Před půl osmou večer konečně zapadne všechno zase do kostičky. Proroctví se naplní. Nebo tak něco. Dnešní ryzí zuzanství protínající svým měsíčním svitem Střelce je ale už samo o sobě příslibem vykoupení z toho dlouhotrvajícího a zbytečného zahryznutí, třebaže by nakonec ani jedna hvězdička přes mraky nespadla. A hodinu po tom zapadne sluníčko a lidi dělají, jako kdyby měli navrch. Cucáci chvástaví.
Velmi rychle se přiblížila půlka srpna, a to je vždycky docela na pováženou. Z horka přichází zimy a všechno se připravuje na podzimní nádech, který by byl posledním úderem proti rozvernému letnímu hraní a radovánkám. Ještě před měsícem a půl na nové kapse zavládla myšlenka obnovy všeho, co s ní souvisí, tedy i znovudoplnění původní sbírky 2012, kdy se v prostoru brány objevily celé řady SG a všechno bylo jaksi v pořádku až do nějakého výbuchu, který zůstal doposud utajen. Tragédie proti původnímu plánu je, že nejsou seedi. Stáli jsme na náměstí peerů a ptali se mohutných trackerů nad námi, dají-li nějaké, jenže ono nic. Před polovinou všichni odešli a automatický hryzák, toliko démonizovaný Transmission, viděl už jen dva chudáky se zastaralým klientem, co se sice napojí, ale nejsou už s to ani sát, ani nabízet. Nejsou veliteli. No a jediný stovkař bude už přes týden v nedohlednu. Samá trápení.
Noci byly teď celé vyplněné neurálním malováním a hledáním všech ostatních tajemství vesmíru. To ovšem chvilku trvá, takže přebytkový čas mohl být s klidem věnován dalším letním kratochvílím, konkrétně nostalgickému myškování v Heroes III. A tentokrát konečně bez virtuálek, protože s upravitelnými wine prefixy se všechno dělá daleko líp. V OS X postačí jako direct draw renderer zaměnit tolik zatracované a všemožně ohavné OpenGL za GDI a je vymalováno, všechno je jako za časů. A ty časy… Protože je všechno ve skutečnosti jen jednou jedinou kopií, hromadí se staré vzpomínky na kupě a zůstávají tam ve starých savech na věky věků, dokonce i když jsou přes deset let staré. A to odpovídá přesně té době, kdy byla noc a kolem se plížila rodina plná vší a pavouků a už bylo jasné, že tohle nemá budoucnost, že nic a nikdo není, že každý musí trávit nějaký čas i sám se sebou, jinak z toho zešílí a nezbude než vztek a lítost. Ne nutně v tomto pořadí.
Těším se už na noční hvězdíky. Možná spadnou. Možná se odrazí od mraků. A třeba taky ne. Asi se už nepovede je přes vypálené oči nějak zachytit jako tehdy, chybí k tomu silnější Měsíc. Bohužel. Snad taky kolem pobíhající hryzák nebude skákat na stativ a rušit všechno svým svým mohutným funěním. Třeba se celý koloběh už konečně nějak uzavře. Přes TT-efekty naprosto pitomých a vymletých aktivistek a dexování po letních nocích, fotovýlet s Avi, brouzdání horkem na otevřeném moři, až po tvarování mých čumáčků. Ve hvězdopádech je vše hrozivě malicherné a bez hlubší pointy - samé dohady, lži, nebo u někoho prostě povrchní neschopnost se skutečně do něčeho zahryznout. Padající hvězdy jsou zkrátka jako Ph.D. sny o nepřekročitelných vzdálenostech. O nepolapitelnosti okamžiků. A nevyzpytatelnosti naší vzájemné osudovosti.