Eida.cz - Rukopisy monarchie

Dobám těšení se na víkendy už celkem dávno odzvonilo a zřejmě se jen tak nevrátí, podobně jako chvíle strávené v tichých zákoutích u šálku lahodné, bolestivé kávy. Všechno se podle očekávání rozpadá a když máme někoho rádi, nejspíš si necháme raději i rozbít tlapku, než aby byly navždycky pokažené nějaké ideály. Občas to tak bývá, někdy ani kafík není dost a když nejsou výlety normální, zůstávají už jen ty vynucené, jako byla nedávná výprava za rukopisy monarchie.

Není potřeba se ničím trápit, všechno se dá možná hodit za hlavu a z hodiny na hodinu jako lusknutím prstu, nebo jako lísknutím si zamaskovat všechny ty moderní digitální manifestace a vyrazit, zatímco naše tajné třeba se někde potkáme zůstává zcela nedotčené přes 300 km daleko v pomyslné zahradě, která ale vlastně ani neexistuje. A ta bolest je skutečná; zklamání z blízkých a z absence inteligentního velení. Záměr, který nedává smysl a pocit, že je všechno podělaný už od samýho začátku. Napospas bez konkrétního operačního plánu.

Při poslední riskantní akci ve Vídni se nám kdesi v davu ztratily děti a museli jsme je hledat. Tenkrát to dopadlo naštěstí úspěšně, s Kateří jsme je našli a dostali jsme za odvahu hvězdičku a zdánlivě nedlouho potom přišlo i formální povýšení na taputukanské bukanýry. Jenomže teď jsou zásluhy našemu budníku už asi úplně ukradené (tedy pokud teď na podzim nezvítězí Pilift-esencián a nějakým způsobem všechno nepovznese do nových rozměrů) a nejvyšší velitelství v tomhle letním ohledu nepředstavovalo žádnou oficiální kapacitu. 

Ona cesta vlakem zabere sotva pár hodin, asi není rozdílu mezi výpravou na Moravu a výpravou do Vídně, popravdě k předpokládané výjimce došlo sice až v Paellině Břeclavi, ale ne kvůli teoreticky předpokládanému koumání nějakých oprávnění, ale prostě se to zaseklo a přišlo přerušení, protože měla lokomotiva závadu na reaktoru. Je to dost možná kvůli tomu, že Siemens neumí vyrobit nic pořádně, ale to je teď asi vedlejší. Jak krajina ubíhala, počasí se měnilo a čekování začalo už v ten okamžik postrádat smysl, protože nebylo už na co se těšit, už nepadaly žádné speciální odznaky, už to nebyla zábava, ale pouhé rozbíjení čumáku.

Základem celé monarchie je její hlavní město a Franz Josef. No a protože císař má sice výročí, ale ne už skutečné narozeniny, zůstává už jen pouhým hologramem a jen by zdržoval od plánovaného úkolu, kterým bylo dostat se co nejdříve ve stanovený čas do správného oddělení vídeňské knihovny, která má hned několik zajímavých vlastností. Jednou z nich je uspořádání dost podobné příhodě z karetního incidentu baňky, která si neuměla hlídat své pobočky a vlastně netušila, co se kde nachází, dokud to nějaký její specialista nezjistí. První zastávka, Hofburg, byla spíš tak trochu formalitou po cestě, která stejně neměla žádný skutečný význam než ujištění se, že je všechno skutečně rozsáhlé a rozmístěné napříč celým městem. Druhá zastávka už měla konečně potenciál - Wienbibliothek im Rathaus. Neues Rathaus je jedna z ikonických špiček Vídně, kde je neustále festival a vánoční trhy a všichni jsou šťastní a fotí se u památek a mlsají věci ze stánků. O dost zajímavější to je ve chvíli, kdy není návštěva turistická a je potřeba skutečně proniknout tím špičatým tajemstvím za oponou, totiž v tomto případě spíše za dočasným plátnem určeným pro promítání nějakých festivalových filmů, u kterých každý sedí a cpe se pamlsky z přilehlých stánků.

Každou chvíli se něco opravuje a de facto každá historická budova je nepřetržitě staveništěm. Musí se jim nechat, že mají systémy stavenišť na vyšším levelu výborně vyzkoumané a bezpečné, ale zas to tak úplně už nepřidává na celkové přehlednosti opravovaného místa. Zkrátka a dobře, zmiňovaná knihovna se v budově nachází podle doporučení dělníků vlevo, což je vlastně vzadu od hlavního vchodu, a tedy po našem vpravo. A je skutečně daleko snazší projít hlídanou hlavní bránou skrz tři dvory plné připravených stolů s pamlsky na raut, než se pokoušet prolézat staveništěm a improvizovanými zábranami, kde čiperní dělníci leštili podezdívky nebo cože. Každopádně jeden povídal, že je támhle uvnitř plán a že jinak netuší nic. No dobře, plánek tam skutečně na zdi byl, ale co bylo ještě lepší, hned vedle něj blikal výtah a dokonce i správná budovní sekce, takže nic nebránilo skutečnému výletu do knihovny.

