvěstí toho, že se zase všechno mění. A že je potřeba všechno držet pevně v rukou a nenechat nikomu ani kost. Stačí zavřít oči a nechat se unášet, vidět věci zpětně zase v úplně nových souvislostech a z pohledů čumáčků. Možná jedna z nich, ta s nejčistší duší, v nestřeženou chvíli zahlédla tu nekonečnou hloubku nenaplnitelné upírskosti a neutišitelného hladu, se kterým bojuji každý den. Třeba vlastně všechno bylo kdysi jinak. Třeba jsme se tehdy vyprovokovali navzájem a fascinace z flow temné energie byla zase jen dalším projevem jiné nenaplnitelné prázdnoty. Nevím, nakonec si každý nese nějakou tu příšerku a je daleko jednodušší spoustu věcí nevědět, nezajímat se. Když něco nechce jít samo od sebe, co kdo zmůže, když to začne lámat přes koleno? A když někdo najednou nechce zůstat? No tak ať si jede třeba do hajzlu… Ono není nutné se zbytečně rozčilovat, když přece stačí jen chillovat. Ty největší dny nás teprve čekají a ukáže se, jak moc je účinná zenová logika v tom chaosu, který tam venku vládne. A když nic jiného, zítra bude poklidný výlet. Ňuf.