Vyloženě produktivní den musí být to, po čem by měl asi každý toužit. Touha realizovat se, nebo někoho přinejmenším okouzlit, šokovat. Případně vyndat, ať už to v ten moment vlastně znamená cokoliv. Většinou začátek podzimu vlévá do žil úplně novou energii - takovou tu temnou vlnu přicházejících depresí a sychravosti, vybízející všechny k vyšším výkonům. Zkrátka ve dni, když nastane čas rozloučit se s létem a přivítat nový školní rok. Už to začíná. Smráká se brzo, má drahá, a po zdech lezou pavouci.
Jestli něco vyloženě nesnáším, jsou to zcela jistě lidi. Leckdo by mohl namítat, že možná s takovým přístupem třeba nemám ve školství co dělat, ale to je právě ten magický paradox - ochočit si dav nebo skupinku z davu a konfrontovat je s několika různými pohledy na realitu jako takovou, případně jim odkrývat doposud utajené střípky spektra této reality. Je nesmírně uklidňující, když se každý den v takovém prostředí děje něco nového, když dochází k zázrakům. Mám za to, že tohle musela tak nějak cítit i Avi. Přesvědčená v pozadí svého bubáctví.
Vstávat a jít cvičit do budníku s očekáváním, že prostě bude stačit vrátit vypůjčený tablet a zas jít, to bylo poněkud naivní. Hned za prvním rohem, aby to zkrátka nebylo tak úplně snadné, vyskočil jeden z divokých nižších polofacilitátorů a stěžoval si na tíhu světa, že se museli na tento rok přestěhovat do jiných budov, jak už to obyčejně bývá, když se celkově po několika letech obmění klima. Je vlastně hrozivě snadné takové čiperníky hned zkraje obvinit a dál se jimi nezabývat, protože oni prostě nevidí do toho managementu a nedovedou si asi představit, že celý svět se zkrátka nemůže točit kolem jejich jediné potřeby síťového skenování na profi kopírce, a to zvlášť, pokud je o něco blíže ke stolu kancelářská multifunkčka. Celá situace pak samozřejmě vygraduje do povzdechnutí, že bez celkové koncepce se tohle prostě nedá dělat, krosis tableflip, že není pomoci. Na druhou stranu, právě tyhle situace svým způsobem mají tolik nutnou duši - generují totiž čas. No ale co už, všechno se zkrátka připsalo na seznam a než se konečně objevil vrchní velitel, kterým naštěstí a z požehnání skutečně je Pilift-esencián, měl jsem tu čest počechrat jednu novou bezdrátovou Epsonku. Jsou to prima kusy, čím chytřejší, tím méně inteligentní. Jednou se tam nedá včas barva a zacyklí se to, takže vlastně asi něco jako střešní sekvence u CC. Dlužno pochválit, že případná barva vážně nejde z ruky jen tak snadno dolu a nejspíš budu mít fešné CMY šmouhy na ruce ještě pár dní.
Jenže tohle by nebyla hlavní část dne, tou měl být náš dlouho očekávaný dýchánek na naší škole čar a kouzel, který doprovázela nesmírná bázeň a zvídavost, zda skutečně dostanu alespoň pro letošek své čumáčky zpátky do svých spárů. A stalo se. Ono to celkové vyprávění bylo vlastně jako vždycky o ničem, alespoň pro ty, kteří ač už načichli, přecijen přišli z jiných světů. Když tam pak komukoliv řeknu, že jsem vlastně něco jako inženýr ekonomie a rozumím vážně dobře jen matematice a černé magii, kontruje odzbrojující roztomilostí, jíž na světě snad není rovno. A stejně tak naše současná stínová referentka, která vlastně zažila jen konec minulého roku a nemohla si vychutnat ten kontakt s čumáčky plnými doušky. Bylo to komické, když seděla naproti, nemohla rozumět, ale psali jsme si během referátu našeho velení i během následného školení a bylo nad slunce jasné, že vlastně nikdo by nedokázal adekvátně zasáhnout v nepředvídané situaci, a to i kdyby došlo k průtrži kačen a trackery by padaly. Je zvláštní, že to vlastně celé funguje. Jenže u nás jsou nepředvídatelné a přinejmenším zvláštní události zkrátka všechny.
Trochu až zamrazí, že ona, ač sama zkušeně-mladým děvčetem, ve skutečnosti více zapadá mezi mé čumáčky, jejichž obyčejů má ovšem během své práce jen velmi nereálnou šanci se jakkoliv dotknout. Nemyslím si, že to je tím, že třeba s věkem přichází rozum (nebo taky v mnoha případech ne), faktorů je jistě víc a nesnažím se je pochopit i navzdory styčným plochám okamžiků, kdy ji někdo z čumáčků lákal na projížďku - a proč by taky ne. Asi se nechávám unášet po větru a ničeho se mi nechce dotýkat, nebo dělat drama z toho, že máme slevu na automatu na kafe, i když by bylo vzhledem k jelením časům daleko schůdnější a přirozenější prostě vyjít vet a dát si kafe lepší a dražší. A hlavně zdarma. Je to zkrátka dojem, kdy je všechno zdánlivě znovu ve svém středu a nemá už význam zabývat se rozhodnutími. Zkrátka jako když ti přijde zpráva a ani ji vlastně nečteš, neboť už nezáleží na slovech, všechna tu už byla. Zůstává jen pocit z ní. Že přišla. Že to je jediná pravda, které se v tom okamžiku dá dostát.
Myslet na středně vzdálenou budoucnost, když nepřečtené zprávy visí teď a tady, je vlastně tím nejvíc uklidňujícím. Že každý z nás zkrátka má nějakou cestu a s ostatními můžeme sdílet jen její kousky a úseky, možná snad dokud jednoho dne společně neučiníme to rozhodnutí kráčet spolu jednou cestou navěky mezi hvězdami. Je těžké smířit se s tím, že je na obzoru posledních pár měsíců na zenitu milovaného velitelství, během kterých musí povinně vzniknout i napínavý příběh ke čtení pro Zuzanino srdce, aby byla celou dobu soustředěná a mohla zároveň v průběhu hlavním hrdinům i fandit. Cokoliv přijde, mít tu cestu. Postarat se o postranní rozvoj pandího fauvismu zenovými koány. Už to začíná. Poslední týden volna a pak konečně všechno najednou a náš pravidelný výlet. Není přeci možné se netěšit, když to nejlepší nás teprve čeká.