Bylo asi trochu naivní si myslet, že i když je celá akce pojatá jako předem plánovaná meziuniverzitní mise, že tam bude už někdo výhradně připravený a vše bez ochechulí zařídí. Hned prvním kamenem úrazu mezi zuby byl na hlavní recepci sedící Ital. Sice to mohl být i Švýcar, ale stejně měl italské jméno a manýry a neměl tedy nejmenší tušení, o co tu vlastně jde, přestože telefonoval svému vedoucímu, ekonomickému oddělení, na vrátnici rakouského parlamentu a na nedalekou benzínovou pumpu. Ono nejde ani tak o to, kam všude volal, ale pak z něj najednou vypadlo, že i přes průvodní dopisy bude nutné si zařídit běžnou registraci, aby tam asi měli všechno ve čtverečku, totiž v pařátku. Pomineme-li zdánlivou důslednost v detailech anglických a německých registračních formulářů, naprosto nikdo nechtěl vidět jakékoliv ID, které by potvrzovalo uváděné údaje nebo ověřovalo podpisový vzor. Každopádně během několika minut z toho úsilí vzešly čtenářské kartičky a registrace byla kompletní.

Čtecí sály jsou mohutné, vysoké a působí majestátně, dokonce jim v žilách koluje eduroam. Mimo poněkud neobvyklého způsobu podpory neuzemněných adaptérů v zásuvkách pod lampičkami má každý stolek speciální označení, aby si tam každý mohl najít svoje místo a všechno si tam v klidu proštudovat. Ticho bylo přerušované občasným šeptem a kolem chodily nejspíše hudební vědmy. Každopádně místní facilitátorka mluvila ryze vídeňsky a neanglicky, přesto ale našla na stolku obálku s vysněnými rukopisy a s politováním oznámila, že místní důstojník, se kterým byly vedeny vyjednávací pohovory, má dovolenou a zřejmě někde v ZOO už krmí pandy a do práce jen tak nepřijde. Nevadilo to, přes sto let staré originální rukopisy a k nim vydaná oprávnění pro kopírování naprosto postačovaly nějakému plánu a už se zdálo, že bude všechno vyřízené k naprosté spokojenosti. 

Pak přišlo ovšem další přerušení při snaze vyhledat ještě jednu z knížek, ve které se měla skrývat veškerá tajemství vesmíru a takové ty věci. Asi. Čiperný asistent v oddělení knížek byl hodně schopný a pomáhal, jak se jen dalo, bohužel jeho slib, že knížku převezou z horních pater během hodiny dolu se nenaplnil, jelikož tam nebyla a bylo třeba si ji vyžádat z úplně jiné budovy chráněné šestihlavým poníkem. Ale povedlo se to během následujících asi 21 hodin a veledílo bylo skutečně k dispozici, i když nedávalo pražádný smysl. A jediným východiskem byla víra, že snad existuje technický prostředek, který dovede stovky fotek pomačkané knížky z iPhonu přetavit na čistý text a že už brzo všechno skončí a ke svačině bude výborný croissant.

Je velice nutné sdělit, že Vídeň jako město je celkově interaktivní a opravdu dost dobře funguje s plánováním na chytrých zařízeních, tedy že je možné se města dotknout. Ale zas k čemu by byl telefon, kdyby na něm nešlo dělat i něco jiného, takže kromě provozních informací a kradení mayorství v knihovnách bylo velmi pěkné užít si velké město v Ingress, kde stačilo udělat puf a všechno bylo najednou bílé, jako kdyby se zrovna nachumelilo.

I když všechno, asi ne úplně všechno. Zásadní háček na příjezdu do Vídně byl v tom, že to celé vypadalo jako přijet támhle někam do Iráku. Vídeň je neuvěřitelně zamuslené město a islámců je na každém kroku kam až oko dohlédne, všude se nacpou a na každého hned útočí, je to incident oddělený jen nepatrným okamžikem od naplnění. V jakémkoliv podniku panuje venku pohoda, dokud tam nepřijdou islámci - ostatní si pak přesedají na vzdálená místa a všechno se hned kazí. Je například velice těžké potkat normální a svobodné lidi třeba i na Mariahilferstraße, protože proti nim chodí hrny ozbrojených islámců a razí si skrze ně cestu, jako kdyby jim to tam patřilo, dokonce mají tu nebetyčnou drzost, že útočí i uvnitř křesťanských katedrál. Je to nechutný a hrozný, ve všech ulicích si vyřvávají a zcela pak zaniká význam odkazu monarchie a oslav Kaisera, protože s celou situací tam nikdo nic nedělá, celá Vídeň prakticky zaniká a bude potřebovat radikální řez, má-li se kdy znovu postavit na nohy.

Ale i tak zůstaly ty největší věci na svých místech, tak by nebylo úplně vhodně se na ně nejít podívat. Povozy s koníky jezdí pořád dokola a vozí zvídavé turisty od jednoho koukání k druhému, pod tichými stromy ve Volksgarten poskakují a krákají vrány a Italové tam pořád mezi růžemi ničemu nerozumí, spoustu setkání je stále milých a přítulných a kdo zestárne, už asi mladší nebude. Naštěstí všechno zřejmě zůstane ještě dlouho v rukopisech monarchie a dokud to tak bude, pořád bude existovat naděje. A pamlsky.