Po uplynulém ultrahodinovém víkendu na sebe špičky nenechaly dlouho čekat. Bylo snad spiknutím osudu, že všechna ta zdánlivě zbytečná ultra-aktivita padne přesně do dnů, kdy se kříží Velikonoce se změnou času a na důležité noční úkoly už není dostatek motivace. Ani svědomí. Jistě, je zase najednou pěkně. Ale za jakou cenu.
Do narychlo splácaných poznámek čtvrteční půlnoci zasáhla jako blesk docela divoká zpráva. Naštěstí byla od jedné z mých čumáčků, co chtěla být za každou cenu čiperná, stvořit si nejkrásnější obrázek na světě a dát mu svůj tvar. Chvíli jsme nad tím pod rouškou noci koumali a došlo to tak daleko, až z toho bylo poněkud prodloužené ráno, takový ten pondělní pátek, co každého vyprovokuje k neobvyklé a divotvorné aktivitě - jen když je pro koho, jen když to dává smysl. Rázem zas bylo pět a bylo jasné, že nic vlastně jen tak neskončí odpočinkem. Zmatlali jsme to, dá se říct, s úspěchem. A po celkem spořádaném ránu, plném individuálních výjimek a zadostiučinění, měly přijít trpké chvíle nekonečného odpoledne.
Lesklými chodbami se pod kamerami toulaly ztracené myšlenky a nesmělé sluneční paprsky, jako tehdy v bukanýrském úsvitu na protějším křídle budovy. Kdesi nahoře, nad útulnými budníky našeho velitelství, svítily všechny RFID zámky červeně a personál byl celý bez sebe, když se mu znenadání dostalo slušného pozdravení z našeho oddělení, kde máme všichni proti nim vyšší ranky. Přitom by to mělo být automatické, ale slušnost je v poslední době u těch různých budulínků asi na ústupu a zvlášť přes den asi není nikoho, kdo by si dokázal věcí vážit. Nikdo je k tomu nevede, nebo nemají potřebu se slušně chovat, protože neokusili nějaký kodex nebo klíček. Co už. Bylo zatím nesmírně brzo. Bývá lepší přijít tam nesmyslně brzo, protože pak je víc času na tiché procházení se ve snaze nasát atmosféru denního čiperničení samotné budovy. Jenže žádný záměr se tím ten den nezdařil, žádná šance nedostala konkrétní plán, a to už to bude skoro měsíc od poslední takové akce. Přibližně po půl hodině čekání přišla autorizovaná facilitátorka a bylo na ní vidět, že ví, že nám právě naše vyšší ranky nedovolují přijímat vše se samozřejmým úsměvem, že nikdo nechce strávit dlouhé odpolední hodiny ve zbytečném nicnedělání. Tak jí budiž ke cti, že oproti minulému tieru tohoto dýchánku vkusně zakomponovala do akce pár vtipů a pohybových témat.
Přesto byla daleko zajímavější první ucelená pauza, kdy mi zhruba na čas dorazila dlouho očekávaná mailová odpověď z dost divoké středy. V rámci touhy po dokonalých dvanáctistěnech jsem si tam stěžoval, že některé věci nejsou prostě s cizím frameworkem na UNIXu možné a že je potřeba to předělat, i kdyby se měli na hlavu stavět. K velkému překvapení byla ona odpověď relativně uspokojivá a vstřícná, tedy výborným nápadem bylo se jít okamžitě podívat ke zdroji opět o patro dolu za odpovídajícím čiperníkem a pokusit se s ním na všem domluvit osobně, dokonce do toho vnést i trochu toho pedagogického nadhledu. Nejde už ani tak o to, jestli se to povedlo nebo nepovedlo, důležitý byl vlastně jen celkový dojem. Velitelství si očividně dává záležet, aby všichni internisté měli co nejdokonalejší a nejútulnější kanceláře s co nejpohodlnějšími židlemi. Nezdá se. Už jsem sice chválil svoji nejvyšší velitelku za parádní kancelář, ale tohle bylo ještě tak o dva levely dál, neboť tam cosi inteligentně řídilo zabarvení osvětlení a koberce umocňovaly dojem dokonalého pořádku.
S tím vlastně dost možná souvisí plánování věcí příštích - a není náhodou, že zrovna teď, když je duben. Příští týden přijde na důležité rozhodování o budoucnosti celkové koncepce do roku 2020 a stahují se ze všech stran mračna, celkem reálně hrozí kvůli cucákům absolutní katastrofa, které bude potřeba všemi silami zabránit. Každý snad ví, co všechno může takové cucáctví způsobit, tedy nezbývá doufat, že v klíčovém zasedání všem zbude ještě dostatek soudnosti a rozhodnou se tak, aby zkrátka v žádném případě nedošlo nejhoršímu. Kvůli tomu mě často v tichých chvílích přepadá určitá sklíčenost, protože se zdá, že život na velitelství je v tuhle chvíli snad jedinou přijatelnou alternativou v zatím dost nepřijatelném světě - ta chuť tam zůstat je nezměrná a konkrétní šance pro případný plán je přitom čím dál vyšší, nutí ho formovat. Totiž opětovná vize toho, co relativně brzo bude, až zas nebude, je děsivá a pocit, že jednou přijdu i o velitelku, ještě děsivější. Bude-li možnost se s ní ještě v ten kritický den setkat, vneslo by se zas trochu světla do pochmurné budoucnosti. Kdyby mi třeba pověděla o svých snech. A přáních.
Navíc by pak už nikdo nemohl říct, že být nejlepší je nutně OP, jako k tomu dochází teď po nocích někde v barech. Nehledě na to, že to asi nejlepší nejspíš ani nebude. Vlastně to je dost ironické. Bude to teď zhruba rok, co přijel Davídek do tehdejšího zmatku v předstírání psaní, nyní se sám nachází vlastně tamtéž, jen má kolem sebe patřičnou podporu a nehroutí se mu toho tolik pod nohama. No a ona moje vize procházet se kdesi v oblacích nad velitelstvím a shora na vše shlížet, případně vize nějaké dokonalosti ve fialových očích samotné současné nejvyšší velitelky, díky které dychtím po pamlsku ve snaze ji nezklamat, je v tuhle chvíli jedním z nejpatetičtějších a nejnesmyslnějších přáni, které se ve snách protíná s realitou. Jenže přání, jak známo, jsou pro děti. A zase mé děti trpí v situacích, do kterých se vůbec nemusely dostat, tak nemají odpovídající přání. Kdyby se tak nic z toho nemuselo stát. Kdybychom se z toho výletu nikdy nevrátili. Kdyby nikdy nepřišla žádná tajná mstitelka. Kdyby nebylo žádných tisíc dní s následným nápadem se nechat rozvernými oblaky nad velitelstvím vůbec tak pozdě zlákat. Kdyby se na její ruce v té noci nezaleskla ďábelskost. A rozhodně mít možnost nikdy nepotkat rodinu plnou vší a pavouků.
Jako jo. Venku je zase moc pěkně. Ale za jakou cenu…