Dny utekly jako voda z děravého kotouče. Snědl nás úhoř - květen; jeho špičky zesílily a během posledních ultrahodinových víkendů roku vyrostly do nečekaných, načepýřených rozměrů. Sluníčko právě pomalu zapadá za prvním plně maturitním dnem jako předzvěst začátku konce a jeho paprsky nás trpělivě hladí po vlasech jako dotek věčnosti…
Celkem nesčetné dny po velkolepém představení s mými nejoblíbenějšími zpěvačkami vyvrcholily v předchozím týdnu absolutním a statisticky významným zaneřáděním. Dlouho nevyslovitelná a téměř neuchopitelná touha dojíždět s radostí a svěžestí sobě a časným ránům vlastní každý den na naše nablýskané velitelství se snad na jeden jediný diskrétní okamžik zhmotnila a vznikl pro ni skoro plán, jen poněkud ztracený v přelomech přemíry běžných povinností okolo. Nikdo asi nepochopí, proč je všechen shon vždycky nacentrovaný do jediného pytle, tedy týdne, který má vše naráz rozhodnout. Je to celé totiž nesmysl. Navíc se bohužel ukázalo, že každý jeden krocan ze současného náhodného hejna je ve skutečnosti naprostý kokot. Nebo jak jinak vysvětlit, že šanci překazit jakýkoliv elitářsky významný prožitek z ultrahodinového víkendu dostal nějaký čtyřiadvacetiletý cucák s nečekaným prohlášením? Dřív nám bylo líp a přestože poklidnou idylku čas od času narušovali managementážníci, tak nějak to ještě bylo na celkem snesitelné úrovni, žádné nevtipné nerdovství, pitomé otaku zírání nebo nedejbože snižování našeho věkového průměru se nekonalo. A tihle strhávají snad všechny velitele do smyčky nevhodného chování, kde najednou chybí důstojnost, radost a přátelská atmosféra prostředí. Čtvrtek byl v tomto ohledu asi nejhorší, neboť se konal mixovaný dýchánek od bývalé vrchní velitelky, která trvala na společné organizaci i závěrečném vyhodnocení spolu s netaktními, zdivočelými budulínky. No a pokud si moje současná vrchní velitelka dělala domácí úkol, pak jí už bude možná jasné, že ta návštěva u ní v kanceláři a laškování s ní bylo ve skutečnosti sladkým únikem z té dost děsivé reality aktuálního stavu poměrů na půdě celého velitelství, že její úsměv mi byl jak šarlatová hvězdička, nebo jako hostie, jako Monte Christo… a že měla moc pěkný boty. Co je tohle okolo za lidi. Je to odporný. Ale museli přeci minulý den vidět, že se s námi nemohou měřit. Velmi mě trápí, co bude, až tohle nebude, co všechno se propadne do plamenů věčného zatracení. Neboť vysněné cesty za ultrahodinovými víkendy, zdá se, nemohou jen tak samy od sebe trvat až do konce letopočtů.
Viděl jsem dnes maturantky a byly rozpustilé. A byly plné tužeb. A dětsky smály se, jen v krku měly místy úzko, jako před polibkem. Nesmíš se bát. Strach zabíjí myšlení. Byl náš první maturitní den, něco jako druhá renesance. Zase u toho můžeme jenom konstatovat, že čas letí, i ∂∂ Avi říkala, že si to nedovede ani na časové ose představit a že nesmírně drží packy naší nejčipernější čikovnici, která se svými růžovými líčky v bílých šatech zrovna zápasila s otázkou opodál. A snad i Terezce, kterou to čeká až ve středu. Všichni jsou ale děsně šikovní a nemají se čeho bát, vlastně se po nich nic nechce, pokud by se to mělo srovnat s nároky na zázraky na počkání na našem velitelství, vlastně v teoretických předmětech mají možnost si všechno podle nějakých metodik hezky srovnat, nemusí se zaseknout, jak k tomu mohlo hrozit třeba za časů v naší matematice. A v neposlední řadě, nic to vlastně neznamená. Vlastně nic nic neznamená, převede-li se to třeba na naše doktory a jiné, ctěné velitele. Dokonalý hrdina by měl v sobě spojit univerzální poznání všeho a zároveň si být vědom toho, že takového stavu stejně nikdy není možné dosáhnout. Vidět starou filosofii odvěkých tajemství vyjádřenou elegancí symbolického zápisu a naopak - nechat se nakonec ve všem zmizet. Oproti nim mají maturanti nesmírnou výhodu, že neustále mohou objevovat zcela běžné radosti, chytat štěstí za ocas, jsou dokonale svobodní. A ta jedna třásla se. A bála se. Byla roztomile nervózní. A mezitím se za několika pomyslnými stěnami vedle možná odehrávalo daleko závažnější drama, něco jako nevyřčená apokalypsa, nedopitá symfonie, rozhodování o osudech. To největší nás teprve čeká.
We've tried to fight this. But we can never win.
Možná závěrem, velmi zlobivý budníkový provider nám taky nejspíš v rámci nějakého vlastního opatření nebo nezákonné paketové inspekci zakázal používat SSH, a odsoudil tak posledních pět let práce k zániku během několika málo dní. Jak vůbec mohl s něčím tak ilegálním v první řadě přijít, to nedává rozum. Cenzura na akademické půdě je zcela nepřijatelná a bude muset být velmi hlasitě potrestána, aby z toho mohlo vzniknout hrozivé poučení do budoucnosti. A samozřejmě takové chování jen posílí využívání kryptografie paranoidních rozměrů ve všech odvětvích jakékoliv jiné činnosti.